RŮŽE POVÁŽSKÁ.

RŮŽE POVÁŽSKÁ.
[135] I. I.
Kvete růže krásná na Pováží skrytá; sotvy pozardělá, sotvy porozvitá. Šťasten, kdo tu růži na svá prsa vloží, v korunce své skrývá požehnání boží. *** Oba byli dobří mládci, jeden v chýši, druhý v hradě; jednu růži milovali na povážské na zahradě. 137 A když jednou kolem růže v loďkách jeli v bystrém toku, viděl každý z dobrých mládců vlastní touhu v cizím oku. VěděliVěděli, proč slza padá; pravou ruku v pravou dali, mládec z chýše, mládec z hradu, přátelství si přísahali. Přísahali, promluvili: Stejná„Stejná rána srdce bolí; jeďme nazpět mimo růže, nechať ona sama volí.“ Jeli nazpět kolem růže, zastavili, promluvili: „My jsme oba tebe, růži, srdci k zdobě vyvolili.“ 138 Sklonila se krásná růže, něžný výkvět ňader kryla; zachvěla se, pozvedla se, v svatém míru promluvila: „Vy jste oba statní mládci, jak dva doubci pod Tatrami, a já jsem jen slabé děvče, jako tráva mezi vámi; démanty však ozdobená chudobka prý v Tater lese: budiž mým, kdo na Pováží drahé ono kvítí nese!“ 139 II. II.
Proč jsi sese, ty růžerůže, v Pováží sklonila? V krásném jsi rozkvětu, stále svěží byla! Myslíš na svou sestru, chudobičku v lese? Ztiš se – snad ji anděl k tvému srdci snese! *** Sotvy mladé slunko vstalo, bylo tiše v chýši, v hradě, jenom růže vztýčila se na povážské na zahradě. 140 Vztýčila se, pozvedla se – na Tatry se v dálku dívá, a pak pohled zarosený v chvějících se ňadrech skrývá. V šedé Tatry pohlížela, kam se oba mládci dali, aby kvítko, chudobičku, s démanty tam vyhledali. „Bůh vás potěš, dobrých lidí, mládče z hradu, mládče z chýše – mně pak – ať svou svatou lásku v panenské mé srdce vpíše. Kdo mně snese ono kvítko, o kterém mně bylo sníti, povážskou on růži může ve svůj život zasaditi.“ 141 III. III.
Co je láska děvy? – Jarních větrů vánek, které prochvívají citů našich stánek. Chvějí jím a chvějí, až jeho cit schladne; pak se všecko ztiší, a ta láska vadne. Láska ale matky povždy víc se zmáhá, když kořínek v hrobě až do nebe sáhá. – *** 142 Čas šel v dálku, mládci blíže, a když jeli v bystrém toku, viděl každý z dobrých hochů vlastní touhu v cizém oku: Připlouli a zastavili. – Promluvil tu mladík z hradu: „Zde to kvítko i s démanty v posvátnou tvou ruku kladu. Chudobku jsem hledat vyšel; bylo ráno, mladé ráno; pod Tatrami na pahorku bylo srdce ukrýváno. A když srdce uschovali hlinou růvek zasypali; do té hlíny kvítek dali a slzama zalívali. 143 Všecka kvítka uvadnula, jenom jedno svěže stálo; plakalo naň dobré děvče, jež to srdce milovalo. Utrh’ jsem to svěží kvítko, chudobičku zpomínání, démanty hle ozdobenou, démanty to milování.“ – Zachvěla se růže krásná. – Přistoupil tu mladík z chýše a děvčátko, neviňátko, v klín jí kladl tiše, tiše. Večer přišel. Nad doubravou tmavá, chladná mlha stála, plachá srnka, v rychlém spěchu, mláďata se hledat zdála. 144 Kvítka klesla. Malí ptáčkové bojácně se v hnízda brali, když pojednou větvičkami v blíži mou se vzdechy draly. Kráčím blíž – a v středu lesa v suchém mechu mladá žena; dcerka, malé krásné robě, k prsoum jejím přiložena. Dítko polou slze vlastní, polou slzy matky kryly; dcerušku mi matka dala – její rty však nemluvily. Kladla dítko do náruče, – než jsem všemu porozuměl, klesla máti – doubravinou tichý večer v dálku šuměl. 145 Život vlastní dítku dala, kladla ozdobu na líčka; dítko zde – a matky slze – s démanty je chudobička.“ „„Chudobička to s démanty!““ v polosnění růže praví, usmívá se na děvčátko, v pláč se dává usedavý. „„Jsem ti matkou; proč bych tobě nesměla též démant dáti? Žel, že musím první démant vlastní slzou umývati. Jsem ti matkou; proč bych k tobě nesměla se níže shýbat? – abych mohla lásku matky na růžová ústa líbat. 146 Jsem ti matkou, proč bych tebe nesměla k svým prsům vinout? Láska ta v mou duši přešla, láska matky nemůž zhynontzhynout.““ Pláče, líbá, níž se shýbá, a když démant v očích hyne, růže mladou chudobičku v lůno krásných listů vine. Vine, chvěje se a praví k mládcům, co si v náruč klesli: „Vy jste oba velkou lásku pro mne, tichou růži, snesli. – Oba dva jste dobří mládci, jak dva doubci pod Tatrami, a já jsem jen slabé děvče, jako tráva mezi vámi. 147 Žel, však první chudobička okrasy své navždy ztrácí, láska dívky věčnou lásku jenom jednou slzou splácí. Láska dívky nedosáhá k tomu srdci v tichém hrobě, zpomíná-li okamžikem, zapomene v krátké době. Ubohý ty hochu milý, hochu první, hochu z hradu, že mi drahá chudobička, zde ji dítku v ručku kladu. Bůh tě potěš samotného, – samotného v dlouhé pouti, zapomeň mne, zapomeň mne, nesmím také vzpomenouti! – 148 Rozpomeň se ale někdy chudobičky na Pováží, jíž se růže matkou stala, která novou matku blaží. Ty pak druhý, přesaď růži s chudobičkou do své chýše, nechť nám Tvůrce jednu lásku ve tři dobrá srdce vpíše. Přátelství však nerozlučte, mužné rámě sobě dejte: hochu z chýše, hochu z hradu, přátelství si přísahejte!přísahejte!“ Vznesli hlavy, zaplakali, pravou ruku v pravou dali, mládec z chýše, mládec z hradu, přátelství si přísahali. 149 Šťastný z chýše – uboh z hradu! Samotného rána bolí, – svatá buď však, svatá láska, svatý cit kde svatě volí. 150 IV. IV.
Vesele zní cimbál v slovenské zahradě, svatba se odbývá v osvětleném hradě. Utěšená svatba! – Doubec mezi muži béře si povážskou sotvy vzkvětlou růži. Blah, kdo takou růži na svá prsa vloží; Ve svém srdci skrývá požehnání boží. *** 151 Na hradě dnes hlučno, živo! Pozváno je mnoho hostí, veselá se svatba slaví, okrášlená blažeností. Z Povážska tu dobří lidé svatbu krásné růže slaví a každého jasné oko druhému „jsem šťasten,“šťasten“, praví. – Již se půlnoc těžkým krokem v lehkou jejich radost plíží, jen pán hradu zamyšleně k prsoum těsným hlavu níží. Vstal, zavolal svatebníků, a když muž se k muži stavil, utich’ cimbál –a pán hradu k veselým svým hostům pravil: 152 „Jiné země na východě než na Váhu bystré vodě! co zde člověk zamiloval, zapomíná na východě. Jiné země na východě, nechť se srdce znova učí, že má všecko zapomenout’, co je těší, co je mučí. I já musím zapomenout za Tatrami, za šedými, Pováží že krásným rájem, mezi ráji světovými. I já musím zapomenout’ krásné srdce srdce svého, předc však nikdy nezabudu toho kraje povážského. 153 Zde před vámi, dobří kmeti, příteli své jmění kladu, kladu hrad svůj v užívání, a té růži z našich sadů. To, co bude milým druhem z mého zboží vytěženo, s démanty chudobky milé svatební má býti věno. Malý obraz matky boží, růže dárek k prsoum kladu, aby, zda se někdy vrátím, poznali jste pána hradu! – Pakli matka spasitele uvede mne k Tatrám zpátky – ztišeného, blaženého, vezmu nazpět rodné statky. 154 Přátelství to nerozlučme, mužné rámě sobě dejme. Kmeti; mládci, dobří lidé, přátelství si přísahejme!“ – Ruce tiskne dobrých lidí, líbá druha, líbá kmety, a než jasný měsíc zašel, nové vyšel zvídat světy. 155 V. V.
Kraji můj povážský, potopený v šeru, aj, proč se usmíváš? – vždyť se v dálku beru! Vzdej mi šumem lípy svoje požehnání, zaplač, starý Váhu, – a pak na shledání! *** Vedlé Váhu po pěšině opuštěný poutník kráčí; černý vlas se zpod širáku kol mladých lící stáčí. 156 Oči, snad že v středu země, dětské ráje hledat’ chtějí; slze jim však zabraňují, jedna druhou potápějí. Ještě jednou ohlédá se, hledí, pláče, píseň pěje, že se Váh ten rychlotoký jako jeho píseň chvěje: „Tam se skrývá v štíhlém jedlí jako kámen v travině, v krajinu se dívá snivou, bujarostí věčně živou, – dávný hrad v mé otčině! Ach, ten pohled v srdce noří drahých tužeb tisíce; nad nebeský ráj mi blažší, nad poklady světa dražší, – kraj ten kochám nejvíce. 157 Dobré víly bystré řeky, hrad se zdají střežiti; zde jsem blíže matky sníval, toužil, miloval a zpíval, zde bych přál si umříti! – Zelený se břečtan blýští v zlatém slunka zápalu, jak má láska k nebi pílí, výkvět klesá, s větrem kvílí, roztříštěný o skálu.“ K břehu v pravo, k břehu v levo bílou pěnu voda hází, a tu jeho tichou píseň v tichém šumu doprovází. Při ohlasu tisícerém umírá ta píseň v stráni: „Kraji milý, kraji rodný, na shledání, – na shledání!“ 158 Utich’ ohlas, utich’ junák, v doubravinu starou vchází, a Váh pláče, smutně pláče bílou pěnu k břehu hází. 159 VI. VI.
Vypučelo růži poupátko na hradě, v hradě na Pováží v slovenské zahradě. Blah, kdo růži, poupě na svá prsa vloží, v duši mu vykvete požehnání boží. *** Kolem hradu statných lidí měsíček své stříbro hází, k východu jen staré hradby černé stíny k zemi sází. 160 Měsíc tichý, hvězdy tiché ve Váhu se prohlížejí, jestli jasně nové poupě v starém hradě vítat smějí. Tiché sady, tiché háje – i ta voda tiše stojí, snad se malé nemluvňátko v prvním spánku děsit bojí. Jen na lípě na nádvoří, nadšený jsa v takém zjevu, neunavně malý slavík od matky se učí zpěvu. A na hradě krásná růže k poupěti se svému shýbá, a sotvy je zulíbala, opět je a opět líbá. 161 A chudobka malá, krásná v náručí si otce hoví, ručičkama potleskává, bratříček že krásný nový. Byla radosť, velká radosť, dobrých lidí radosť byla, a zahrada na Pováží o dvě kvítka více kryla. A když kvítka vypučela, rděla se a vykvétala, tu jim matka svatou lásku za průvodce světem dala. A oni se milovali holoubek a holubička, svatou lásku v podíl měli od matičky, od tatíčka. 162 A když otec, pýcha Váhu v chýš své milé růže vcházel, tu jej junák s chudobičkou blíže matky doprovázel. Minul čas – a po patnácté vypučela zeleň v stráni; ach, jak krásně plynou léta v stále stálém milování! Tak se dítky milovaly, holoubek a holubička, a tu lásku v podíl měli od matičky, od tatíčka. – 163 VII. VII.
Kdo bloudíš v cizině a doma jen holý kámen za vlasť máš, o vrať, o vrať se, vždyť v té skále svou matku drahou uhlídáš! A zlíbáš růvek otce svého, jenž ve své rámě tebe vzal, a bílým květem šedé hlavy červené poupě zasypal. – *** Doubravině vedlé Váhu nové krásné ráno svítá, každá tráva tichým slovem samotného chůdce vítá. 164 Ten ve stínu starých dubů v bujném mechu odpočívá, a to oko zamyšleně před sebe se smutně dívá. Bujná tráva písně pěje, k družce své se hravě sklání, radostně pak mech vyzývá: Zpívej píseň uvítání. Bůh ví, co se muži stalo, slze slzy potápějí; oči v středu siré země dětské ráje hledat chtějí. Vstal. Blíž Váhu po pěšině, po té staré cestě kráčí, šedý vlas se zpod širáku na vybledlé skráně svláčí. 165 „Cesto milá, milá cesto! Kde že jsou ty časy staré, pokud bylo mladé líčko, pokud bylo srdce jaré. Kde že jsou ty staré časy, když jsem jezdil v bystrém toku – ach, já všecko tajně skrývám ve svém srdci, ve svém oku!“ K břehu v pravo, k břehu v levo bílou pěnou voda hází, a tu jeho tichou píseň známým slovem doprovází. Kráčel poutník, zastavil se tam, kde růže rozkvétala, jež s démanty chudobičku za své vlastní poupě vzala. 166 „Smutná chýše opuštěná, smutný sad je bez té růže; a má slza sadu, kraji, chyši, srdci nepomůže!“ – Podál chýše v starých lípách z bujna listí nevyniká, soudruha to malá chýše, šťastnější jenž nad poutníka. Často prý sem chudobičku mladý junák doprovází, a tu jim ta stará lípa mladé květy v cestu sází. Došel stařec, k lípám došel, klesl k zemi, bolně dýše: „Ach, že rodnou nebyla mi místo hradu tato chýše!“ – 167 I na hradě smutno, pusto! – V staré síni růže sedí, vadne růže dlouhým jarem, smutně v bibli páně hledí. Vedlé matky junák mladý, u povážské smutné růže, blíže obou chudobička hladí snědé líce muže. Krásný junák, krásné děvče, jakby v nebi živi byli, v moře žití pevnou lásku jako skálu zakotvili. Pobožně se modlí, tiše, modlitba se z duší leje, a zpomínka v každé srdce tajný povzdech z dálky chvěje. 168 Čte: „Já králů král, uvedu v krásnou zem vás blahoplodnou, která byla vašim otcům, vašim matkám milou,rodnou!“ „Uvedu!“- Můj bože věčný, kdy uvedeš k Váhu pána? Ach snad touha k rodné zemi jinou touhou pochována!? Jako Váh ta leta hynou – on se posud nenavrací, ach snad lásku k drahé zemi ztratil, aneb zcela ztrácí!? Ach snad marně v dálné kraje míru duše hledat spěchal, nebo snad se v jiné zemi od cizinců pohřbít nechal!? –nechal!? –“ 169 Hoch a děvče krásným zrakem v krásné duše pohlédali, v krásných duších slova stála: „Žel, proč my ho nepoznali?“ – Jedna touha, jedno přání utkvělo tu mezi nimi, spatřit muže, který všecky učinil je blaženými. Aj, když ještě modlili se, vstoupil poutník nenadále: „Potěš bůh vás, dobrých lidí! Jsem tu opět k jeho chvále! Zda chudáku poutníkovi mezi sebou místa dáte, – zde ten obraz matky Boží, po němž pána hradu znáte! – 170 Marně, marně pokoj duše, marně takou růži hledal, a co žebrák, bídný žebrák u cizích on prahů sedal. Marně on svou první lásku Vrhalvrhal v proudy, vrhal v moře, ona bujně vykvétala, kolem bujný svlačec – hoře! Přání kruh se mocně šířil, žití kruh se mocně oužil, a on vás a Váh a chýše na Pováží shlédnout toužil. Aj – a uzřel modré nebe, jak se zvedá nad Tatrami! – Bůh buď chválen, dobří lidé, že jsem opět mezi vámi!“ – – 171 Jak kdyby se anděl svatý s boží láskou přibližoval, každý: růže, muž i dítky jasnou slzu v oku choval. Líbali tu ruce pána, pán líbal dítky v čelo; každému se dobré srdce radostí a láskou chvělo. – „Mějž si opět, dobrý pane, rodný hrad i rodné statky; šťastni jsme, ty’s mezi námi – rádi půjdem v chýš svou zpátky!“ A on v tiché růže hleděl, hleděl v přátel pohled jasný, vedle něho chudobička a mladistvý junák krásný. 172 „Ne tak! – Se mnoumnou, dobří, drazí, po celý věk přebývejte; za to pánu tichý stánek, ve svých milých srdcích přejte!“ Líbali tu ruce pána, a on líbal dítky v čelo, každému se dobré srdce radostí a láskou chvělo. Pověst, ptáče rychloletné, krajům návrat zvěstovala, a den druhý pána hradu dědina zas přivítala. 173 VIII. VIII.
Veselou, veselou, s huslemi dudy, veselou vedou hovorku: Slyš, děvče, dobře je při svatbě všudy: skočme si svoji „drotorku!“„drotorku“! Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! Vesele, děvčata, junáci – v kolo, k tanci jen rychle se mějte, radosť ten necítí, vesel kdo v polo; nuže jen, přejte si, spějte! Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! 174 Kdo jsi však sestárnul, přidrž se sklenky, zpomínej, mladost co dluží! Mlád kdo jsi, přidrž se růžné milenky, než-li se bledá přidruží! – Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! *** Pod lipami rozkvětlými vesele se hody slaví, u každého jasné oko druhému „jsem šťasten“ praví. Všude hlučno, všude živo; hvězdičky než vystoupily, chudobičku s mladým hochem z vůle pána zasnoubili. 175 Šťastný junák, šťastné děvče! – Jejich štěstí všecky blaží; za věno jim pán dal hradu vlastní statky na Pováží. Přítel drahý v jeho blíži šťastnější jenž nad poutníka! Jemu, růži, dítkám milým nová radosť v oku vzniká. – Svolal kmety, svolal muže, přísahou pán dostál slovu, za své sídlo, tiché sídlo, vzal si chyšku přítelovu. Nad chudobku, nad junáka šťastnějších na Váhu není, a když první hvězda vyšla, dali sobě políbení. 176 Husle znějí, dudy víří, vesele tu cimbál zvučí. Starý panko, zapomínej, co tě trápí, co tě mučí, A on sedí pod lípami zamyšlen a mírně dýše: „Ach, že rodnou nebyla mi místo hradu tato chýše!“ A když už se rozcházeli, pán tu dosud smutně seděl, na ty svadlé květy lípy zamyšleně k zemi hleděl. Přišli k němu, – on byl tichý, divný sen se srdcem honil, zvednul kalné oči, plakal a pak zase hlavu sklonil. – 177 Líbali jej – zhrozili se! Ztichla hudba. – V hrad ho vzali, třetí den pak na vršíčku blíže chrámu pochovali. Plakal Váh, kraj celý plakal; smutná, smutná růže byla, dárek jeho, modré kvítko, do truhly mu položila. Nešťastné to kvítko lásky, chudobičku zpomínání, démanty hle ozdobenou, démanty to milování. Bylo pláče, nářku bylo, že sám Váh tím smutkem vířil, a ty pláče a ty vzdychyvzdychy, v bludné kraje pána šířil. 178 A když lid, ten dobrý, chudý, slze v kvítka hrobu splítal, pokaždé Váh bělopěnný v pláči černé břehy vítal. Zasadili na hrob lípu; lípa na hrob květy hází, často prý sem lid ten dobrý z povážského hradu vchází. *** Květe lípa, květe na zeleném rově vedlé kostelíčka, květe na hřbitově. Na lípě se ptáček se svou milou skrýval, a překrásnou píseň vesele jí zpíval. 179 Vesele jí zpíval z hrdélka malého, o veliké mysli pána povážského. Zpívá dosud milé, ta že láska pravá, jež se z čisté lásky lásky odříkává. 180 Vysvětlivky.
1) Cigán věří, že se po smrti vrátí do kruhu svých otcův. 2) Nil v čas rozvodnění svéhosvého, vzláště pak za jasných nocí vyhlížívyhlíží, jakoby měl vodu červenou. 3) Každá větší tlupa cigánův volí si krále. 4) Cigáni ve Valašsku prorážejí těm, kteří prý po smrti pokoje míti nemohou, jasanovým kůlem prsa. 5) Dolman, skvostný šat maďarských velmožův. 6) Před nedávnem ještě panovalo ve Valašsku i Multánech nevolnictví, kteréž obzvláště na cigány tuze naléhalo. 7) Lulka = dýmka.
[181] OBSAH.
Cigánské melodie. I. – LVII.1
Písně. I. – XXV.65
Básně smíšené.
Nejdražší poklad93 Rodičům I. – IV.94 Stůj100 Na družné shledání101 Rybičky103 Slib105 První květen107 Naděje109 Rozmarina111 Jabloňový květ112 [182] Dvě těla119 Vrána120 Zkamenělá matka122 Lesní žena128 Růže povážská136
E: až; 2002 [183]