Matko, matko, syn tvůj drahý
už se opět z dálky vrátil,
aby tobě, nejdražší své,
nejdražší zas slzou splatil.
Posud jsem to staré dítě,
které zase plakat umí,
lid se tomu pozasměje,
ale matka porozumí.
Jest-li jedno místo v světě,
kde-že láska posud skvítá;
jest to srdce drahé matky,
která dětské slzy čítá.
Vysvětlíš snad písně ptactva,
černé noci tajné snění,
vysvětlíš snad slzy kvítků,
těkavých snad větrů chvění.
Vysvětlíš snad lásku srdce,
které ještě neklamalo,
vysvětlíš snad, co se dítku
o světě a nebi zdálo.
Vysvětlíš snad pláče vlny,
jež se v hrůznou propast vrhá,
vysvětlíš snad děsný jasot
lavíny, jež skálu trhá;
vysvětlíš snad, jakou mocí
na nebesku hvězdy setlí –
ale lásku – lásku matky
nikdy nikdo nevysvětlí.
Potěš bůh vás, tatíčku,
už jsem zase s vámi,
se mnou plné srdce mé,
a v něm přítel známý.
Vždyť jej znáte, tatíčku,
pod hlavu vám stlával,
dokud jste mne pro život
s matkou odchovával.
A teď, když vás už opustil,
se mnou musí býti –
je to starosť o můj cíl
a o vaše žití! –
Bloude – tolik vřelých slzí
lásce, která dávno schladla,
vždyť máš ještě jednu lásku,
která posud neuvadla.
Věnuj jednu takou slzu,
jakých ona na tisíce –
vždyť máš ještě lásku matky,
žádáš si snad ještě více?! –
Na střeše chaloupky naší
leží sníh ten mrazivý,
a pod střechou má matička
denně více šediví.
Až sníh z jara na chaloupce,
na zahrádce roztaje,
na hrobě snad matičky mé
větřík travou zavlaje! –
Ba velký, velký boháč jsem,
mám stříbro své, mám zlato,
a bojím se, že v jeden den
mně obé můž’ být vzato.
A denně stříbro počítám
a zlato srdcem kryju,
a to je, co mne trápí tak
a proč že stále nyju.
Pod lipou v tiché chaloupce
jsou skryty moje statky,
stříbro – toť otce šediny,
a zlato – srdce matky.