Ó blažící putování!
Putujíť i hvězdy jasné,
Putují též řeky bystré,
I nás touha dál zahání!
Za horami, za vodami
Jitro jasné promodrává,
Nová vlast nás očekává,
Tam kdo touží, putůj s námi!
Krásnější tam slunce svítí
I vřelejší srdce žíří,
Hvězdy nidký tam nezajdou:
Kdožby s námi nechtěl jíti?
Protož ku předu spěchejme,
K osvícené, volné říši,
A k stálému putování
Vespolek si zazpívejme!
S Bohem buďte, chladné břehy,
Květné louky, stinné háje!
V dalekost můj osud velí,
V cizí ubírám se kraje.
Či tam toužebností zajdu?
Či vás, milé, opět najdu?
Kdy a kdekoliv se octnu,
Zpomenutí nezavane;
Kamkoliv mne stézka vede,
Jedno slunce všudy plane;
Nech mne cizá střecha kryje,
Vždy mi jedno srdce žije!
Zde plynu mořem zdáleným,
A zřím okem rozpáleným,
Jak skvělá vlnka zaplesá,
Kdy slunce v lůno jí klesá.
Nademnou však se valí kouř,
Divá se hrozíc blíží bouř,
Zakrývá nocí oblohu;
Já nazpátky již nemohu!
Ó větře, ku břehu mne žeň!
Ó moře, vztekem se nepěň!
Však bouře, hle, tak divoká,
A vlna, och, tak vysoká! –
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí,
By’s semnou záhy k cíli připlavila;
Než nás vír zchvátí, než bouře zahřmějí,
By duše má se v klidu zotavila.
Plyň dál, lodičko! – vlny již se chvějí!
Na východě jsem hlasy doslech’ zvučné;
Již oněmělé k zbuzení nepějí,
Zmrtvěly písně bohatyrů hlučné.
Plyň dál, lodičko! – vlny se již chvějí:
Nech v sever, nech tě k jihu vítr shání,
Mně stejno! – nademnou se nezardějí
Poblesky opravdivé klamných zdání!
Ku západu, – hle! tam obláčka spějí,
Tam já i toužím k světlu vyhaslému;
Plyň dál, lodičko! vlny již se chvějí,
Dones mne v náruč poklidu věčnému!
Hoi ta noc, ta temná noc,
Jak se hrůzně k zemi blíží!
Jak ve bouři hromonosné
Chmurný val a blesk se kříží!
Poutníku! kde mužnost tvá?
Ohlédáš se, chceš se skrýti?
Bleskům obnaž slabá prsa –
K vznešenosti se roznítí!
Pomni na budoucí den,
Dráhu tvou kdy mrak zakalí;
Pomni, že se slunko jasné
Po vší bouři zas odhalí.
A kdo zpurnou přečkal noc,
Tohož skvělá zář nemine;
S osudem kdo se potýká:
Vítěz slavený zahyne!
Jak se oblak větrem shání,
Jak se řeky krajem proudí:
Tak i duch můj světem bloudí,
Nezná domov, nemá stání.
K budoucnosti zalétává,
Jarmo zvyku neuznává,
Mlhou k nebi se vypíná,
K zemi bouří co lavina
V nedosáhlé dalekosti
Sluncem ve dne, hvězdou v noci,
Čarodějnou skví se mocí
Vidina mé toužebnosti;
Slzy mé však darmo plynou;
Život stárne, léta hynou,
Slunce, hvězda denně zpráhne –
Duch vidinu nedosáhne!
Ty hvězdo tichá, oblohou
Co noční pobluzuješ,
A tmavopustou dráhu mou
S obláčků pozoruješ;
Jak s výšiny ostíněné
Tvůj kmit se k nám probírá.
Takž oko mé zaslzené
V tvé jasno zhůru zírá.
Na pozemské té pustině
Mi růže nevykvítá,
A žádné vroucí slunce mi
Na pouti nezasvítá;
Nad mnou se třídá noc a den,
Můj život však nezmění;
I světem bloudě samoten,
Zacházím v říši snění!
A jakož luna v mlze tam –
Loď skvělá temnem plyne:
Takž já! – kol hlučný země klam,
Svět citů ve mně hyne!
Co uhel dožířující,
Mdlý touhou, v popel klesnu;
I zhled můj umírající
Jen vzplane ještě ve snu!
Jak temná jest pozemská noc!
Jak smutno mně, an samoten
Z půlnoční tmavé pustiny
K milému světlu toužím ven!
Tak chladnýť vítr! – jekot vln
Řek zdálených, co divý pluk
Procitlých duchů, nocí lká
Tak strašlivě, co z hrobů zvuk.
Toť šeptot – slyš! ó ne, jen list
Šumící větrem; – hle! tam stín
Mi hrozí noční temnotou! –
Ó ne, toť zídka zřícenin.
Vy záře luny, jiskry hvězd,
Pohlédněte s obláčků ven,
Bych našel dráhu ztracenou,
Bych došel tam, kde svítá den!
Kam’s plynul, zlatý věku můj,
Ty skvělé jitro mé mladosti?
Kam zavál jíh vlažící tvůj,
S vonnou svých dechů lahodnosti?
O, jen mne ještě doprovoď
K pomněnce na pozemské pouti,
Než vicher mou zažene loď,
A v bezdnu musím zahynouti.
Tak tichý, kojný zdál se svět,
Nademnou obloha se smála,
Radostí chvěl se jarní květ,
Kdy vlažná nad ním zář ustála!
V té tichosti, tak blažené,
Dopřáno bylo srdci snění;
Však slunce hle, obnažené
K smutnému kyne probuzení.
Teď vlny ozářené zřím
Ve rozvitém pomorském klínu;
Kdy k ráji však připlouti mním,
Noc věčná z vlnných hrozí stínů.
Hoi, vy hory, modré hory,
Kam tak smutně pozíráte?
A vy řeky, chladné řeky
Co svým hlukem v toku lkáte?
Co vy lesy, tmavé lesy
Nocí zatmělou hlučíte?
I vy hvězdy, nebes oči,
Rosní kapky proč slzíte?
„My za poutníkem slzíme!
V dalekou cizinu zašel;
Nocí bloudiv, mdlobou klesnul –
Cestu zpátky již nenašel!“