Rodičům.

Rodičům.
I. I.
Matko, matko, syn tvůj drahý už se opět z dálky vrátil, aby tobě, nejdražší své, nejdražší zas slzou splatil. Posud jsem to staré dítě, které zase plakat umí, lid se tomu pozasměje, ale matka porozumí. Jest-li jedno místo v světě, kde-že láska posud skvítá; jest to srdce drahé matky, která dětské slzy čítá. 94 II. II.
Vysvětlíš snad písně ptactva, černé noci tajné snění, vysvětlíš snad slzy kvítků, těkavých snad větrů chvění. Vysvětlíš snad lásku srdce, které ještě neklamalo, vysvětlíš snadsnad, co se dítku o světě a nebi zdálo. Vysvětlíš snad pláče vlny, jež se v hrůznou propast vrhá, vysvětlíš snad děsný jasot lavíny, jež skálu trhá; vysvětlíš snad, jakou mocí na nebesku hvězdy setlí – ale lásku – lásku matky nikdy nikdo nevysvětlí. 95 III. III.
Potěš bůh vás, tatíčku, už jsem zase s vámi, se mnou plné srdce mé, a v něm přítel známý. Vždyť jej znáte, tatíčku, pod hlavu vám stlával, dokud jste mne pro život s matkou odchovával. A teď, když vás už opustil, se mnou musí býti – je to starosť o můj cíl a o vaše žití! – 96 IV. IV.
Bloude – tolik vřelých slzí lásce, která dávno schladla, vždyť máš ještě jednu lásku, která posud neuvadla. Věnuj jednu takou slzu, jakých ona na tisíce – vždyť máš ještě lásku matky, žádáš si snad ještě více?! – 97 V. V.
Na střeše chaloupky naší leží sníh ten mrazivý, a pod střechou má matička denně více šediví. Až sníh z jara na chaloupce, na zahrádce roztaje, na hrobě snad matičky mé větřík travou zavlaje! – 98 VI. VI.
Ba velký, velký boháč jsem, mám stříbro své, mám zlato, a bojím se, že v jeden den mně obé můž’ být vzato. A denně stříbro počítám a zlato srdcem kryju, a to je, co mne trápí tak a proč že stále nyju. Pod lipou v tiché chaloupce jsou skryty moje statky, stříbro – toť otce šediny, a zlato – srdce matky. 99