Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,
čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry,
že se chví v akordech harfy aeolovy
jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání
máť když o blizounkém pěje mu shledání?
že se chví jak žena pouhaslé víry,
když ji stopené v horečném objímání
náhle perutě dotknou se andělovy,
jež ji otevrou té věčné lásky říše!? –
Tak zní líra má, z počátku temně, tíše,
jakby probuzena líbáním, až zahřmí
jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání“,
jež se divým plesem rozutíká kobkou. –
Rozpraskaly hroby – s mohyly se sřítil
svatý meč, a vylít z ouzké pochvy,
by co pravdozvěstný plamen pozasvítil!
Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku
své slavné hry provádí po nebesku,
vybuchla z rakve pohřbené milosti;
jak nové slunce z hrobu svého stoupá,
zjev rájský, ideálné velebnosti:
zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch
vtělené blouznění, a nepojmutý bůh,
jak Vila na vlnách rodných se tÓnů houpá! –
Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné!
nepozná tebe ani vlastní otec více;
ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,
to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. –
To oko blankytné a přec tak věrně temné,
ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné,
to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné;
jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. –
Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá,
a krásný sen mu v mroucí duši vlívá:
„Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách
pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“
Zjev nemízí! – „Pro bůh! netop se v slzách,
jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad'
v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – –
a sní, a sní – co pojmouti nemůže!
Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný
do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže...
To nebyl sen; tak přespanilý zjev
on v smrti spánku nebyl očekával. –
Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv,
jenž neznal ráje, které oplakával!
Jen prasknout umí struny blažeností,
jen puknout umí srdce spanilostí,
jakouž nepojme; slza radostná –
to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! –
On ale – žije; a velebný zjev,
kterého dotknout se, mu svatý úžas brání,
se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání
a náruč – náruč jemu vstříc otvírá –
a kyne mu – a pěvec – neumírá!
On žije, – ona hladí pěvce čelo,
a líbá! – V jeho duši stoupá krev
a jeho duch objímá rozvášněné tělo!
Co zažil v tom nesmírném okamžení,
to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,
to Indů nesnil mythus čarovnadný,
jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně
se náhle duše lásky probudila! –
Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá
tak božské dítě na svých bedrách nesa:
Viz duši mou! šetř její luzné snění,
šetř její lásky tajnosnubné bdění;
kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila,
zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně;
vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně,
kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá;
pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín
oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –