Zkormucená jako mátě vidí na synáčku milostném
Láskyplné hasnout již pohledy, a smrti temnou
Říši pojít zkoralé do zhouby zbytky miláčka;
Jí se y háj pustým, y milý kraj zdá se samotným:
Tak Pannonye Tvou, Balogu vznešený, oplakává
Smrt, a oprouc slzavé na popelník Tvůj oči, teskně
Rozvalenou v ruinách pohlédá slávu domácý.
Smutky její se syrými pronáší vlasti palouky:
Truchlí sad, hrana temně zvučí, hrobové bere roucho
Město y hrad; s užasem se vidí teď opuštěna vlastín,
A svou ztrátu tokem děkujícých slez oplakává.
Y slušným se kryjí zármutkem vlasti palouky.
Velký byls, o Oslávenče! Ty podporo sýly
Pannonové, ochránce Ty národu, vlasti a cýrkve!
Mudřec v mysli čilé, a křesťan v srdci pokorném.
Tyť mocnou, jak orel, perutí vyletěl sy do výše
Nestíhlé, a chopiv oruží se Perounova, svázals
Bouři Erinnyovou; Tebe strážce Pokoj do urodných
Sýdel následoval, hlasu Tvému kořil se radostně
Vlastín, bezpečný pode štítem*) ochrany mocné.
Ach, zlomený je štít! a strážcova přestala péče
Hájiti chrámu a práv! nebudeť již plésaje, vůdce
Vítati lid blažený: smrt nám jej odjala přísná,
Y slušným se kryjí zármutkem vlasti palouky!
Než, štastný, kdo jak on, vykonal svou cestu pozemskou!
Tíše co lehkovlný květnou dolinou se potůček
Válí, kamž řeřavá vždy milostněji záře zavítá,
Y svížími rosývá barvami: tak mu povolně
Léta plynou v oceán věčnosti, do lůna blaženství.
Čest jemu předcházý, zprovodí ho pronárodu vděčné
Plésání, a Pověst v jasnějších slávy památkách
Věčně staví jeho jméno, – cytem by potomcy pobožným
Chválili jej, zahoříc ku činů jeho následování.
Blaze Ti, Oslávenče! Složiv křehkosti pozemské,
Oblažený genyů*) jsy oděl život; ach, my u valné,
Ještě lidé, bloudíme mrákotě: k obloze věčné
Ty vzletnuv, k okorům blaženějším neskonalosti
Světoplné, patříš na tajemství slávy, a patříš
S hůry milostivě zpět, blahočinný genyus*) anděl,
Na kraje vlasti drahé, na syré Tvé v smutku miláčky.
Buď laskav, Duchu oslavený! ať opět vstane mocná
Nám Pannonye, a vzjasní oko Tvých se miláčků!