II. Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,

Josef Václav Frič

Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou, čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry, že se chví v akordech harfy aeolovy jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání máť když o blizounkém pěje mu shledání? že se chví jak žena pouhaslé víry, když ji stopené v horečném objímání náhle perutě dotknou se andělovy, jež ji otevrou věčné lásky říše!? – Tak zní líra , z počátku temně, tíše, jakby probuzena líbáním, zahřmí jasnou bouřkou v píseňz mrtvých vstání“, jež se divým plesem rozutíká kobkou. – Rozpraskaly hrobys mohyly se sřítil svatý meč, a vylít z ouzké pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil! Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti; jak nové slunce z hrobu svého stoupá, zjev rájský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch vtělené blouznění, a nepojmutý bůh, jak Vila na vlnách rodných se tÓnů houpá! – Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné! nepozná tebe ani vlastní otec více; ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. – To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, dcera noci děsné. – Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá, a krásný sen mu v mroucí duši vlívá: Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“ Zjev nemízí! – „Pro bůh! netop se v slzách, jsem prach a neodolám!“ Již k nohoum pad' v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – – a sní, a sníco pojmouti nemůže! Nebeskou perlou zničenznova vyštvaný do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže... To nebyl sen; tak přespanilý zjev on v smrti spánku nebyl očekával. – Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv, jenž neznal ráje, které oplakával! Jen prasknout umí struny blažeností, jen puknout umí srdce spanilostí, jakouž nepojme; slza radostná to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! – On aležije; a velebný zjev, kterého dotknout se, mu svatý úžas brání, se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání a náručnáruč jemu vstříc otvírá a kyne mua pěvecneumírá! On žije, – ona hladí pěvce čelo, a líbá! – V jeho duši stoupá krev a jeho duch objímá rozvášněné tělo! Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný, to Indů nesnil mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá tak božské dítě na svých bedrách nesa: Viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné bdění; kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila, zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně; vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá; pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

247. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Stella. (Siegfried Kapper)
  2. Zas z pod kaply smutek sladký zvoní, (František Sušil)
  3. Křesťanec. (Václav Antonín Crha)
  4. Borsa. (Jan Slavomír Tomíček)
  5. Horimírův skok. (František Jaromír Rubeš)
  6. báseň bez názvu (Václav Bolemír Nebeský)
  7. Jeden hrob. (Václav Šolc)
  8. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  9. 5. Báseň na smrt Jeho Osvícenosti, Vys. Uroz. P. Petra Baloga, (František Palacký)
  10. Na hrob Karlu Vinařičkému. (Václav Antonín Crha)