Rozkošné ráno se to probudilo
a na Tatrách si slunko poskočilo,
tak vesele zasvitlo v údolíčko,
jakoby zdrávo bylo mé srdíčko;
srdíčko mé to ale zdrávo není,
ten pěkný svět jen v žalost se mu mění!
Chodil po skalinách,
neminul dolinu,
všade hledal spásu
pro svoji děvčinu.
Pod hlavu jí vložil
třetí vínek svěží,
a ta drahá hlava
dosud chorá leží.
Hle, tu k ní se anděl blíží,
jenž ty očka spánkem klíží.
Dřímej, moje hlavo milá,
zdráva si se probudila. –
„Stujte, otče, z pravé strany,
nenechte jí bez ochrany;
vy, matičko, v levo stujte,
před zlým snem ji opatrujte.
Já sám s dovolením božím
sluch svůj na srdce jí vložím;
říkejte modlitbu vroucí,
ať slyším to srdce tlouci.“
Již svou hlavu k srdci kloní,
tlukot tlukotem se honí;–
uzříte, co láska umí –
hoch těm zvukům porozumí.
Srdce zvoní: „Milý hochu,
miluješ-li mne jen trochu
a máš-li mne za nevěstu,
na Kriváň si hledej cestu.
Bílý kámen, co tam hoří,
ten mé mladé srdce moří;
v plameni však rdí se růže,
ta mi k zdraví dopomůže.“
Skok – již letí pro tu růži, –
děva ale na svém lůži
procitnuvší zkříknout chtěla –
proč? – sama to nevěděla.
Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou,
co rok se snoubíš zase s novou milou,
co rok ji pochováváš, oplakáváš,
a zase nové vstříc se zelenáváš.
Pro člověka takové lásky není,
ten mívá jenom jedno potěšení!
Vyběhl z dědiny,
spěje do výšiny;
v strachu hledí za ním
lidé z úvaliny.
Zlá to cesta vzhůru,
co krok v sníh se boří, –
však tam na temeni
již ten kámen hoří! –
Na kameni, v mechu zlatém,
v ohni, jako v lůně svatém,
plane čarodějná růže,
ta, jež dívce odpomůže.
Pro bůh, stezky jsou neznámé,
cesta kluzká tam se láme;
skoku třeba – propadá se –
opět z ledu vymahá se.
Před nim za nim sníh se trhá,
v sráznou dolinu se vrhá:
lehké noze můstek tvoře
pod pádnou se v propast noře.
Náhle trhne se od skály
svůdný most, balvan roztálý – –
v strašnou prohlubeň se ztrácí
a náš hoch za ním se kácí:
V čas chytit se za křovinu,
v strachu hledí v prohlubinu. –
Hrůza! – nazpět víc nemůže –
ale před ním v ohni růže!
„Oj, ty osudnice žasná,
jak jsi svůdná, jak jsi krásná;
má jsi, má, ty spáso bolů,
s tebou musím, musím dolů!“ –
S chatrčí, z níž dým se vinul,
s tou se loučil, nežli zhynul,
ještě kloboučkem zatočil,
zlíbal růži pak a – skočil. –
A lid žehnaje se
k děvinu spěl lůži,
klada jí na spánky
skrvavenou růži. –
A děva ze spánku se probudila,
jak slunko zrána, zdráva poskočila –
uvítat chtěla jarní údolíčko –
a ještě někoho. – Bídné srdíčko!
propadlo jediné tvé potěšení,
ten krásný svět jen v žalost se ti změní.