Na moři.
Moře pojímá mně v náruč svou,
zanáší, zanáší i touhu mou;
jak mocně dmou se ty hlubiny,
jakoby znaly mých utrob pustiny.
Hraj si, kolíbejkolíbej, vlno drahá,
nezkolíbáš tyty, co v ňadrech mi hrá!
Aj, přenesmírná ty hladinohladino,
bloudících duší jediná dědino,
či znáš se k pěvci raněnému,
na širém světě samotnému?
Vy vlny, či srdci zbouřenému
a písni jeho porozumíte?
souzvučně s ním či zašumíte,
a rády zpěv žalný uslyšíte?
Zaneste ho pak, vlny drahé,
šeptejte hoho, vlnyvlny, jedna druhé
i zdělte labským ho vlnám
a českým rájským dědinám;
ty pakpak, LabeLabe, družce svojí,
VltavoVltavo, ty drahé Praze mojí.
76
Jí šeptejte vroucí políbení,
od mé duše srdečné pozdravení.
S bohembohem, děvo, rozkoši má,
nevěrné moře mne pojímá
a nese dále ku končinám,
kde budu věčně, ach, věčně tak sám;
žádný rozumět mi tam nebude,
a v srdci mém, ach, tak prázdno bude,
to prázdnoprázdno, to zajme jen hluboký žal –
a však, vlny, neste jen dál mně a dál!–
1846
77