„Nechoď nikdy v černé lesy,
v černých lesích žena bloudí,
žena krásná, žena lesní,
z mladých srdcí krve loudí!“ –
„„Aj, že loudí! – Čím pak, máti?““
„Krásným, jasným, modrým okem,
a pak radosť ubíhává
jedním dnem a jedním skokem.
Lstivá je ta lesní žena;
mnohého již oklamala,
mnohému už lásku, všecko,
mnohému i život vzala.“
„„A kde bloudí, milá matko?““
„U skály, tam pod jedlicí,
ona prý jest nad družkami
černých lesů panovnicí! –
A když měsíc ouplňkový
nad pasekou vycházívá,
tu prý černým lesem chodíc,
rozkošné si písně zpívá.
Nechoď, nechoď v černé lesy,
v černých lesích žena bloudí,
žena krásná, žena lesní,
z mladých srdcí krve loudí. –“
Den se nížil, večer přišel,
hoch dal matce políbení:
„„Dobrou noc – a milé nebe
dej ti, matko, krásné snění!““
Večer přišel, měsíc vyšel,
hoch na lůžku odpočívá,
myslí na tu krásnou ženu,
toužebně se k lesu dívá.
Zář měsíčka nad pasekou
od stromečku k stromku skáká,
každá větev černým prstem
hocha s lože k lesu láká.
A hoch sedí – a hoch myslí –
rychle myslí – rychle vstává,
šat, jak by šel na polovku,
ruče na se urovnává.
Urovnal – a za chaloupkou
ostrým krokem k lesu běží,
paseka kde v černém jedlí,
porostlá kde skála leží.
U skaliny pod jedlicí,
krásná žena rozkoš zpívá, –
a hoch stále postupuje,
až se ženě v oko dívá. –
Ta pak jasným modrým okem
hocha ke svým ňadrům loudí, –
hochovi tu první láska
rychle mladým srdcem proudí.
A než píseň dozpívala,
v náručí si oba klesli; –
stromy noční, tiché, černé,
měsíčka zář dále nesly.
Líbali se – líbali se: –
„Viď, že mně to, hochu, slíbíš,
mimo mne, že jinou ženu
nikdy, nikdy nepolíbíš?“
Slíbil, – domů navrátil se; –
láska ale spát nedává; –
měsíc vybled’ – matka vstala,
a s matičkou synek vstává.
„Proč jsi bledý? hochu milý,
snad jsi bolesť jakous’ cítil?“
„„Neusnul jsem nocí dlouhou,
měsíček mně v líce svítil.““
A když den se opět nížil,
dal hoch matce políbení:
„„Dobrou noc, má drahá máti!
dej ti nebe tiché snění.““
A když matka tiše snila,
a hvězdičky v nebi stály,
zase spatřil krásnou ženu,
pod jedlicí blíže skály.
Vidí ženu; – její píseň
lesem dál a dále pluje;
před hochem však k skále kráčí,
a hoch stále postupuje.
A hoch stále postupuje,
až na pokraj strmé skály,
ženy kroky, hocha kroky –
první lásku pochovaly. –
V černé rokli pod skalinou,
v mechu junák odpočívá,
s vysoka se bledý měsíc
v mrtvé jeho líce dívá. –
Staré matce na zármutek
žena hocha usmrtila,
mimo ni že jeho ústa
také matku políbila. –