Lesní žena.

Lesní žena.
„Nechoď nikdy v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí!“ – „„Aj, že loudí! – Čím pak, máti?““ „Krásným, jasným, modrým okem, a pak radosť ubíhává jedním dnem a jedním skokem. Lstivá je ta lesní žena; mnohého již oklamala, mnohému už lásku, všecko, mnohému i život vzala.“ 128 „„A kde bloudí, milá matko?““ „U skály, tam pod jedlicí, ona prý jest nad družkami černých lesů panovnicí! – A když měsíc ouplňkový nad pasekou vycházívá, tu prý černým lesem chodíc, rozkošné si písně zpívá. Nechoď, nechoď v černé lesy, v černých lesích žena bloudí, žena krásná, žena lesní, z mladých srdcí krve loudí. –“ Den se nížil, večer přišel, hoch dal matce políbení: „„Dobrou noc – a milé nebe dej ti, matko, krásné snění!““ 129 Večer přišel, měsíc vyšel, hoch na lůžku odpočívá, myslí na tu krásnou ženu, toužebně se k lesu dívá. Zář měsíčka nad pasekou od stromečku k stromku skáká, každá větev černým prstem hocha s lože k lesu láká. A hoch sedí – a hoch myslí – rychle myslí – rychle vstává, šat, jak by šel na polovku, ruče na se urovnává. Urovnal – a za chaloupkou ostrým krokem k lesu běží, paseka kde v černém jedlí, porostlá kde skála leží. 130 U skaliny pod jedlicí, krásná žena rozkoš zpívá, – a hoch stále postupuje, až se ženě v oko dívá. – Ta pak jasným modrým okem hocha ke svým ňadrům loudí, – hochovi tu první láska rychle mladým srdcem proudí. A než píseň dozpívala, v náručí si oba klesli; – stromy noční, tiché, černé, měsíčka zář dále nesly. Líbali se – líbali se: – „Viď, že mně to, hochu, slíbíš, mimo mne, že jinou ženu nikdy, nikdy nepolíbíš?“ 131 Slíbil, – domů navrátil se; – láska ale spát nedává; – měsíc vybled’ – matka vstala, a s matičkou synek vstává. „Proč jsi bledý? hochu milý, snad jsi bolesť jakous’ cítil?“ „„Neusnul jsem nocí dlouhou, měsíček mně v líce svítil.““ A když den se opět nížil, dal hoch matce políbení: „„Dobrou noc, má drahá máti! dej ti nebe tiché snění.““ A když matka tiše snila, a hvězdičky v nebi stály, zase spatřil krásnou ženu, pod jedlicí blíže skály. 132 Vidí ženu; – její píseň lesem dál a dále pluje; před hochem však k skále kráčí, a hoch stále postupuje. A hoch stále postupuje, až na pokraj strmé skály, ženy kroky, hocha kroky – první lásku pochovaly. – V černé rokli pod skalinou, v mechu junák odpočívá, s vysoka se bledý měsíc v mrtvé jeho líce dívá. – Staré matce na zármutek žena hocha usmrtila, mimo ni že jeho ústa také matku políbila. – 133