Stella.

Siegfried Kapper

Žalostně po hrobech když chodíváme, Kde těla spí tak drahá nám a milá, A slzu věrnou mrtvým zaplakáme, Kaménků řadu na hrob ukládáme, Památkou by tam želu stálou byla, Jak slza by se sama zkamenila. –6) Tak ! – Když v noční osamělé době Se na rovech procházím své mladosti, A k místu stoupím, kde v předčasném hrobě Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě: Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti, slza kane v klín osamělosti! slza kanestruny srdce mého Se třesou dechem lásky odumřelé, Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného, Pukají jízvy ducha raněného, A zpěvy ty, památky žalovřelé, Si složím na hrob štěstí pohřbeného. Jak krásný obličej tvůj s podivnými Jak je tak často v luně bývá zříti A tajemnými výrazy jest svými! Čítávám v nich, co v kníze hvězd, žití: O blahu i neštěstí losech tmavých, O kruté smrti i o šťastném bytí; O válkách v nich, o smírech čítám hravých, O slasti lásky, o hněvu hořkosti, O hoři trpkém, blaženostech smavých. Kéž znal bych vykládat ty tajemnosti! O kéž mi jediným z tvých hledů přáno Jest, poznat, těch-li trapných mi hořkostí, Či blahodatných slastí bude dáno. Z těch růží, děvo , jež májožhavé Se na západu v květu vidíš skvíti, Z těch růží věncem jasným chtěl bych tmavé Tvé vlasy kadeřavé ti ovíti. I z večerního na západu zlata, Jež na horách se dálných rozerdělo, Bych zdobit chtěl, o bohyně svatá, Co proužkem korunním tvé krásné čelo! Bělostné oudy štíhla těla tvého Chtěl bych šatit v ono roucho temné, Jež v šíré dálce nebe blankytného V soumraku tkají květů dechy jemné. Tu nejkrásnější hvězdu v tiché pouti Tam s nebes chtěl bych vzíti, děvo milá, Tvým ňádrům ji co šperk bych chtěl připnouti, Jak prsa tvá láska ozářila. V milosti Ladou samou vycvičená, Přemocným’s kouzlem, děvo, přioděná! Každá v tvou moc je vnada odevzdána, Bohyní samou k lásce’s pěstována! Když za soumraku po boku tvém sedím, A s tajným na podivením hledím; Div duch můj, v kouzlech tvých se probíraje, Že nezabloudí, vida kras tvých ráje: Ty oči, rety, kadeře, ty spánky, Těch hledů svit, těch slov májové vánky! Nenajdeť malíř barev k tvojí tváři, Tak krásná jsi ty, pokud hvězdy září. Ni básníku dosti slavit přáno, Jen zočit a cítit mu je dáno! S večera luna vycházela bledá, Ach, jasněj svítit žel více nedá! Ji netěší již kouzlo noční doby, Co’s zatemnila všechny její zdoby. A zticha plynouc po blankytné báni Uzřela hvězdy v klidném putování; Je sčítajíc: „Již nemám plné davy, Dvě musely mi s nebe spadnout!“ praví. Ach s nebe spadly hvězdy dvě překrásné, Hle, to tvých očí jiskry hvězdojasné!“ Od těch dob luna vychází tak bledá, Neb jasně svítit litost víc nedá! Čas uplyne. A v krátce slast i hoře Se rozstře šírou dálkou dnů a let, Jak by své hory, doly své a moře Byl svalil mezi nás veškeren svět. Čas uplyne. A v osamělé době Svým kouzlem ovane jemný klid, A upomínka, tiše stoupíc k tobě, K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit. A chvíle blahé vstanou z rakve klínu, Žalostně táhnou přede zrakem tvým; Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů Jen ta ti kývá věncem růžovým. Prodli u ; růže dávno zvadly, Nepoznanou ji nenech uplynout! V ni nejkrásnější slzy tvoje padly, Než krutý nám ji odnes času proud. Hle! ona smutným k tobě zírá okem, S nesmírným žalem vidí touhy tvé, Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, – V svém rouchu kryje mrtvé štěstí . Uroň slzu, by ji v chladném hrobě V lehounký mír svůj přijal rakve klín; By ve dne mne a o pulnoční době Víc neoblétal bledý její stín! Loučíme se. – Slyš poslední přání! Dej mi tu růži, kterou’s v ňádrech nesla, Když úst tvých sladkých prvním při usmání Do hrobu na vždy blaženost klesla. Dej mi tu růži! a jen ještě jednou Tvých úst nektarský nech mne plamen píti, líce moje o samotě zblednou, Nech rány lékem tím se zaceliti. Neklop své oči, Stello, v této chvíli, Nepovol lícím v dlaň se ponořiti! Ty nemáš, Stello, k odřeknutí síly, Ty’s silná dost, dvě srdce umořiti. O neodvrať se! – Z očí slza line? – Slza ta krásná zblaží vše hoře! Nech balsamu ta krůpěj jedna splyne V nesmírné, děvo, žalu mého moře! Nech z bouře jedno jen uchráním drahé, V níž nadějí mých zbořila se lodě, Když v divém zoufání na skále nahé štěstí plynout viděl sem po vodě. Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí, srdce k tvému táhloples i žal Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci, Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal. V bytnosti tvé i mojí tajném lůně Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch, Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně, Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh. Byloť to nalezení a poznání, V němž duše v duši klesla ohnivá, Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání, Jak s plamenem se plamen objímá. A právě byloť, ach, to jen potkání Překratké! – Svět se hrne mezi nás Ni času dost, s tebou se k rozžehnání Dělí nás dráhazočím-li zas? – Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí Vysílaje za tebou hledy své, An mi, co výjev v povětří nestálý Vždy dál a dále mizíš, blaho ! A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná Pranoční tma se klade kolkolem, Jen ty, lásko jediná! co spasná Mi hvězda svítíš krásným plápolem.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
v básni jsme nalezli 1 osobu, v básni jsou označena takto

Patří do shluku

dalekost, zpěvec, jinoch, toužebnost, harfa, háj, provívat, zavívat, lůno, oudolí

100. báseň z celkových 564

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PROCHÁZKA V SOUMRAKU. (Karel Sabina)
  2. POMNĚNKY. (Karel Sabina)
  3. ŽIVOTA POUT. (Karel Sabina)
  4. Z JITRA. (Karel Sabina)
  5. báseň bez názvu (Václav Vojáček)
  6. VÝJEVY RANNÍ. (Karel Sabina)
  7. Jedné z Růží Sáronských. (Siegfried Kapper)
  8. Borsa. (Jan Slavomír Tomíček)
  9. TÁBOR. (Otakar Červinka)
  10. Večerní myšlénky. (Karel Marie Drahotín Villani)