Zkamenělá matka.

Zkamenělá matka.
U lesa černého chudá matka stála, smutně, žalostivě v lesy naříkala. „Lese, černý lese, kde je dcera moje?” „„Šla za mladým hochem do litého boje. V chladu z mého mechu, trhala barvínek, bujný to barvínek na zelený vínek. 122 Ne na jeden vínek, na tři ho splítala, hochu, sobě, vranci po věnečku dala. Nemohu ti říci, kde jaje tvoje dcera, ptej se za horami modrého jezera.““ Odkvapila matka – u jezera stála, smutně, žalostivě vodě naříkala: „Vodo, modrá vodo, kdeže moje dcera, pověz, modrá vodo, vodičko jezera.” 123 „„Nevím, kde tvá dcera, nevím, kam se dala, já se modrým okem do slunce dívala. Ale těžkou loďku vedla má pravice, vraník v ní a junák, junák i děvčice. Děvče, hoch i vraník každý měl po vínku, po zeleném vínku z bujného barvínku. Takový barvínek les, můj bratr, rodí, tam z mé modré vody ranní rosa chodí. 124 Nemohu však říci, kam se cestou dala, ptej se, snad ti poví vysoká ta skála.““ Ke skále šla máti, u paty jí stála, smutně, žalostivě k skále naříkala: „Skálo, šedá skálo, kde má dcera, kdeže?” – Tam na širé pláni kalina ji střeže. Střeže ne-jen dceru, ale i mladíka – ne-jenom mladíka, ale i koníka.““ 125 Na pláň vyšla máti, u kaliny stála, smutněsmutně, žalostivě keři naříkala: Pod keřem kaliny růvek nasypaný, a na růvku vínek z barvínku je daný. – „Proč jsem život dala, milá dcero, tobě, aby hoch utrápil, utrápil nás obě. Kdybych mohla spáti, jako to kamení, abych necítila pro tebe trápení. 126 Abych necítila, co jsem jindy měla, ó bodejž bych se raděj’ byla zkameněla. –“ Než to promluvila, jako socha byla, s spjatýma rukama matka zkamenila. Nad plání když měsíc večer vycházívá, postojí a chvíli na kámen se dívá. A kalina květe, na růvek se kloní, a ta rosa její o kameny zvoní. 127