Jabloňový květ.

Jabloňový květ.
Matka k synku zahovoří: – „Divným ohněm tvář ti hoří, z kapradí když květ se zvaří, palčivosť ti v lících zmaří; a v tvém oku je slz příval!” – „„Do sluníčka jsem se díval.““ „Vždyť sluníčko pod mrakami!“ – „„Chodí, matko, mezi námi!““ „Přinesu ti boží lžíčkulžíčku, zastaví ti slzy v líčku! – Ze rtů zmizla barva živá“ – „„Hlavička mne pobolívá.““ „Přinesu ti vody z břízy, napiješ se, bolest zmizí.“ 112 „„Není platna z břízy voda, myšlénka mne v srdce bodá.““ „A tvá ústa umrtvila –“ „„Chladný obraz políbila.““ „Zde ratolest pašijová, polib ji a budou živá!“ „„Neplatný květ pašijový, kde si mrtvá láska hoví.““ „Aj, tvé čelo jak-by z ledu!” „„S trapným spánkem rozbroj vedu!““ „Pomodli se k matce boží, tichý sen ti v duši vloží.“ 113 „„Tichý sen, už řídký skutek, náhradou mně poslal smutek. – Podej, matko, zbraň mi věrnou, a klobouček s pentlí černou; za pentlí květ jabloňový, a kabátek k svatbě nový.““ „K čemu, synku, k čemu zbraní!“ – „„Aj, chci vyjít na čekání.““ „K čemu, synku, strojnost takou!“ – „„Srnku splaším bystrozrakou!““ – *** 114 II. II.
K lesu cesta kamenitá, a u cesty javor starý, pod javorem tráva mladá, a v té trávě jelen jarý. Není jelen – mysliveček, na rameně zbraň má věrnou, květ s jabloně za kloboučkem, a kol něho pentli černou. A po cestě kamenité ze hradu pán mladý jede, pod zlatými pod třemeny,třemeny bílý kůň si pyšně vede. – 115 Na javoru suk je černý, a na suku puška leží; rána padla, puška klesla, – po cestě kůň volný běží. A pod sukem dvě jsou jmena, na zbrani z nich jedno stojí, a ten javor nové rány slzou svého kmene hojí. Bujná tráva zelená se, z javoru kam slza padne, leč kam padá z krásných očí, klesá tráva, bledne, vadne. – *** 116 III. III.
Konec cesty v lese, kamenité, šedivý hrad v širou dálku hledí, na blízku však hradu šedivého mladá žena s nemluvnětem sedí. Mladá žena vyděšeně pláče, nemluvně, jak matce by se smálo, a ta stále jakés’ jmeno volá, také as, jak na ručnici stálo. *** 117 IV. IV.
Je pod lesem rudá skála, pod ní bílá voda teče, a ta voda v zlatém písku zkrvácené tělo vleče. A to tělo krví barví vody bílou pěnu věrnou, v ruce má květ jabloňový a kol květu pentli černou. 118