Básně (1859)

Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
ADOLFA HEYDUKA.
V PRAZE. TISKEM ANTONÍNA RENNA. 1859.
[I] CIGÁNSKÉ MELODIE.
[III]
I.
Hoj, hoši! píseň divokou, Hoj, hoši! píseň divokou,
 tu rodnou píseň hrejte a všecku žárnou vášeň svou i lásku v píseň dejte. Tak divokou, jak jestřáb ten, jenž nad Tatry se vznáší, jak bouře, když se vzdaluje a radosť kdy unáší. Myšlénku, jíž se zakotvil hněv v duši, ve hru dejte i lítost, když jsem sklamán byl – hoj, hoši, hrejte, hrejte! 1
II.
Aj, Dunaji bystrý, jarý, Aj, Dunaji bystrý, jarý,
 jaký tebe smutek tíží, že tvé jindy modré oko kalně v širou dál pohlíží? Snad že se ti šedé mlhy na tvé staré srdce kladly, či cigána jasné slze do těkavé tvé vln ti padly. Snad se písek nízkých břehů na tvé sdílné srdce skácel, když se cigán kletbou stížen po nich dál a dál potácel. 2
III.
Jedna kapka vody Jedna kapka vody
 z Nilu posvátného, jest mi nad poháry zlata tokajského. Kapka svaté vody s upřímností dána, jinak by přijata byla od cigána. Ale zlatá číše, záští naplněná, bývá jenom v zášti námi vyprázdněna. 3
IV.
Aj co stále těkám Aj co stále těkám
 v mysli k Nilu blíže? Zřím-li kolem sebe, vše mne stejně víže. Vždyť přátelství lidu jak ta voda v Nilu, a ty jejich slze – slze krokodilů. 4
V.
Hoj, ten bystrý orel Hoj, ten bystrý orel
 vylétl nad Tatry jako-by myšlénka – myslím-li na bratry. Jen že on své zraky v zlaté slunce noří, ale mou myšlénku slza mě vždy zmoří. 5
VI.
Struna naladěna, Struna naladěna,
 hochu, toč se v kole – dnes snad převysoko, zejtra zase dole. Pozejtřku u Nilu za posvátným stolem; 1) – struna naladěna, hochu, toč se kolem! 6
VII.
Největší to smutek Největší to smutek
 mezi smutky všemi, v kletbě témě šlapat – témě cizích zemí. Když tu stará kletba nahé nohy pálí – aj může-li cigán v cizině být stálý. Ani žhavá slza, která z očí kane, země neochladí, v níž ta kletba plane. 7
VIII.
Letí Dunaj divoký, Letí Dunaj divoký,
 zmučen v moře sedá, jenom cigán nadarmo pevné místo hledá. Jedno místo, místečko, kde by odpočinul; pro které by život dal, kde by žil a zhynul. 8
IX.
Ten bůh, jenž světy objímá Ten bůh, jenž světy objímá
 a hvězdám dráhu káže, jenž květům perle podává a děsná moře váže; ten bůh, jenž lásku vytvořil, a bludné blesky vodí, kdy nás ten velký králů král as domů doprovodí!? 9
X.
A les je klidný kolem kol, A les je klidný kolem kol,
 jen srdce tichosť ruší, a černý kouř, co spěchá v dol, mé slze v lících suší. Však nemusí jich usušit, nechť jiné tváře bije, kdo v smutku může zazpívat, ten nezhynul – ten žije. – 10
XI.
Když zemře srdce bratrovo, Když zemře srdce bratrovo,
 tu dálná pusta snivá i s jezerem a rákosím nám písně naše zpívá. Aj podivná to krajina, my ji co matku známe, a když se ona klade spat, zas my jí zazpíváme. 11
XII.
Ba žití mé tak divoké, Ba žití mé tak divoké,
 jak v bouři moře hluboké, jak s mořem tím by splývalo a bouře jeho zpívalo. A činnosť přec tak mělká je, jak hloupých tužeb výboje; má mysl spousta rozvalin, a zem má – rodné matky klín. 12
XIII.
Aj vy Tatry šedivé Aj vy Tatry šedivé
 smutně pohlédáte, a předce svůj stálý byt v jedné zemi máte. Aj a já což říci mám, nesa bájný smutek, zpěv a gusle žalujou, že je „nic“ můj skutek. 13
XIV.
Zvuč, jen zvuč, cimbále, Zvuč, jen zvuč, cimbále,
 vždyť to lidi blaží, a po divých zvucích krotcí lidé baží. Neznají těch zvuků, v cimbálu co leží, vždyť jsou to jich slova – „tulák, tulák běží.” Tulák, tulák běží, hledá rodné kraje, aj což lidé vědí, co jim cigán hraje! – 14
XV.
Černý les si mlhu Černý les si mlhu
 na brnění shání, cigánu však vstoupit předce nezabrání. Otupíť on meče rodných písní pěním, a brnění pukne krve rozvlněním. Les jim slouchat bude, v duši svou se dívat; aby moh’ při bouři nové písně zpívat. 15
XVI.
Hoj! – Košilka černá Hoj! – Košilka černá
 u černého pána, jak přátelská láska ziskem pošlapána. U ohně kdo lehá, začadne od kúře, leč u mnohých přátel daří se mu hůře. – 16
XVII.
Tisa stále pláče, Tisa stále pláče,
 rozmazlené děcko; – cigán zapomene za chvilečku všecko. A když ten svůj smutek v hlučném tanci zdusil, pláče, že v té chvílce zapomenout musil. 17
XVIII.
Dejte klec jestřábu Dejte klec jestřábu
 ze zlata ryzého; nezmění on za ni hnízda trněného. Koníku bujnému, jenž se pustou žene, nikdy nepřipnete úzdy a třemene. A tak i cigánu příroda cos dala: k volnosti ho věčným poutem připoutala. 18
XIX.
Veselé a volné Veselé a volné
 je to naše žití! Aj může-li v světě nad cigána býti! A když píseň hraje, řkou mu, že je živá; – aj vždyť mrtvý cigán živé písně zpívá. – 19
XX.
Junák tiše leží, Junák tiše leží,
 oheň praská, víří, plamen k nebi šlehá, a kouř v dálku míří. Myšlénka jak dým se živé pravdy leká, že před jeho duší v šírou dálku těká. Jenom někdy jiskru kouř ten v dálku nese, snad to jiskra bídy, kterou on se třese. 20
XXI.
Když mne stará matka Když mne stará matka
 zpívat učívala, podivno, že často, často slzívala. A teď také slzou snědé líce mučím, když cigánské děti hrát a zpívat učím. 21
XXII.
Síně osvětlena, Síně osvětlena,
 v síni slavné hody; u mne černá bída – hoj! – jaké to shody? – Kdož pak z jasné síně černou bídu vidí, vždyť se tmavá noc také světla stydí. 22
XXIII.
Zima černé lože Zima černé lože
 bíle přiodívá, bouře, věrná chůva, kolébavku zpívá. Hoj, v takovém loži mnohý cigán spával, když mu bratr hudbou na věčnosť ustlával. 23
XXIV.
Už z lože vstává měsíček. Už z lože vstává měsíček.
 Snad cigánem je taky, že vše když dole usnulo, on protírá si zraky? – Ba není, on tu černou zem, by blaze zkvětla, hlídá, a kdyby cigán hlídal zem, – toť vzrostla by v ní bída. – 24
XXV.
V jasné noci voda, V jasné noci voda,
 červená se Nilu,2) snad naši krev nese – slze snad – snad sílu? – A nebo se v studu nad námi zardívá, že cigán tak bídný, bídný tak – a zpívá. 25
XXVI.
Každičký prý cigán Každičký prý cigán
 tak nizoučko stojí, že se denní světlo na něj dívat bojí. Ale jsou ti bratři předc tak vysoko, že jim draví ptáci záviděli oko. 26
XXVII.
Hradba rozpadnuta! – – Hradba rozpadnuta! – –
 Já byl také králem,3) netřeba mi hradu – spokojím se málem. Lepšíť je má stavba, kdo ví, kdy se zboří: země její dvéře, nebe okna tvoří. 27
XXVIII.
Nový palác hotov Nový palác hotov
 ze hlíny a slámy, pojechej, cigánko, do paláce s námi. Já mám lulku novou a ty cimbál nový, pojď! – kdož lepší život nad cigánský poví!? 28
XXIX.
Drsnou cestou světem Drsnou cestou světem
 dál nás život nese; dnes píseň na pustě, zítra píseň v lese naši radost nese. Dnes táhneme sami, zítra koník ladný; pozejtří jen herka, anebo pražádný: totě život vnadný! Dnes můžeme plakat, zejtra už zpíváme; po zejtřku při ohni všecko pochováme, co ve světě máme. 29 Dnes pro nás žid krytou borovičku chová, zejtra se napijem vína magnátova a zpíváme znova. 30
XXX.
Ej, při hudbě, zpěvu, Ej, při hudbě, zpěvu,
 žínce černooké zapomene cigán žaly své hluboké. K čemu tedy toužit? – Do větru s myšlínkou! Líbej se a láskej s černobrvou žínkou! – 31
XXXI.
Dnes vítr časně ulehnul; – Dnes vítr časně ulehnul; –
 ba klaď se, starý, klaď se spát! Vždyť bude cigán na stráži u lesa místo tebe stát. Vždyť na moři ti ustlala ta bledá žena lůžko své, a místo tebe zazpívá cigán své písně měnivé. 32
XXXII.
Při smrti cigána Při smrti cigána
 píseň zazpívejte, a tu lásku k světu pod hlavu mu dejte. Pak proražte srdce kůlem jasanovým,4) by nemusil zpívat, smutek bratrům novým. 33
XXXIII.
Pozdravuj hluboko Pozdravuj hluboko
 ty uherské pány; mají velkou starosť o nás, o cigány. Mají velkou starosť, velkou šibeničku: zrubnou-li ti hlavu, přijdeš o čepičku. 34
XXXIV.
Široké rukávy Široké rukávy
 a široké gatě volnější cigánu než-li dolman 5) v zlatě! Dolman a to zlato bujná prsa svírá; pod ním volná píseň násilně umírá. A kdo raduješ se, tvá kdy píseň květe, přej si, aby zašlo zlato v celém světě. 35
XXXV.
Udeř v cimbál, hochu, hrej, Udeř v cimbál, hochu, hrej,
 dnes mi umřel baťka; – rád jsem, že ho minula konopná opraťka. Udeř v cimbál, hochu, hrej, a já budu skákat: rád jsem, že jsem nemusil nad svým baťkou plakat. 36
XXXVI.
Slyšíš? Cimbál zvučí, Slyšíš? Cimbál zvučí,
 dobrá skočná hrána, – a já v pozlacených botkách dělám pána. Jsou to švarné botky, botky od magnatka, je při smrti v lese odkázal mi batka. Chtěl ho chytře vřadit k nevolnému davu, 6) chytal ho, a ztratil botečky – a hlavu. – 37
XXXVII.
Košilečka bílá, Košilečka bílá,
 červeňoučké spodky, šátek vyšívaný, k tomu černé botky. Než zčervenaj’ botky, budou spodky černé, za šáteček děvče celý týden věrné. Za novou košilku lulku 7) já dostanu; pánem jsem, ba pánem! což schází cigánu? 38
XXXVIII.
Hoj, divoký jen cigán jsem Hoj, divoký jen cigán jsem
 a snědé moje čelo, jen hrubou vždycky halenu mé tělo bujné mělo! A les mou vlastí, nebem mým, a chvoj jen čapku zdobí, a hrubé sobě ruka jen ku zpěvu gusle robí. A hebký mech je lože mé, a hrom mi boží slovo; a přec se láska vedrala v to srdce cigánovo. – 39
XXXIX.
Má píseň hlučně láskou zní, Má píseň hlučně láskou zní,
 když starý den umírá, a chudý mech kdy na šat svůj si tajně perle sbírá. Má píseň hlučně láskou zní, když bouře běží plání; když těším se, že bídy prost dlí bratr v umírání. – 40
XL.
Ba cigán také srdce má, Ba cigán také srdce má,
 co div, že má i děvu; a nosí-li v něm děvu svou, co div, že má i zpěvu? A cigán také touhu má a jemných citů množství; ba mnohem více cigán má; má krále bez království. – 41
XLI.
Když se kolem ohně Když se kolem ohně
 s děvčetem proháním, bývá mi ta hanba rodu mého zdáním. A když v živém letu v oči se mi dívá, pokaždé v mé duši píseň se rodívá. A když ústa vřelá kladu k ústům vřelým, myslím si, že vládnu v lásce světem celým! 42
XLII.
Aj ta vlna skáče Aj ta vlna skáče
 jako cigán černý, když mu v cimbál tluče k tanci bratr věrný. Snad v té bílé vlně také pocit dřímá, jako u cigána, děvče když objímá. – 43
XLIII.
Aj ten bledý měsíc, Aj ten bledý měsíc,
 slunce cigánovo, nad starými lesy vyšel už na novo. Ba už na nás hledí! – Rychle, děvče, k boku! Noc nám okamžikem, den pak delší roku. 44
XLIV.
Mocná jsme zemanka! Mocná jsme zemanka!
 Kam jen noha kročí, vyhýbaj’ se lidé, jak-mile mne zočí. Ukazujou na mne jako na velmožku, – a předc je můj palác z chvoje jen a došku. – 45
XLV.
Krásný pás mi dneska Krásný pás mi dneska
 dal můj milovaný; pás ten býval jednou zlatem vyšívaný. Nosila ho jednou před lety královna, královna uherská, a teď jsem jí rovna! Slušel královně dřív, teď cigánské ženě, jí snad ve svátek jen, mně však každodenně. 46
XLVI.
Hoch ať v cimbál tluče, Hoch ať v cimbál tluče,
 děvče mé ať zpívá, – dnes ta mrtvá radosť zase ve mně živá. Nuže v kolo, v kolo! Děvče kolem pasu! – Co je smutnějšího nad tu bujnou chasu?! 47
XLVII.
Zelená se voda Zelená se voda
 na jezeře houpá, a po břehu mladé snědé děvče stoupá. „Kdybys ty věděla, vodičko zelená, po čem mé srdečko skrvácené stená. Kdybys ty věděla, co se s námi děje, ty bys nenosila skvostný šat naděje. 48 Kdybys ty věděla, co se kmenu stalo, však by tvé rákosí kolem nezpívalo.“ 49
LI.
Ty má růže tmavá, Ty má růže tmavá,
 jak jsem pro tě plakal, když tě mocný magnát za Dunaj vylákal! Ty má hvězdo jasná, jak’s mi drahou byla, dokud jsi magnátská prsa nezdobila! 50
LII.
Už dávno tomu, dávno je, Už dávno tomu, dávno je,
 co s jinou tlupou táhla, a mně ta bolesť divoká až k středu srdce sáhla. Nechť třeba bolest divoká ty snědé líce moří – ó věřte, že ta bolesť předc mou duši neumoří! 51
LIII.
Hoj! víno dejte červené, Hoj! víno dejte červené,
 já divoce chci víno pít, jen víno – kéž bych poslední měl pohár ve své hrdlo lít! Že není pohár srdce tvé! – Krev lakotně bych v hrdlo lil, tak zničil bych ti život tvůj, a krví tvou se otrávil. – 52
LIV.
Vyskoč si, cigáne, Vyskoč si, cigáne,
 vyskoč ještě jednou, den už tiše kráčí, a ty hvězdy blednou. Už ten den o stříbro lesy zas okrádá, a ta voda písně k jiné noci střádá. Ba už jestřáb divý vylí‘t na výzvědy – vyskoč ještě jednou, snad to naposledy! 53
LV.
Kterak trojhranec můj Kterak trojhranec můj
 přerozkošně zvoní, jak cigána píseň, jenž se k smrti kloní. Když se k smrti kloní, trojhran mu vyzvání, konec písni, tanci, lásce, bědování! – 54
LVI.
Jen, děvče, přilož na oheň Jen, děvče, přilož na oheň
 a zas si tiše sedni; vždyť noc už jaksi umdlívá a není dlouho ke dni. A věčně předc tam nebude, vždyť zase se ti vrátí, a pak ti tvoje čekání svou rodnou písní splatí. Ty pláčeš – jdu ho vyhledat! Chci nahlédnout i k městu, a stal-li se ti nevěrným, toť pravých dám ti zvěstů. 55 *** Ba není skryt, on zrádce je, on panskou přijal službu, však znal tu jeho panskou chuť – a dávnou jeho tužbu. I šel jsem kolem návrší a potají jsem zvídal – má nyní palác dřevěný, by krkavce v něm hlídal. Já hvizdnul, slítli krkavci, a já jim starou zpíval; on bál se promluvit a bojácně jen kýval. 56 Tu jeden z dravců upustil věc lesklou jako v zmatku, já ukryl jsem ji pro tebe – zde oko na památku! 57
LVI.
Ukovej mi, baťko, Ukovej mi, baťko,
 takové ostruhy, jaké nemá míti po mně v světě druhý. Zítra bude tanec kolem dubu v lese; pak cigánské děvče maďar mi odnese. Kovej, by při svadbě, kdybych musel plakat, mohly ostruhy ty vzdechy mé přecvakat! 58 Ukovej mi, baťko, takové ostruhy, jaké nemá míti po mně v světě druhý. *** Ukovej, baťuško, koňovi třemenu, uvidět chci mladou maďarovu ženu. K Dunaji pojechám po pustě a pláni, abych viděl jejich mladé milování. 59 Ukovej to rychle – slunce již se níží – kovej třemen lehký, smutek dost přitíží. Ukovej, baťuško, koňovi třemenu, uvidět chci mladou maďarovu ženu. *** Ukovej, baťuško, z ocele šavličku, chci jí lehce srubnout maďarskou hlavičku. – 60 Byl jsem u Dunaje, dvorci blíž se kradu – slyš on ženu vyhnal a vzal jinou z hradu. Vyhnal ji, cigánku! Do vody skočila, aby snad ty vlny plakat naučila. Ukovej, baťuško, z ocele šavličku, chci jí lehce srubnout maďarskou hlavičku! – 61
PÍSNĚ.
Zkvítala ta naše láska jako růže na keři, vypučela, vykvetala, bledla, vadla, opadala – srdce mé už nevěří. –
[63]
I.
Kdybys, milé děvče, Kdybys, milé děvče,
 sedalo na trůnu, dal bych ti udělat ze zlata korunu. Z nejdražšího zlata, jež mně v srdci svítí, hvězdu života pak do ní zasaditi. 65
II.
A kdybys písní stvořena, A kdybys písní stvořena,
 toť věčně bych ti zpíval, a hvězdou-li, toť na nebe po celý věk se díval. A palmou-li kdes v oase, v tvém stínu chtěl bych sníti; a kdybys byla chudobkou, chtěl bych tvou slzou býti. 66
III.
Krásný sad mám, tajně skrytý – Krásný sad mám, tajně skrytý –
 když naň měsíc svítívá, v každém kvítku moje oko postavu tvou vidívá. Ona kvítka na zahradě sčaroval jsem duší svou, myšlénky jsou ona kvítka, láska má tvou postavou. – 67
IV.
Až s tvým hebkým vlasem bude májový si větřík hrávat, Až s tvým hebkým vlasem bude májový si větřík hrávat,
 až ti bude v krásná ústa jemné políbení dávat, až ti bude u tvých nohou modrá nezabudka zkvétat, až ti bude zamyšlená v těšném zpěvu ptactva státi: pomysli si na ty časy, v nichž jsme žili blahou chvíli, když jsem líce ke tvým chýlil, jak se tráva k proudu chýlí; pomysli si, jak jsem v soumrak šťasten blíže tebe sedal, ve tvém oku zhojných léků pro choré své srdce hledal; pomysli si, že to tiché, snivé větru šepotání myšlénka je těkající ve tvou blíži v milování. – 68
V.
Ono množství malých písní, Ono množství malých písní,
 v nichž jsem tebe opěval, ty jsem ve tužném svém srdci na vždy, na vždy pochoval. Nepěl jsem jich nikdy tobě, ale ty z nich každou znáš, vždyť co anděl nad nimi tam v středu srdce přebýváš. 69
VI.
Ty malé, milé pomněnky, Ty malé, milé pomněnky,
 jak divně na mne hledí, – snad i v těch malých kytěnkách ta velká láska sedí. A nebo tichý dojem svůj z těch krásných očí vzaly, jež lásce mne kdys učíce si se mnou zaplakaly. 70
VII.
Viděl jsem tě stále zkvítat Viděl jsem tě stále zkvítat
 jako lilji v jaru milém, jako růži pozardělou, violku jak v puku čilém. Viděl jsem tě stále zkvítat jak chudobku v světa pláni, jako žely ve radosti, jako naše milování. – 71
VIII.
Démantové po travině Démantové po travině
 tvoří rosa krůpěje, v brzku se již v porostlině každé ptáče rozpěje. Kvítka kalich odevřený noci tiché věští den – všude jitro – já jen zabrán v prvý ještě lásky sen! 72
IX.
Ach ta láska, ba ta láska, Ach ta láska, ba ta láska,
 to je strůmek divoký, někdy malý jako kvítko, někdy velký, vysoký. Když je tichá jako kvítko, nejspíš nese ovoce, a když květe v mocné výšcevýšce, nejspíš kvete divoce. 73
X.
Utichla ta srdce naše, Utichla ta srdce naše,
 utichla, můj bože milý, aby o tom přemýšlela, co jsme sobě jindy byli. Rozbouří se srdce naše, až si na to vzpomeneme, co jsme sobě býti měli a co sobě nebudeme. 74
XI.
Já ztratil tichý stanek svůj, Já ztratil tichý stanek svůj,
 já ztratil už své ráje, v nich bloudí snad jen píseň má a snivé lásky báje. A teď se učím plakat zas jak pro svou hračku děcko – já ztratil zlaté srdéčko a jím jsem ztratil všecko. 75
XII.
Ty jsi byla panovnicí Ty jsi byla panovnicí
 a já vojevůdcem byl, bojoval jsem, až jsem tobě vlastní lásku podmanil. Za to jsi mi darovala řád, jenž skrývám v srdci svém, řád srdéčka rozpuklého na řetízku perlovém. 76
XIII.
Jenom dvě mně fialinky Jenom dvě mně fialinky
 v zahrádce vykvětly, a i ty mně zpomínáčka kořeny uhnětly. Dobře věru udělaly, že je umořily, kdož ví, koho fialky by byly pokořily! 77
XIV.
Ten safír v zlatém prsténku Ten safír v zlatém prsténku
 byl pro mne celé nebe, v safíru zřel jsem oko tvé a v zlatě zřel jsem tebe. A v očích tvých ten dáreček i s dárcem jeho mizí, že jsme se příliš poznali – snad proto jsme si cizí. 78
XV.
Skonejšená je má láska. Skonejšená je má láska.
 Byla láska jako dítě, které sotvy očka vznesši v kouteček se klade skrytě. V kouteček se klade skrytě, slabou hlavu k prsům sklání, pláče, žádá drahou hračku – tak-hle srdce – pro uspání. – 79
XVI.
Ach můj bože! v světě Ach můj bože! v světě
 mnoho lásky bylo, přemnoho jí časem v dálku uproudilo. Mnoho ještě lásky v milém světě bude, pokud v prsou lidských srdce kus jen zbude. 80
XVII.
To milované místo mé To milované místo mé
 šat naděje si vzalo, tak jak by se mně ve světě nic nebývalo stalo. Snad neví, všechnu radosť mou že láska sebou vzala, a za všecko mně perličky, však kalné jenom, dala. 81
XVIII.
Já v loutce srdce hledal jsem, Já v loutce srdce hledal jsem,
 však loutka srdce nemá, já o lásce jí vyprávěl, však loutka byla němá. Já oheň dal jí ze srdce, a loutka oživěla, pak ohněm mým se v náruči zas jiných mužů chvěla. A nelíčená slova má líčeně jiným lila – já láskou její zchuravěl, mou láskou loutka žila. 82
XIX.
Aj srdce, starý šašku můj, Aj srdce, starý šašku můj,
 mluv, co tě dnes zas smutí, že podivný mne smutek tvůj opáčně k smíchu nutí. Snad nad láskou? – aj utichni, co nejdřív v svět zas vstoupím, pak v odměnu ti čepičku s rolničkou lásky koupím. – 83
XX.
Jak bych si as umřít přál? – Jak bych si as umřít přál? –
 V krásný den při máje sklonku, v jemně hravém milém stínu blíže po vykvětlých zvonků, v krásné besídce z jasmínu. Jak bych si as umřít přál? – Modrých nezabudek blíže, kde by krásné růže vůně klonila se k ústům níže, k prsoum, v nichž mé srdce stůně. 84
XXI.
Tam černovlasá jedlice Tam černovlasá jedlice
 se k bledé bříze sklání a vypráví jí dlouhý sen krátkého milování. A krásné perle v zvadlý mech třesoucí rukou dává a on tou skvělou korunou vylákán z hrobu vstává. A chvěje se a těší se, že opět, opět mladne, a prohejří svou korunu, a zase znovu vadne. – 85
XXII.
Divně k srdci vplynulo Divně k srdci vplynulo
 večerní klekání, v nitru jeho umírá v tichém zastenání. Utichni a zapomeň, nové vzpomínání! dávno tobě zvonili večerní klekání. 86
XXIII.
A kolem ještě všecko spí A kolem ještě všecko spí
 tak jako v útlém srdci děcka, až skřivánkem probuzena procitnou kvítka všecka. A setřesou pak z hlavinek znoj milostného snění a ucítíucítí, co prosnila, že v skutečnosti není. 87
XXIV.
Viděl jsem, jak proudem vln Viděl jsem, jak proudem vln
 řeka zaplakala, slyšel jsem, jak vichřice lesům vzdechy dala. Cítil jsem, jak srdce mře, jež svou lásku mělo – a to všecko ústa má toužně rozepělo. 88
XXV.
Jsoutě naše písně Jsoutě naše písně
 povždy mladé kvítí, na které sluníčko naší lásky svítí. V srdci vyrůstají jako chudobičky – jsou to kalíškové drobné pro perličky. 89
XXVI.
Dnes pláčou sosny v lesině Dnes pláčou sosny v lesině
 a němě hlavy kloní, a v kapli malý zvoneček jak umíráčkem zvoní. Ze skrejše smutně pohledá utichlé v písni ptáče, i větřík k vlnám odletěl a v rákosí snad pláče. I měsíček tak bojácně, tak beznadějně svítí, – ach, tak as musí srdci být, když neví, zda-li cítí! – 90
III.
BÁSNĚ SMÍŠENÉ.
[91]
Nejdražší poklad.
PohleďPohleď, jak velký poklad, jak krásný, hlídají strážcové šedí! – Poklad nejdražší – předce úžasný zármutek z lící jim hledí. Poklad ten – země, otci kde Čechů radostí srdce zaplálo; Čechů v ní mnoho – k svatému spěchu málo však srdcí – ach málo! 93
Rodičům.
I. I.
 Matko, matko, syn tvůj drahý už se opět z dálky vrátil, aby tobě, nejdražší své, nejdražší zas slzou splatil. Posud jsem to staré dítě, které zase plakat umí, lid se tomu pozasměje, ale matka porozumí. Jest-li jedno místo v světě, kde-že láska posud skvítá; jest to srdce drahé matky, která dětské slzy čítá. 94 II. II.
 Vysvětlíš snad písně ptactva, černé noci tajné snění, vysvětlíš snad slzy kvítků, těkavých snad větrů chvění. Vysvětlíš snad lásku srdce, které ještě neklamalo, vysvětlíš snadsnad, co se dítku o světě a nebi zdálo. Vysvětlíš snad pláče vlny, jež se v hrůznou propast vrhá, vysvětlíš snad děsný jasot lavíny, jež skálu trhá; vysvětlíš snad, jakou mocí na nebesku hvězdy setlí – ale lásku – lásku matky nikdy nikdo nevysvětlí. 95 III. III.
 Potěš bůh vás, tatíčku, už jsem zase s vámi, se mnou plné srdce mé, a v něm přítel známý. Vždyť jej znáte, tatíčku, pod hlavu vám stlával, dokud jste mne pro život s matkou odchovával. A teď, když vás už opustil, se mnou musí býti – je to starosť o můj cíl a o vaše žití! – 96 IV. IV.
 Bloude – tolik vřelých slzí lásce, která dávno schladla, vždyť máš ještě jednu lásku, která posud neuvadla. Věnuj jednu takou slzu, jakých ona na tisíce – vždyť máš ještě lásku matky, žádáš si snad ještě více?! – 97 V. V.
 Na střeše chaloupky naší leží sníh ten mrazivý, a pod střechou má matička denně více šediví. Až sníh z jara na chaloupce, na zahrádce roztaje, na hrobě snad matičky mé větřík travou zavlaje! – 98 VI. VI.
 Ba velký, velký boháč jsem, mám stříbro své, mám zlato, a bojím se, že v jeden den mně obé můž’ být vzato. A denně stříbro počítám a zlato srdcem kryju, a to je, co mne trápí tak a proč že stále nyju. Pod lipou v tiché chaloupce jsou skryty moje statky, stříbro – toť otce šediny, a zlato – srdce matky. 99
Stůj!
Na stráži jak vojín stojím, s vřelým srdcem – meč to můj – a na kolemjdoucí volám mocným hlasem: „Kdo jsi, stůj!” „„Dobrý přítel!““ slyším říci. To jsem slyšel tisíckrát; dobrý přítel? – dobrý přítel?! „Přítel může dál se brát.” Kdybych zaslechl však slovo: „„Bratře, já jsem přítel tvůj!““ tomu bych pak z plné duše zvolal: „Bratře, bratřebratře, stůj!” – 100
Na družné shledání.
Nůž, bratři! číši zpěněnou připíjím v rozloučenou vám, a kráčím cestou určenou bez přátel, lásky, sám a sám. Leč navrátím-li se zas zpět, pak připit vám chci a zapět: „Na družné shledání!“ Čas před žitím tak utíká jak před zlosynem zoufalosť, den zlatý stan mu odmyká a noc ze třtiny staví most; možná-li rychle následuj, já volám, zvedna pohár svůj: „Na družné shledání!“ 101 Jak rád bych prodlel s vámi dél, leč plachý každý oblak jest, a za bouřných on větrů sil musí si své slzy v dálku nést; když mocný blesk jej proniká – aj oko, číš mi přetýká: „Na družné shledání!“ 102
Rybičky.
Rybičky, rybičky, z dálky vy plaváte; jest-li pak miláčka mého také znáte. On je myslivečkem, střelil do srnečka, střelil do holoubka – do mého srdéčka. PověztePovězte rybičky, jest-li se nesouží, jest-li mu ta láska srdéčko neouží. 103 „My jsme ho viděly, nebyl utrápený; ležel v čisté vodě tiše – utopený.” 104
Slib.
Můj milý mně sliboval, že budeme svoji, zahrádku až upraví a komůrku dvojí. Až se bude zelenat sad ten plný stromků, a až bude nový krov na tichounkém domku. Můj ty milý božínku! jaký je to krůvek? vysoký a na něm zvon, v sadě samý růvek! 105 Má jen černou komůrku místo bílé dvojí, můj milý mne obelhal, nebudeme svoji. 106
První květen.
Bez holky dnes, milý hochu! – „Bez holky!” – Kam? – „Do háje!” Aj, ty’s bledý – a co v háji? „Zítra květen, na máje!” – A kde děvče? – „Doma v síni a kol něho hlučno je, pro holoubka, pro sivého lomí ruce, běduje. Sedal dříve na okénku, vrkal svůdnou písničku; aby mne snad nerozplakal, srubl jsem mu hlavičku. 107 Hledají mě po dědině, brzo stanou u háje, řekněte jim, že jsem vyšel do olšiny na máje.” Hledali ho – našli hocha – bylo hlučno v dědině, mrtvý že byl na nejvyšším májí v staré olšině. 108
Naděje.
Kde že jsi, dceruško, kde tak dlouho byla? – „Ach, já jsem, matičko, v lese zabloudila. Přišla ke mně naděj, smutná byla zcela, její bílá noha bílá krvácela. Dlouhou měla cestu z dalekého kraje, přišla až z drahého srdéčka šohaje. 109 Po jehličí ostrém na cestu se dala, na mechu svou krví divná slova psala. Divná slova psala, oheň z očí lila, mého milého že válka zahubila; že už naše láska plyne dálným mořem, a já zahynu prý pro milého hořem.” 110
Rozmarina.
SázejSázej, má panenko, sázej rozmarinku, abys měla k svatbě prouteček do vínku. Když ji nasázela, na vojnu ho vzali, a než vykvétala, děvče pochovali. A když domů přišel, tu jí natrhali a prouteček jeden do truhly mu dali. 111
Jabloňový květ.
Matka k synku zahovoří: – „Divným ohněm tvář ti hoří, z kapradí když květ se zvaří, palčivosť ti v lících zmaří; a v tvém oku je slz příval!” – „„Do sluníčka jsem se díval.““ „Vždyť sluníčko pod mrakami!“ – „„Chodí, matko, mezi námi!““ „Přinesu ti boží lžíčkulžíčku, zastaví ti slzy v líčku! – Ze rtů zmizla barva živá“ – „„Hlavička mne pobolívá.““ „Přinesu ti vody z břízy, napiješ se, bolest zmizí.“ 112 „„Není platna z břízy voda, myšlénka mne v srdce bodá.““ „A tvá ústa umrtvila –“ „„Chladný obraz políbila.““ „Zde ratolest pašijová, polib ji a budou živá!“ „„Neplatný květ pašijový, kde si mrtvá láska hoví.““ „Aj, tvé čelo jak-by z ledu!” „„S trapným spánkem rozbroj vedu!““ „Pomodli se k matce boží, tichý sen ti v duši vloží.“ 113 „„Tichý sen, už řídký skutek, náhradou mně poslal smutek. – Podej, matko, zbraň mi věrnou, a klobouček s pentlí černou; za pentlí květ jabloňový, a kabátek k svatbě nový.““ „K čemu, synku, k čemu zbraní!“ – „„Aj, chci vyjít na čekání.““ „K čemu, synku, strojnost takou!“ – „„Srnku splaším bystrozrakou!““ – *** 114 II. II.
 K lesu cesta kamenitá, a u cesty javor starý, pod javorem tráva mladá, a v té trávě jelen jarý. Není jelen – mysliveček, na rameně zbraň má věrnou, květ s jabloně za kloboučkem, a kol něho pentli černou. A po cestě kamenité ze hradu pán mladý jede, pod zlatými pod třemeny,třemeny bílý kůň si pyšně vede. – 115 Na javoru suk je černý, a na suku puška leží; rána padla, puška klesla, – po cestě kůň volný běží. A pod sukem dvě jsou jmena, na zbrani z nich jedno stojí, a ten javor nové rány slzou svého kmene hojí. Bujná tráva zelená se, z javoru kam slza padne, leč kam padá z krásných očí, klesá tráva, bledne, vadne. – *** 116 III. III.
 Konec cesty v lese, kamenité, šedivý hrad v širou dálku hledí, na blízku však hradu šedivého mladá žena s nemluvnětem sedí. Mladá žena vyděšeně pláče, nemluvně, jak matce by se smálo, a ta stále jakés’ jmeno volá, také as, jak na ručnici stálo. *** 117 IV. IV.
 Je pod lesem rudá skála, pod ní bílá voda teče, a ta voda v zlatém písku zkrvácené tělo vleče. A to tělo krví barví vody bílou pěnu věrnou, v ruce má květ jabloňový a kol květu pentli černou. 118
Dvě těla.
Na moři ta voda bouři v náruč klesla, jedna bledá vlna bledé tělo nesla. Nesla je v té bouři hravě, kolíbavě, nechala je ležet v hebké břehu trávě. Zas na moři vodou smutné zněly zpěvy, jedna bledá vlna nesla tělo děvy. Nesla je v té bouři hravě, kolíbavě, nechala je ležet vedle těla v trávě. 119
Vrána.
NespěchejNespěchej, panenkopanenko, do lesiny z rána, nad lesem se vznáší černá lstivá vrána. Vrána černá, lstivá v srdci plná viny, – nechoď, má panenko, nechoď do lesiny! Šla panenka předce do lesiny z rána, přilítla k panence černá lstivá vrána. 120 Vrána černá, lstivá dala jí prstýnek, nedala jej k svatbě: dala jej za vínek. 121
Zkamenělá matka.
U lesa černého chudá matka stála, smutně, žalostivě v lesy naříkala. „Lese, černý lese, kde je dcera moje?” „„Šla za mladým hochem do litého boje. V chladu z mého mechu, trhala barvínek, bujný to barvínek na zelený vínek. 122 Ne na jeden vínek, na tři ho splítala, hochu, sobě, vranci po věnečku dala. Nemohu ti říci, kde jaje tvoje dcera, ptej se za horami modrého jezera.““ Odkvapila matka – u jezera stála, smutně, žalostivě vodě naříkala: „Vodo, modrá vodo, kdeže moje dcera, pověz, modrá vodo, vodičko jezera.” 123 „„Nevím, kde tvá dcera, nevím, kam se dala, já se modrým okem do slunce dívala. Ale těžkou loďku vedla má pravice, vraník v ní a junák, junák i děvčice. Děvče, hoch i vraník každý měl po vínku, po zeleném vínku z bujného barvínku. Takový barvínek les, můj bratr, rodí, tam z mé modré vody ranní rosa chodí. 124 Nemohu však říci, kam se cestou dala, ptej se, snad ti poví vysoká ta skála.““ Ke skále šla máti, u paty jí stála, smutně, žalostivě k skále naříkala: „Skálo, šedá skálo, kde má dcera, kdeže?” – Tam na širé pláni kalina ji střeže. Střeže ne-jen dceru, ale i mladíka – ne-jenom mladíka, ale i koníka.““ 125 Na pláň vyšla máti, u kaliny stála, smutněsmutně, žalostivě keři naříkala: Pod keřem kaliny růvek nasypaný, a na růvku vínek z barvínku je daný. – „Proč jsem život dala, milá dcero, tobě, aby hoch utrápil, utrápil nás obě. Kdybych mohla spáti, jako to kamení, abych necítila pro tebe trápení. 126 Abych necítila, co jsem jindy měla, ó bodejž bych se raděj’ byla zkameněla. –“ Než to promluvila, jako socha byla, s spjatýma rukama matka zkamenila. Nad plání když měsíc večer vycházívá, postojí a chvíli na kámen se dívá. A kalina květe, na růvek se kloní, a ta rosa její o kameny zvoní. 127
Lesní žena.
„Nechoď nikdy v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí!“ – „„Aj, že loudí! – Čím pak, máti?““ „Krásným, jasným, modrým okem, a pak radosť ubíhává jedním dnem a jedním skokem. Lstivá je ta lesní žena; mnohého již oklamala, mnohému už lásku, všecko, mnohému i život vzala.“ 128 „„A kde bloudí, milá matko?““ „U skály, tam pod jedlicí, ona prý jest nad družkami černých lesů panovnicí! – A když měsíc ouplňkový nad pasekou vycházívá, tu prý černým lesem chodíc, rozkošné si písně zpívá. Nechoď, nechoď v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí. –“ Den se nížil, večer přišel, hoch dal matce políbení: „„Dobrou noc – a milé nebe dej ti, matko, krásné snění!““ 129 Večer přišel, měsíc vyšel, hoch na lůžku odpočívá, myslí na tu krásnou ženu, toužebně se k lesu dívá. Zář měsíčka nad pasekou od stromečku k stromku skáká, každá větev černým prstem hocha s lože k lesu láká. A hoch sedí – a hoch myslí – rychle myslí – rychle vstává, šat, jak by šel na polovku, ruče na se urovnává. Urovnal – a za chaloupkou ostrým krokem k lesu běží, paseka kde v černém jedlí, porostlá kde skála leží. 130 U skaliny pod jedlicí, krásná žena rozkoš zpívá, – a hoch stále postupuje, až se ženě v oko dívá. – Ta pak jasným modrým okem hocha ke svým ňadrům loudí, – hochovi tu první láska rychle mladým srdcem proudí. A než píseň dozpívala, v náručí si oba klesli; – stromy noční, tiché, černé, měsíčka zář dále nesly. Líbali se – líbali se: – „Viď, že mně to, hochu, slíbíš, mimo mne, že jinou ženu nikdy, nikdy nepolíbíš?“ 131 Slíbil, – domů navrátil se; – láska ale spát nedává; – měsíc vybled’ – matka vstala, a s matičkou synek vstává. „Proč jsi bledý? hochu milý, snad jsi bolesť jakous’ cítil?“ „„Neusnul jsem nocí dlouhou, měsíček mně v líce svítil.““ A když den se opět nížil, dal hoch matce políbení: „„Dobrou noc, má drahá máti! dej ti nebe tiché snění.““ A když matka tiše snila, a hvězdičky v nebi stály, zase spatřil krásnou ženu, pod jedlicí blíže skály. 132 Vidí ženu; – její píseň lesem dál a dále pluje; před hochem však k skále kráčí, a hoch stále postupuje. A hoch stále postupuje, až na pokraj strmé skály, ženy kroky, hocha kroky – první lásku pochovaly. – V černé rokli pod skalinou, v mechu junák odpočívá, s vysoka se bledý měsíc v mrtvé jeho líce dívá. – Staré matce na zármutek žena hocha usmrtila, mimo ni že jeho ústa také matku políbila. – 133
IV.
RŮŽE POVÁŽSKÁ.
[135] I. I.
 Kvete růže krásná na Pováží skrytá; sotvy pozardělá, sotvy porozvitá. Šťasten, kdo tu růži na svá prsa vloží, v korunce své skrývá požehnání boží. *** Oba byli dobří mládci, jeden v chýši, druhý v hradě; jednu růži milovali na povážské na zahradě. 137 A když jednou kolem růže v loďkách jeli v bystrém toku, viděl každý z dobrých mládců vlastní touhu v cizím oku. VěděliVěděli, proč slza padá; pravou ruku v pravou dali, mládec z chýše, mládec z hradu, přátelství si přísahali. Přísahali, promluvili: Stejná„Stejná rána srdce bolí; jeďme nazpět mimo růže, nechať ona sama volí.“ Jeli nazpět kolem růže, zastavili, promluvili: „My jsme oba tebe, růži, srdci k zdobě vyvolili.“ 138 Sklonila se krásná růže, něžný výkvět ňader kryla; zachvěla se, pozvedla se, v svatém míru promluvila: „Vy jste oba statní mládci, jak dva doubci pod Tatrami, a já jsem jen slabé děvče, jako tráva mezi vámi; démanty však ozdobená chudobka prý v Tater lese: budiž mým, kdo na Pováží drahé ono kvítí nese!“ 139 II. II.
 Proč jsi sese, ty růžerůže, v Pováží sklonila? V krásném jsi rozkvětu, stále svěží byla! Myslíš na svou sestru, chudobičku v lese? Ztiš se – snad ji anděl k tvému srdci snese! *** Sotvy mladé slunko vstalo, bylo tiše v chýši, v hradě, jenom růže vztýčila se na povážské na zahradě. 140 Vztýčila se, pozvedla se – na Tatry se v dálku dívá, a pak pohled zarosený v chvějících se ňadrech skrývá. V šedé Tatry pohlížela, kam se oba mládci dali, aby kvítko, chudobičku, s démanty tam vyhledali. „Bůh vás potěš, dobrých lidí, mládče z hradu, mládče z chýše – mně pak – ať svou svatou lásku v panenské mé srdce vpíše. Kdo mně snese ono kvítko, o kterém mně bylo sníti, povážskou on růži může ve svůj život zasaditi.“ 141 III. III.
 Co je láska děvy? – Jarních větrů vánek, které prochvívají citů našich stánek. Chvějí jím a chvějí, až jeho cit schladne; pak se všecko ztiší, a ta láska vadne. Láska ale matky povždy víc se zmáhá, když kořínek v hrobě až do nebe sáhá. – *** 142 Čas šel v dálku, mládci blíže, a když jeli v bystrém toku, viděl každý z dobrých hochů vlastní touhu v cizém oku: Připlouli a zastavili. – Promluvil tu mladík z hradu: „Zde to kvítko i s démanty v posvátnou tvou ruku kladu. Chudobku jsem hledat vyšel; bylo ráno, mladé ráno; pod Tatrami na pahorku bylo srdce ukrýváno. A když srdce uschovali hlinou růvek zasypali; do té hlíny kvítek dali a slzama zalívali. 143 Všecka kvítka uvadnula, jenom jedno svěže stálo; plakalo naň dobré děvče, jež to srdce milovalo. Utrh’ jsem to svěží kvítko, chudobičku zpomínání, démanty hle ozdobenou, démanty to milování.“ – Zachvěla se růže krásná. – Přistoupil tu mladík z chýše a děvčátko, neviňátko, v klín jí kladl tiše, tiše. Večer přišel. Nad doubravou tmavá, chladná mlha stála, plachá srnka, v rychlém spěchu, mláďata se hledat zdála. 144 Kvítka klesla. Malí ptáčkové bojácně se v hnízda brali, když pojednou větvičkami v blíži mou se vzdechy draly. Kráčím blíž – a v středu lesa v suchém mechu mladá žena; dcerka, malé krásné robě, k prsoum jejím přiložena. Dítko polou slze vlastní, polou slzy matky kryly; dcerušku mi matka dala – její rty však nemluvily. Kladla dítko do náruče, – než jsem všemu porozuměl, klesla máti – doubravinou tichý večer v dálku šuměl. 145 Život vlastní dítku dala, kladla ozdobu na líčka; dítko zde – a matky slze – s démanty je chudobička.“ „„Chudobička to s démanty!““ v polosnění růže praví, usmívá se na děvčátko, v pláč se dává usedavý. „„Jsem ti matkou; proč bych tobě nesměla též démant dáti? Žel, že musím první démant vlastní slzou umývati. Jsem ti matkou; proč bych k tobě nesměla se níže shýbat? – abych mohla lásku matky na růžová ústa líbat. 146 Jsem ti matkou, proč bych tebe nesměla k svým prsům vinout? Láska ta v mou duši přešla, láska matky nemůž zhynontzhynout.““ Pláče, líbá, níž se shýbá, a když démant v očích hyne, růže mladou chudobičku v lůno krásných listů vine. Vine, chvěje se a praví k mládcům, co si v náruč klesli: „Vy jste oba velkou lásku pro mne, tichou růži, snesli. – Oba dva jste dobří mládci, jak dva doubci pod Tatrami, a já jsem jen slabé děvče, jako tráva mezi vámi. 147 Žel, však první chudobička okrasy své navždy ztrácí, láska dívky věčnou lásku jenom jednou slzou splácí. Láska dívky nedosáhá k tomu srdci v tichém hrobě, zpomíná-li okamžikem, zapomene v krátké době. Ubohý ty hochu milý, hochu první, hochu z hradu, že mi drahá chudobička, zde ji dítku v ručku kladu. Bůh tě potěš samotného, – samotného v dlouhé pouti, zapomeň mne, zapomeň mne, nesmím také vzpomenouti! – 148 Rozpomeň se ale někdy chudobičky na Pováží, jíž se růže matkou stala, která novou matku blaží. Ty pak druhý, přesaď růži s chudobičkou do své chýše, nechť nám Tvůrce jednu lásku ve tři dobrá srdce vpíše. Přátelství však nerozlučte, mužné rámě sobě dejte: hochu z chýše, hochu z hradu, přátelství si přísahejte!přísahejte!“ Vznesli hlavy, zaplakali, pravou ruku v pravou dali, mládec z chýše, mládec z hradu, přátelství si přísahali. 149 Šťastný z chýše – uboh z hradu! Samotného rána bolí, – svatá buď však, svatá láska, svatý cit kde svatě volí. 150 IV. IV.
 Vesele zní cimbál v slovenské zahradě, svatba se odbývá v osvětleném hradě. Utěšená svatba! – Doubec mezi muži béře si povážskou sotvy vzkvětlou růži. Blah, kdo takou růži na svá prsa vloží; Ve svém srdci skrývá požehnání boží. *** 151 Na hradě dnes hlučno, živo! Pozváno je mnoho hostí, veselá se svatba slaví, okrášlená blažeností. Z Povážska tu dobří lidé svatbu krásné růže slaví a každého jasné oko druhému „jsem šťasten,“šťasten“, praví. – Již se půlnoc těžkým krokem v lehkou jejich radost plíží, jen pán hradu zamyšleně k prsoum těsným hlavu níží. Vstal, zavolal svatebníků, a když muž se k muži stavil, utich’ cimbál –a pán hradu k veselým svým hostům pravil: 152 „Jiné země na východě než na Váhu bystré vodě! co zde člověk zamiloval, zapomíná na východě. Jiné země na východě, nechť se srdce znova učí, že má všecko zapomenout’, co je těší, co je mučí. I já musím zapomenout za Tatrami, za šedými, Pováží že krásným rájem, mezi ráji světovými. I já musím zapomenout’ krásné srdce srdce svého, předc však nikdy nezabudu toho kraje povážského. 153 Zde před vámi, dobří kmeti, příteli své jmění kladu, kladu hrad svůj v užívání, a té růži z našich sadů. To, co bude milým druhem z mého zboží vytěženo, s démanty chudobky milé svatební má býti věno. Malý obraz matky boží, růže dárek k prsoum kladu, aby, zda se někdy vrátím, poznali jste pána hradu! – Pakli matka spasitele uvede mne k Tatrám zpátky – ztišeného, blaženého, vezmu nazpět rodné statky. 154 Přátelství to nerozlučme, mužné rámě sobě dejme. Kmeti; mládci, dobří lidé, přátelství si přísahejme!“ – Ruce tiskne dobrých lidí, líbá druha, líbá kmety, a než jasný měsíc zašel, nové vyšel zvídat světy. 155 V. V.
 Kraji můj povážský, potopený v šeru, aj, proč se usmíváš? – vždyť se v dálku beru! Vzdej mi šumem lípy svoje požehnání, zaplač, starý Váhu, – a pak na shledání! *** Vedlé Váhu po pěšině opuštěný poutník kráčí; černý vlas se zpod širáku kol mladých lící stáčí. 156 Oči, snad že v středu země, dětské ráje hledat’ chtějí; slze jim však zabraňují, jedna druhou potápějí. Ještě jednou ohlédá se, hledí, pláče, píseň pěje, že se Váh ten rychlotoký jako jeho píseň chvěje: „Tam se skrývá v štíhlém jedlí jako kámen v travině, v krajinu se dívá snivou, bujarostí věčně živou, – dávný hrad v mé otčině! Ach, ten pohled v srdce noří drahých tužeb tisíce; nad nebeský ráj mi blažší, nad poklady světa dražší, – kraj ten kochám nejvíce. 157 Dobré víly bystré řeky, hrad se zdají střežiti; zde jsem blíže matky sníval, toužil, miloval a zpíval, zde bych přál si umříti! – Zelený se břečtan blýští v zlatém slunka zápalu, jak má láska k nebi pílí, výkvět klesá, s větrem kvílí, roztříštěný o skálu.“ K břehu v pravo, k břehu v levo bílou pěnu voda hází, a tu jeho tichou píseň v tichém šumu doprovází. Při ohlasu tisícerém umírá ta píseň v stráni: „Kraji milý, kraji rodný, na shledání, – na shledání!“ 158 Utich’ ohlas, utich’ junák, v doubravinu starou vchází, a Váh pláče, smutně pláče bílou pěnu k břehu hází. 159 VI. VI.
 Vypučelo růži poupátko na hradě, v hradě na Pováží v slovenské zahradě. Blah, kdo růži, poupě na svá prsa vloží, v duši mu vykvete požehnání boží. *** Kolem hradu statných lidí měsíček své stříbro hází, k východu jen staré hradby černé stíny k zemi sází. 160 Měsíc tichý, hvězdy tiché ve Váhu se prohlížejí, jestli jasně nové poupě v starém hradě vítat smějí. Tiché sady, tiché háje – i ta voda tiše stojí, snad se malé nemluvňátko v prvním spánku děsit bojí. Jen na lípě na nádvoří, nadšený jsa v takém zjevu, neunavně malý slavík od matky se učí zpěvu. A na hradě krásná růže k poupěti se svému shýbá, a sotvy je zulíbala, opět je a opět líbá. 161 A chudobka malá, krásná v náručí si otce hoví, ručičkama potleskává, bratříček že krásný nový. Byla radosť, velká radosť, dobrých lidí radosť byla, a zahrada na Pováží o dvě kvítka více kryla. A když kvítka vypučela, rděla se a vykvétala, tu jim matka svatou lásku za průvodce světem dala. A oni se milovali holoubek a holubička, svatou lásku v podíl měli od matičky, od tatíčka. 162 A když otec, pýcha Váhu v chýš své milé růže vcházel, tu jej junák s chudobičkou blíže matky doprovázel. Minul čas – a po patnácté vypučela zeleň v stráni; ach, jak krásně plynou léta v stále stálém milování! Tak se dítky milovaly, holoubek a holubička, a tu lásku v podíl měli od matičky, od tatíčka. – 163 VII. VII.
 Kdo bloudíš v cizině a doma jen holý kámen za vlasť máš, o vrať, o vrať se, vždyť v té skále svou matku drahou uhlídáš! A zlíbáš růvek otce svého, jenž ve své rámě tebe vzal, a bílým květem šedé hlavy červené poupě zasypal. – *** Doubravině vedlé Váhu nové krásné ráno svítá, každá tráva tichým slovem samotného chůdce vítá. 164 Ten ve stínu starých dubů v bujném mechu odpočívá, a to oko zamyšleně před sebe se smutně dívá. Bujná tráva písně pěje, k družce své se hravě sklání, radostně pak mech vyzývá: Zpívej píseň uvítání. Bůh ví, co se muži stalo, slze slzy potápějí; oči v středu siré země dětské ráje hledat chtějí. Vstal. Blíž Váhu po pěšině, po té staré cestě kráčí, šedý vlas se zpod širáku na vybledlé skráně svláčí. 165 „Cesto milá, milá cesto! Kde že jsou ty časy staré, pokud bylo mladé líčko, pokud bylo srdce jaré. Kde že jsou ty staré časy, když jsem jezdil v bystrém toku – ach, já všecko tajně skrývám ve svém srdci, ve svém oku!“ K břehu v pravo, k břehu v levo bílou pěnou voda hází, a tu jeho tichou píseň známým slovem doprovází. Kráčel poutník, zastavil se tam, kde růže rozkvétala, jež s démanty chudobičku za své vlastní poupě vzala. 166 „Smutná chýše opuštěná, smutný sad je bez té růže; a má slza sadu, kraji, chyši, srdci nepomůže!“ – Podál chýše v starých lípách z bujna listí nevyniká, soudruha to malá chýše, šťastnější jenž nad poutníka. Často prý sem chudobičku mladý junák doprovází, a tu jim ta stará lípa mladé květy v cestu sází. Došel stařec, k lípám došel, klesl k zemi, bolně dýše: „Ach, že rodnou nebyla mi místo hradu tato chýše!“ – 167 I na hradě smutno, pusto! – V staré síni růže sedí, vadne růže dlouhým jarem, smutně v bibli páně hledí. Vedlé matky junák mladý, u povážské smutné růže, blíže obou chudobička hladí snědé líce muže. Krásný junák, krásné děvče, jakby v nebi živi byli, v moře žití pevnou lásku jako skálu zakotvili. Pobožně se modlí, tiše, modlitba se z duší leje, a zpomínka v každé srdce tajný povzdech z dálky chvěje. 168 Čte: „Já králů král, uvedu v krásnou zem vás blahoplodnou, která byla vašim otcům, vašim matkám milou,rodnou!“ „Uvedu!“- Můj bože věčný, kdy uvedeš k Váhu pána? Ach snad touha k rodné zemi jinou touhou pochována!? Jako Váh ta leta hynou – on se posud nenavrací, ach snad lásku k drahé zemi ztratil, aneb zcela ztrácí!? Ach snad marně v dálné kraje míru duše hledat spěchal, nebo snad se v jiné zemi od cizinců pohřbít nechal!? –nechal!? –“ 169 Hoch a děvče krásným zrakem v krásné duše pohlédali, v krásných duších slova stála: „Žel, proč my ho nepoznali?“ – Jedna touha, jedno přání utkvělo tu mezi nimi, spatřit muže, který všecky učinil je blaženými. Aj, když ještě modlili se, vstoupil poutník nenadále: „Potěš bůh vás, dobrých lidí! Jsem tu opět k jeho chvále! Zda chudáku poutníkovi mezi sebou místa dáte, – zde ten obraz matky Boží, po němž pána hradu znáte! – 170 Marně, marně pokoj duše, marně takou růži hledal, a co žebrák, bídný žebrák u cizích on prahů sedal. Marně on svou první lásku Vrhalvrhal v proudy, vrhal v moře, ona bujně vykvétala, kolem bujný svlačec – hoře! Přání kruh se mocně šířil, žití kruh se mocně oužil, a on vás a Váh a chýše na Pováží shlédnout toužil. Aj – a uzřel modré nebe, jak se zvedá nad Tatrami! – Bůh buď chválen, dobří lidé, že jsem opět mezi vámi!“ – – 171 Jak kdyby se anděl svatý s boží láskou přibližoval, každý: růže, muž i dítky jasnou slzu v oku choval. Líbali tu ruce pána, pán líbal dítky v čelo; každému se dobré srdce radostí a láskou chvělo. – „Mějž si opět, dobrý pane, rodný hrad i rodné statky; šťastni jsme, ty’s mezi námi – rádi půjdem v chýš svou zpátky!“ A on v tiché růže hleděl, hleděl v přátel pohled jasný, vedle něho chudobička a mladistvý junák krásný. 172 „Ne tak! – Se mnoumnou, dobří, drazí, po celý věk přebývejte; za to pánu tichý stánek, ve svých milých srdcích přejte!“ Líbali tu ruce pána, a on líbal dítky v čelo, každému se dobré srdce radostí a láskou chvělo. Pověst, ptáče rychloletné, krajům návrat zvěstovala, a den druhý pána hradu dědina zas přivítala. 173 VIII. VIII.
 Veselou, veselou, s huslemi dudy, veselou vedou hovorku: Slyš, děvče, dobře je při svatbě všudy: skočme si svoji „drotorku!“„drotorku“! Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! Vesele, děvčata, junáci – v kolo, k tanci jen rychle se mějte, radosť ten necítí, vesel kdo v polo; nuže jen, přejte si, spějte! Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! 174 Kdo jsi však sestárnul, přidrž se sklenky, zpomínej, mladost co dluží! Mlád kdo jsi, přidrž se růžné milenky, než-li se bledá přidruží! – Dobře dnes v Pováží, v Slovensku všudy: Veselou, veselou, husle a dudy! *** Pod lipami rozkvětlými vesele se hody slaví, u každého jasné oko druhému „jsem šťasten“ praví. Všude hlučno, všude živo; hvězdičky než vystoupily, chudobičku s mladým hochem z vůle pána zasnoubili. 175 Šťastný junák, šťastné děvče! – Jejich štěstí všecky blaží; za věno jim pán dal hradu vlastní statky na Pováží. Přítel drahý v jeho blíži šťastnější jenž nad poutníka! Jemu, růži, dítkám milým nová radosť v oku vzniká. – Svolal kmety, svolal muže, přísahou pán dostál slovu, za své sídlo, tiché sídlo, vzal si chyšku přítelovu. Nad chudobku, nad junáka šťastnějších na Váhu není, a když první hvězda vyšla, dali sobě políbení. 176 Husle znějí, dudy víří, vesele tu cimbál zvučí. Starý panko, zapomínej, co tě trápí, co tě mučí, A on sedí pod lípami zamyšlen a mírně dýše: „Ach, že rodnou nebyla mi místo hradu tato chýše!“ A když už se rozcházeli, pán tu dosud smutně seděl, na ty svadlé květy lípy zamyšleně k zemi hleděl. Přišli k němu, – on byl tichý, divný sen se srdcem honil, zvednul kalné oči, plakal a pak zase hlavu sklonil. – 177 Líbali jej – zhrozili se! Ztichla hudba. – V hrad ho vzali, třetí den pak na vršíčku blíže chrámu pochovali. Plakal Váh, kraj celý plakal; smutná, smutná růže byla, dárek jeho, modré kvítko, do truhly mu položila. Nešťastné to kvítko lásky, chudobičku zpomínání, démanty hle ozdobenou, démanty to milování. Bylo pláče, nářku bylo, že sám Váh tím smutkem vířil, a ty pláče a ty vzdychyvzdychy, v bludné kraje pána šířil. 178 A když lid, ten dobrý, chudý, slze v kvítka hrobu splítal, pokaždé Váh bělopěnný v pláči černé břehy vítal. Zasadili na hrob lípu; lípa na hrob květy hází, často prý sem lid ten dobrý z povážského hradu vchází. *** Květe lípa, květe na zeleném rově vedlé kostelíčka, květe na hřbitově. Na lípě se ptáček se svou milou skrýval, a překrásnou píseň vesele jí zpíval. 179 Vesele jí zpíval z hrdélka malého, o veliké mysli pána povážského. Zpívá dosud milé, ta že láska pravá, jež se z čisté lásky lásky odříkává. 180 Vysvětlivky.
1) Cigán věří, že se po smrti vrátí do kruhu svých otcův. 2) Nil v čas rozvodnění svéhosvého, vzláště pak za jasných nocí vyhlížívyhlíží, jakoby měl vodu červenou. 3) Každá větší tlupa cigánův volí si krále. 4) Cigáni ve Valašsku prorážejí těm, kteří prý po smrti pokoje míti nemohou, jasanovým kůlem prsa. 5) Dolman, skvostný šat maďarských velmožův. 6) Před nedávnem ještě panovalo ve Valašsku i Multánech nevolnictví, kteréž obzvláště na cigány tuze naléhalo. 7) Lulka = dýmka.
[181] OBSAH.
Cigánské melodie. I. – LVII.1
Písně. I. – XXV.65
Básně smíšené.
Nejdražší poklad93 Rodičům I. – IV.94 Stůj100 Na družné shledání101 Rybičky103 Slib105 První květen107 Naděje109 Rozmarina111 Jabloňový květ112 [182] Dvě těla119 Vrána120 Zkamenělá matka122 Lesní žena128 Růže povážská136
E: až; 2002 [183]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Renn, Antonín
(Tiskem Antonína Renna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+183