Kvete růže krásná
na Pováží skrytá;
sotvy pozardělá,
sotvy porozvitá.
Šťasten, kdo tu růži
na svá prsa vloží,
v korunce své skrývá
požehnání boží.
Oba byli dobří mládci,
jeden v chýši, druhý v hradě;
jednu růži milovali
na povážské na zahradě.
A když jednou kolem růže
v loďkách jeli v bystrém toku,
viděl každý z dobrých mládců
vlastní touhu v cizím oku.
Věděli, proč slza padá;
pravou ruku v pravou dali,
mládec z chýše, mládec z hradu,
přátelství si přísahali.
Přísahali, promluvili:
„Stejná rána srdce bolí;
jeďme nazpět mimo růže,
nechať ona sama volí.“
Jeli nazpět kolem růže,
zastavili, promluvili:
„My jsme oba tebe, růži,
srdci k zdobě vyvolili.“
Sklonila se krásná růže,
něžný výkvět ňader kryla;
zachvěla se, pozvedla se,
v svatém míru promluvila:
„Vy jste oba statní mládci,
jak dva doubci pod Tatrami,
a já jsem jen slabé děvče,
jako tráva mezi vámi;
démanty však ozdobená
chudobka prý v Tater lese:
budiž mým, kdo na Pováží
drahé ono kvítí nese!“
Proč jsi se, ty růže,
v Pováží sklonila?
V krásném jsi rozkvětu,
stále svěží byla!
Myslíš na svou sestru,
chudobičku v lese?
Ztiš se – snad ji anděl
k tvému srdci snese!
Sotvy mladé slunko vstalo,
bylo tiše v chýši, v hradě,
jenom růže vztýčila se
na povážské na zahradě.
Vztýčila se, pozvedla se –
na Tatry se v dálku dívá,
a pak pohled zarosený
v chvějících se ňadrech skrývá.
V šedé Tatry pohlížela,
kam se oba mládci dali,
aby kvítko, chudobičku,
s démanty tam vyhledali.
„Bůh vás potěš, dobrých lidí,
mládče z hradu, mládče z chýše –
mně pak – ať svou svatou lásku
v panenské mé srdce vpíše.
Kdo mně snese ono kvítko,
o kterém mně bylo sníti,
povážskou on růži může
ve svůj život zasaditi.“
Co je láska děvy? –
Jarních větrů vánek,
které prochvívají
citů našich stánek.
Chvějí jím a chvějí,
až jeho cit schladne;
pak se všecko ztiší,
a ta láska vadne.
Láska ale matky
povždy víc se zmáhá,
když kořínek v hrobě
až do nebe sáhá. –
Čas šel v dálku, mládci blíže,
a když jeli v bystrém toku,
viděl každý z dobrých hochů
vlastní touhu v cizém oku:
Připlouli a zastavili. –
Promluvil tu mladík z hradu:
„Zde to kvítko i s démanty
v posvátnou tvou ruku kladu.
Chudobku jsem hledat vyšel;
bylo ráno, mladé ráno;
pod Tatrami na pahorku
bylo srdce ukrýváno.
A když srdce uschovali
hlinou růvek zasypali;
do té hlíny kvítek dali
a slzama zalívali.
Všecka kvítka uvadnula,
jenom jedno svěže stálo;
plakalo naň dobré děvče,
jež to srdce milovalo.
Utrh’ jsem to svěží kvítko,
chudobičku zpomínání,
démanty hle ozdobenou,
démanty to milování.“ –
Zachvěla se růže krásná. –
Přistoupil tu mladík z chýše
a děvčátko, neviňátko,
v klín jí kladl tiše, tiše.
Večer přišel. Nad doubravou
tmavá, chladná mlha stála,
plachá srnka, v rychlém spěchu,
mláďata se hledat zdála.
Kvítka klesla. Malí ptáčkové
bojácně se v hnízda brali,
když pojednou větvičkami
v blíži mou se vzdechy draly.
Kráčím blíž – a v středu lesa
v suchém mechu mladá žena;
dcerka, malé krásné robě,
k prsoum jejím přiložena.
Dítko polou slze vlastní,
polou slzy matky kryly;
dcerušku mi matka dala –
její rty však nemluvily.
Kladla dítko do náruče, –
než jsem všemu porozuměl,
klesla máti – doubravinou
tichý večer v dálku šuměl.
Život vlastní dítku dala,
kladla ozdobu na líčka;
dítko zde – a matky slze –
s démanty je chudobička.“
„„Chudobička to s démanty!““
v polosnění růže praví,
usmívá se na děvčátko,
v pláč se dává usedavý.
„„Jsem ti matkou; proč bych tobě
nesměla též démant dáti?
Žel, že musím první démant
vlastní slzou umývati.
Jsem ti matkou; proč bych k tobě
nesměla se níže shýbat? –
abych mohla lásku matky
na růžová ústa líbat.
Jsem ti matkou, proč bych tebe
nesměla k svým prsům vinout?
Láska ta v mou duši přešla,
láska matky nemůž zhynout.““
Pláče, líbá, níž se shýbá,
a když démant v očích hyne,
růže mladou chudobičku
v lůno krásných listů vine.
Vine, chvěje se a praví
k mládcům, co si v náruč klesli:
„Vy jste oba velkou lásku
pro mne, tichou růži, snesli. –
Oba dva jste dobří mládci,
jak dva doubci pod Tatrami,
a já jsem jen slabé děvče,
jako tráva mezi vámi.
Žel, však první chudobička
okrasy své navždy ztrácí,
láska dívky věčnou lásku
jenom jednou slzou splácí.
Láska dívky nedosáhá
k tomu srdci v tichém hrobě,
zpomíná-li okamžikem,
zapomene v krátké době.
Ubohý ty hochu milý,
hochu první, hochu z hradu,
že mi drahá chudobička,
zde ji dítku v ručku kladu.
Bůh tě potěš samotného, –
samotného v dlouhé pouti,
zapomeň mne, zapomeň mne,
nesmím také vzpomenouti! –
Rozpomeň se ale někdy
chudobičky na Pováží,
jíž se růže matkou stala,
která novou matku blaží.
Ty pak druhý, přesaď růži
s chudobičkou do své chýše,
nechť nám Tvůrce jednu lásku
ve tři dobrá srdce vpíše.
Přátelství však nerozlučte,
mužné rámě sobě dejte:
hochu z chýše, hochu z hradu,
přátelství si přísahejte!“
Vznesli hlavy, zaplakali,
pravou ruku v pravou dali,
mládec z chýše, mládec z hradu,
přátelství si přísahali.
Šťastný z chýše – uboh z hradu!
Samotného rána bolí, –
svatá buď však, svatá láska,
svatý cit kde svatě volí.
Vesele zní cimbál
v slovenské zahradě,
svatba se odbývá
v osvětleném hradě.
Utěšená svatba! –
Doubec mezi muži
béře si povážskou
sotvy vzkvětlou růži.
Blah, kdo takou růži
na svá prsa vloží;
Ve svém srdci skrývá
požehnání boží.
Na hradě dnes hlučno, živo!
Pozváno je mnoho hostí,
veselá se svatba slaví,
okrášlená blažeností.
Z Povážska tu dobří lidé
svatbu krásné růže slaví
a každého jasné oko
druhému „jsem šťasten“, praví. –
Již se půlnoc těžkým krokem
v lehkou jejich radost plíží,
jen pán hradu zamyšleně
k prsoum těsným hlavu níží.
Vstal, zavolal svatebníků,
a když muž se k muži stavil,
utich’ cimbál –a pán hradu
k veselým svým hostům pravil:
„Jiné země na východě
než na Váhu bystré vodě!
co zde člověk zamiloval,
zapomíná na východě.
Jiné země na východě,
nechť se srdce znova učí,
že má všecko zapomenout’,
co je těší, co je mučí.
I já musím zapomenout
za Tatrami, za šedými,
Pováží že krásným rájem,
mezi ráji světovými.
I já musím zapomenout’
krásné srdce srdce svého,
předc však nikdy nezabudu
toho kraje povážského.
Zde před vámi, dobří kmeti,
příteli své jmění kladu,
kladu hrad svůj v užívání,
a té růži z našich sadů.
To, co bude milým druhem
z mého zboží vytěženo,
s démanty chudobky milé
svatební má býti věno.
Malý obraz matky boží,
růže dárek k prsoum kladu,
aby, zda se někdy vrátím,
poznali jste pána hradu! –
Pakli matka spasitele
uvede mne k Tatrám zpátky –
ztišeného, blaženého,
vezmu nazpět rodné statky.
Přátelství to nerozlučme,
mužné rámě sobě dejme.
Kmeti; mládci, dobří lidé,
přátelství si přísahejme!“ –
Ruce tiskne dobrých lidí,
líbá druha, líbá kmety,
a než jasný měsíc zašel,
nové vyšel zvídat světy.
Kraji můj povážský,
potopený v šeru,
aj, proč se usmíváš? –
vždyť se v dálku beru!
Vzdej mi šumem lípy
svoje požehnání,
zaplač, starý Váhu, –
a pak na shledání!
Vedlé Váhu po pěšině
opuštěný poutník kráčí;
černý vlas se zpod širáku
kolem mladých lící stáčí.
Oči, snad že v středu země,
dětské ráje hledat’ chtějí;
slze jim však zabraňují,
jedna druhou potápějí.
Ještě jednou ohlédá se,
hledí, pláče, píseň pěje,
že se Váh ten rychlotoký
jako jeho píseň chvěje:
„Tam se skrývá v štíhlém jedlí
jako kámen v travině,
v krajinu se dívá snivou,
bujarostí věčně živou, –
dávný hrad v mé otčině!
Ach, ten pohled v srdce noří
drahých tužeb tisíce;
nad nebeský ráj mi blažší,
nad poklady světa dražší, –
kraj ten kochám nejvíce.
Dobré víly bystré řeky,
hrad se zdají střežiti;
zde jsem blíže matky sníval,
toužil, miloval a zpíval,
zde bych přál si umříti! –
Zelený se břečtan blýští
v zlatém slunka zápalu,
jak má láska k nebi pílí,
výkvět klesá, s větrem kvílí,
roztříštěný o skálu.“
K břehu v pravo, k břehu v levo
bílou pěnu voda hází,
a tu jeho tichou píseň
v tichém šumu doprovází.
Při ohlasu tisícerém
umírá ta píseň v stráni:
„Kraji milý, kraji rodný,
na shledání, – na shledání!“
Utich’ ohlas, utich’ junák,
v doubravinu starou vchází,
a Váh pláče, smutně pláče
bílou pěnu k břehu hází.
Vypučelo růži
poupátko na hradě,
v hradě na Pováží
v slovenské zahradě.
Blah, kdo růži, poupě
na svá prsa vloží,
v duši mu vykvete
požehnání boží.
Kolem hradu statných lidí
měsíček své stříbro hází,
k východu jen staré hradby
černé stíny k zemi sází.
Měsíc tichý, hvězdy tiché
ve Váhu se prohlížejí,
jestli jasně nové poupě
v starém hradě vítat smějí.
Tiché sady, tiché háje –
i ta voda tiše stojí,
snad se malé nemluvňátko
v prvním spánku děsit bojí.
Jen na lípě na nádvoří,
nadšený jsa v takém zjevu,
neunavně malý slavík
od matky se učí zpěvu.
A na hradě krásná růže
k poupěti se svému shýbá,
a sotvy je zulíbala,
opět je a opět líbá.
A chudobka malá, krásná
v náručí si otce hoví,
ručičkama potleskává,
bratříček že krásný nový.
Byla radosť, velká radosť,
dobrých lidí radosť byla,
a zahrada na Pováží
o dvě kvítka více kryla.
A když kvítka vypučela,
rděla se a vykvétala,
tu jim matka svatou lásku
za průvodce světem dala.
A oni se milovali
holoubek a holubička,
svatou lásku v podíl měli
od matičky, od tatíčka.
A když otec, pýcha Váhu
v chýš své milé růže vcházel,
tu jej junák s chudobičkou
blíže matky doprovázel.
Minul čas – a po patnácté
vypučela zeleň v stráni;
ach, jak krásně plynou léta
v stále stálém milování!
Tak se dítky milovaly,
holoubek a holubička,
a tu lásku v podíl měli
od matičky, od tatíčka. –
Kdo bloudíš v cizině a doma
jen holý kámen za vlasť máš,
o vrať, o vrať se, vždyť v té skále
svou matku drahou uhlídáš!
A zlíbáš růvek otce svého,
jenž ve své rámě tebe vzal,
a bílým květem šedé hlavy
červené poupě zasypal. –
Doubravině vedlé Váhu
nové krásné ráno svítá,
každá tráva tichým slovem
samotného chůdce vítá.
Ten ve stínu starých dubů
v bujném mechu odpočívá,
a to oko zamyšleně
před sebe se smutně dívá.
Bujná tráva písně pěje,
k družce své se hravě sklání,
radostně pak mech vyzývá:
Zpívej píseň uvítání.
Bůh ví, co se muži stalo,
slze slzy potápějí;
oči v středu siré země
dětské ráje hledat chtějí.
Vstal. Blíž Váhu po pěšině,
po té staré cestě kráčí,
šedý vlas se zpod širáku
na vybledlé skráně svláčí.
„Cesto milá, milá cesto!
Kde že jsou ty časy staré,
pokud bylo mladé líčko,
pokud bylo srdce jaré.
Kde že jsou ty staré časy,
když jsem jezdil v bystrém toku –
ach, já všecko tajně skrývám
ve svém srdci, ve svém oku!“
K břehu v pravo, k břehu v levo
bílou pěnou voda hází,
a tu jeho tichou píseň
známým slovem doprovází.
Kráčel poutník, zastavil se
tam, kde růže rozkvétala,
jež s démanty chudobičku
za své vlastní poupě vzala.
„Smutná chýše opuštěná,
smutný sad je bez té růže;
a má slza sadu, kraji,
chyši, srdci nepomůže!“ –
Podál chýše v starých lípách
z bujna listí nevyniká,
soudruha to malá chýše,
šťastnější jenž nad poutníka.
Často prý sem chudobičku
mladý junák doprovází,
a tu jim ta stará lípa
mladé květy v cestu sází.
Došel stařec, k lípám došel,
klesl k zemi, bolně dýše:
„Ach, že rodnou nebyla mi
místo hradu tato chýše!“ –
I na hradě smutno, pusto! –
V staré síni růže sedí,
vadne růže dlouhým jarem,
smutně v bibli páně hledí.
Vedlé matky junák mladý,
u povážské smutné růže,
blíže obou chudobička
hladí snědé líce muže.
Krásný junák, krásné děvče,
jakby v nebi živi byli,
v moře žití pevnou lásku
jako skálu zakotvili.
Pobožně se modlí, tiše,
modlitba se z duší leje,
a zpomínka v každé srdce
tajný povzdech z dálky chvěje.
Čte: „Já králů král, uvedu
v krásnou zem vás blahoplodnou,
která byla vašim otcům,
vašim matkám milou,rodnou!“
„Uvedu!“- Můj bože věčný,
kdy uvedeš k Váhu pána?
Ach snad touha k rodné zemi
jinou touhou pochována!?
Jako Váh ta leta hynou –
on se posud nenavrací,
ach snad lásku k drahé zemi
ztratil, aneb zcela ztrácí!?
Ach snad marně v dálné kraje
míru duše hledat spěchal,
nebo snad se v jiné zemi
od cizinců pohřbít nechal!? –“
Hoch a děvče krásným zrakem
v krásné duše pohlédali,
v krásných duších slova stála:
„Žel, proč my ho nepoznali?“ –
Jedna touha, jedno přání
utkvělo tu mezi nimi,
spatřit muže, který všecky
učinil je blaženými.
Aj, když ještě modlili se,
vstoupil poutník nenadále:
„Potěš bůh vás, dobrých lidí!
Jsem tu opět k jeho chvále!
Zda chudáku poutníkovi
mezi sebou místa dáte, –
zde ten obraz matky Boží,
po němž pána hradu znáte! –
Marně, marně pokoj duše,
marně takou růži hledal,
a co žebrák, bídný žebrák
u cizích on prahů sedal.
Marně on svou první lásku
vrhal v proudy, vrhal v moře,
ona bujně vykvétala,
kolem bujný svlačec – hoře!
Přání kruh se mocně šířil,
žití kruh se mocně oužil,
a on vás a Váh a chýše
na Pováží shlédnout toužil.
Aj – a uzřel modré nebe,
jak se zvedá nad Tatrami! –
Bůh buď chválen, dobří lidé,
že jsem opět mezi vámi!“ – –
Jak kdyby se anděl svatý
s boží láskou přibližoval,
každý: růže, muž i dítky
jasnou slzu v oku choval.
Líbali tu ruce pána,
pán líbal dítky v čelo;
každému se dobré srdce
radostí a láskou chvělo. –
„Mějž si opět, dobrý pane,
rodný hrad i rodné statky;
šťastni jsme, ty’s mezi námi –
rádi půjdem v chýš svou zpátky!“
A on v tiché růže hleděl,
hleděl v přátel pohled jasný,
vedle něho chudobička
a mladistvý junák krásný.
„Ne tak! – Se mnou, dobří, drazí,
po celý věk přebývejte;
za to pánu tichý stánek,
ve svých milých srdcích přejte!“
Líbali tu ruce pána,
a on líbal dítky v čelo,
každému se dobré srdce
radostí a láskou chvělo.
Pověst, ptáče rychloletné,
krajům návrat zvěstovala,
a den druhý pána hradu
dědina zas přivítala.
Veselou, veselou, s huslemi dudy,
veselou vedou hovorku:
Slyš, děvče, dobře je při svatbě všudy:
skočme si svoji „drotorku“!
Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:
Veselou, veselou, husle a dudy!
Vesele, děvčata, junáci – v kolo,
k tanci jen rychle se mějte,
radosť ten necítí, vesel kdo v polo;
nuže jen, přejte si, spějte!
Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:
Veselou, veselou, husle a dudy!
Kdo jsi však sestárnul, přidrž se sklenky,
zpomínej, mladost co dluží!
Mlád kdo jsi, přidrž se růžné milenky,
než-li se bledá přidruží! –
Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy:
Veselou, veselou, husle a dudy!
Pod lipami rozkvětlými
vesele se hody slaví,
u každého jasné oko
druhému „jsem šťasten“ praví.
Všude hlučno, všude živo;
hvězdičky než vystoupily,
chudobičku s mladým hochem
z vůle pána zasnoubili.
Šťastný junák, šťastné děvče! –
Jejich štěstí všecky blaží;
za věno jim pán dal hradu
vlastní statky na Pováží.
Přítel drahý v jeho blíži
šťastnější jenž nad poutníka!
Jemu, růži, dítkám milým
nová radosť v oku vzniká. –
Svolal kmety, svolal muže,
přísahou pán dostál slovu,
za své sídlo, tiché sídlo,
vzal si chyšku přítelovu.
Nad chudobku, nad junáka
šťastnějších na Váhu není,
a když první hvězda vyšla,
dali sobě políbení.
Husle znějí, dudy víří,
vesele tu cimbál zvučí.
Starý panko, zapomínej,
co tě trápí, co tě mučí,
A on sedí pod lípami
zamyšlen a mírně dýše:
„Ach, že rodnou nebyla mi
místo hradu tato chýše!“
A když už se rozcházeli,
pán tu dosud smutně seděl,
na ty svadlé květy lípy
zamyšleně k zemi hleděl.
Přišli k němu, – on byl tichý,
divný sen se srdcem honil,
zvednul kalné oči, plakal
a pak zase hlavu sklonil. –
Líbali jej – zhrozili se!
Ztichla hudba. – V hrad ho vzali,
třetí den pak na vršíčku
blíže chrámu pochovali.
Plakal Váh, kraj celý plakal;
smutná, smutná růže byla,
dárek jeho, modré kvítko,
do truhly mu položila.
Nešťastné to kvítko lásky,
chudobičku zpomínání,
démanty hle ozdobenou,
démanty to milování.
Bylo pláče, nářku bylo,
že sám Váh tím smutkem vířil,
a ty pláče a ty vzdychy,
v bludné kraje pána šířil.
A když lid, ten dobrý, chudý,
slze v kvítka hrobu splítal,
pokaždé Váh bělopěnný
v pláči černé břehy vítal.
Zasadili na hrob lípu;
lípa na hrob květy hází,
často prý sem lid ten dobrý
z povážského hradu vchází.
Květe lípa, květe
na zeleném rově
vedlé kostelíčka,
květe na hřbitově.
Na lípě se ptáček
se svou milou skrýval,
a překrásnou píseň
vesele jí zpíval.
Vesele jí zpíval
z hrdélka malého,
o veliké mysli
pána povážského.
Zpívá dosud milé,
ta že láska pravá,
jež se z čisté lásky
lásky odříkává.