Modlitba.

Josef Václav Frič

Modlitba.
Otče můj! který tak přeláskavě vedls’ srdce moje od dětinství, od prvního tluku v malém nemluvňátku do tlukotu v mládci bujně-smělém! Pane! kterýs učil tlouci srdce moje pro vše dobro v světě, jenž znáš útroby a city moje: neb tys sám mne učil cítit, mluvit – smilůj, smilůj se teď nad chovancem svým! Zplanula v něm svatá věčná láska, a on bloudí nyní světem šírým hledat srdce, jež by rozumělo neukojitelné touze v ňadrech mdlých: Nikde však ohlasu nenachází!– Vím to, vím, že v světě jej nenajdu, neboť od každých tu lidských ňader jsem vyloučen, vyhnán, proklet, proto že mi žádný nerozumí. Kdyby znali velkou mojí lásku! Neznají však – jako vrahu kážou všude dále, pryč mne v pouště jíti, 78 a sílají hromy v srdce moje, které vzteklou zplanulo lítostí, tak že nenávidí lidstvo celé! Protože spálili srdce moje hromami na něj sesílanými – a v mých útrobech je jako v místumístu, v kterém dub stál, a však hrom zatloukl! – Vím to, vím, snad hříšné jsou mé touhy, tuze velké, zpupné, světoborné; Otče můj, však tys je v srdce vštípil! Dals’ mi je, ne aby – v zříceninách osudnýchli – nepodlehnuv budu pevně státi, vášní pán, jedinkou svatou vášní – smrt mé touhy na věky zdusila, s lichým srdcem i má duše shnila! Otče, ne – to ty nemůžeš chtíti! Slyš mé prosby, teskné moje vzdechy svědčící, že příbuzen jsem tobě! Pane, hospodine – smilování – smilování! ty nemůžeš, nemůžeš to chtíti, aby prachu syn hynul, umíral, tobě, tvůrci svému, předhazuje, žes’ ho zradil, žes’ pro bídnou hříčku, – pro kterou sám zloboh by se zhrozil – dals’ ty touhy v červa nešťastného....... Bože, tvůrce, otče – smilování! – 1846
79