Ego te absolvo!
Níže hlavu kloním
pod tu svatou ruku,
žhavé slzy roním,
v srdci těžkou muku;
vzdechem, kterým vzlykám,
Bohu odemykám.
Odemykám nitro
a tam milost vchází
jako lepé jitro,
červánky jež sází
na skal chmurnou hlavu,
perly rosy v trávu.
Bůh sám sstoupá ke mně,
šíro náruč vije,
v ni mne tiskne jemně,
krví svou mne myje,
jako matka noří
v koupel jasných zoří.
13
A hruď jako niva
zbouzí se, to cítím;
duše pookřívá
zase novým žitím,
nad vše květy krasší
ctnosti v hloubi raší.
Ztraceno co zdá se,
vše mi přišlo zpátky;
přiletěly zase
pokoj a mír sladký,
i zář dětská snivá
z očí hnizd se dívá.
14