Žalostně po hrobech když chodíváme,
Kde těla spí tak drahá nám a milá,
A slzu věrnou mrtvým zaplakáme,
Kaménků řadu na hrob ukládáme,
Památkou by tam želu stálou byla,
Jak slza by se sama zkamenila. –6)
Tak já! – Když v noční osamělé době
Se na rovech procházím své mladosti,
A k místu stoupím, kde v předčasném hrobě
Sem pochoval svou lásku, Stello, k tobě:
Ach nikdy cíl nenajdu své žalosti,
Má slza kane v klín osamělosti!
Má slza kane – struny srdce mého
Se třesou dechem lásky odumřelé,
Zníť ohlas v nich co ráje ztraceného,
Pukají jízvy ducha raněného,
A zpěvy ty, památky žalovřelé,
Si složím na hrob štěstí pohřbeného.
Jak krásný obličej tvůj s podivnými –
Jak je tak často v luně bývá zříti –
A tajemnými výrazy jest svými!
Čítávám v nich, co v kníze hvězd, mé žití:
O blahu i neštěstí losech tmavých,
O kruté smrti i o šťastném bytí;
O válkách v nich, o smírech čítám hravých,
O slasti lásky, o hněvu hořkosti,
O hoři trpkém, blaženostech smavých.
Kéž znal bych vykládat ty tajemnosti!
O kéž mi jediným z tvých hledů přáno
Jest, poznat, těch-li trapných mi hořkostí,
Či blahodatných slastí bude dáno.
Z těch růží, děvo má, jež májožhavé
Se na západu v květu vidíš skvíti,
Z těch růží věncem jasným chtěl bych tmavé
Tvé vlasy kadeřavé ti ovíti.
I z večerního na západu zlata,
Jež na horách se dálných rozerdělo,
Bych zdobit chtěl, o bohyně má svatá,
Co proužkem korunním tvé krásné čelo!
Bělostné oudy štíhla těla tvého
Chtěl bych já šatit v ono roucho temné,
Jež v šíré dálce nebe blankytného
V soumraku tkají květů dechy jemné.
Tu nejkrásnější hvězdu v tiché pouti
Tam s nebes chtěl bych vzíti, děvo milá,
Tvým ňádrům ji co šperk bych chtěl připnouti,
Jak prsa mé tvá láska ozářila.
V milosti Ladou samou vycvičená,
Přemocným’s kouzlem, děvo, přioděná!
Každá v tvou moc je vnada odevzdána,
Bohyní samou k lásce’s pěstována!
Když za soumraku po boku tvém sedím,
A s tajným na tě podivením hledím;
Div duch můj, v kouzlech tvých se probíraje,
Že nezabloudí, vida kras tvých ráje:
Ty oči, rety, kadeře, ty spánky,
Těch hledů svit, těch slov májové vánky!
Nenajdeť malíř barev k tvojí tváři,
Tak krásná jsi ty, pokud hvězdy září.
Ni básníku tě dosti slavit přáno,
Jen zočit tě – a cítit mu je dáno!
S večera luna vycházela bledá,
Ach, jasněj svítit žel jí více nedá!
Ji netěší již kouzlo noční doby,
Co’s zatemnila všechny její zdoby.
A zticha plynouc po blankytné báni
Uzřela hvězdy v klidném putování;
Je sčítajíc: „Již nemám plné davy,
Dvě musely mi s nebe spadnout!“ praví.
„Ach s nebe spadly hvězdy dvě překrásné,
Hle, to tvých očí jiskry hvězdojasné!“
Od těch dob luna vychází tak bledá,
Neb jasně svítit litost víc jí nedá!
Čas uplyne. A v krátce slast i hoře
Se rozstře šírou dálkou dnů a let,
Jak by své hory, doly své a moře
Byl svalil mezi nás veškeren svět.
Čas uplyne. A v osamělé době
Svým kouzlem ovane tě jemný klid,
A upomínka, tiše stoupíc k tobě,
K hrobům dob šťastných zavede tvůj cit.
A chvíle blahé vstanou z rakve klínu,
Žalostně táhnou přede zrakem tvým;
Při jedné prodli, neb z těch žalných stínů
Jen ta ti kývá věncem růžovým.
Prodli u ní; ač růže dávno zvadly,
Nepoznanou ji nenech uplynout!
V ni nejkrásnější slzy tvoje padly,
Než krutý nám ji odnes času proud.
Hle! ona smutným k tobě zírá okem,
S nesmírným žalem vidí touhy tvé,
Věncem ti kývá, – tichým minouc krokem, –
V svém rouchu kryje mrtvé štěstí mé.
Uroň jí slzu, by ji v chladném hrobě
V lehounký mír svůj přijal rakve klín;
By ve dne mne a o pulnoční době
Víc neoblétal bledý její stín!
Loučíme se. – Slyš poslední mé přání!
Dej mi tu růži, kterou’s v ňádrech nesla,
Když úst tvých sladkých prvním při usmání
Do hrobu na vždy blaženost má klesla.
Dej mi tu růži! a jen ještě jednou
Tvých úst nektarský nech mne plamen píti,
Až líce moje o samotě zblednou,
Nech rány lékem tím se zaceliti.
Neklop své oči, Stello, v této chvíli,
Nepovol lícím v dlaň se ponořiti!
Ty nemáš, Stello, k odřeknutí síly,
Ty’s silná dost, dvě srdce umořiti.
O neodvrať se! – Z očí slza line? –
Slza ta krásná zblaží vše mé hoře!
Nech balsamu ta krůpěj jedna splyne
V nesmírné, děvo, žalu mého moře!
Nech z bouře jedno jen uchráním drahé,
V níž nadějí mých zbořila se lodě,
Když v divém zoufání na skále nahé
Mé štěstí plynout viděl sem po vodě.
Co k tvé mou, Stello, duši kouzla mocí,
Mé srdce k tvému táhlo – ples i žal –
Nebylť to mam, jenž mizí prchem noci,
Ni lásky sen, jejž v bájích sem si lhal.
V bytnosti tvé i mojí tajném lůně
Neskrotný byl to pud, v němž tkvěl náš duch,
Sirenek zpěv jak lodě v mořské tůně,
Jak magnet ve svůj čárný vábí kruh.
Byloť to nalezení a poznání,
V němž duše v duši klesla ohnivá,
Jak vlna s vlnou v náhlém se potkání,
Jak s plamenem se plamen objímá.
A právě byloť, ach, to jen potkání
Překratké! – Svět se hrne mezi nás –
Ni času dost, s tebou se k rozžehnání –
Dělí nás dráha – zočím-li tě zas? –
Jáť ale ještě dlouho dlím v podálí
Vysílaje za tebou hledy své,
An mi, co výjev v povětří nestálý
Vždy dál a dále mizíš, blaho mé!
A jak tu stojím ztracen, ach! přečasná
Pranoční tma se klade kolkolem,
Jen ty, má lásko jediná! co spasná
Mi hvězda svítíš krásným plápolem.