Innocentia.
Jsi nejdražší mi ze všech ctností,
jak modrý oblak záříš v pohledu;
hruď dme se, andělský můj hosti,
žár touhy sotva přemoc’ dovedu.
Jas mystického slunce na dně,
dáš tušit v ňader sněžném vlnění,
pel bělostný tam leží vnadně
na květu duše prostřen v jiskření.
Je pole liljí mysl dětská,
kde těká duše, bílý motýl v něm,
a opojena sněním všecka
dlaň tiskne k ňadrům něžným pohybem!
Žár oka obrací kams v dáli,
kde tajemný On vábně kyne ti,
rty jak by rozkoš nebe ssály,
skráň naklonila’s v hlubém dojetí.
Snad hudba andělská ti k sluchu,
se řine z neznámých sem prostorů
37
a vise zjevují se tvému duchu
s těch nadpozemských božských obzorů.
A vůně z hlubin ňader prýští,
jak v dlani s rozkvetlé tvé lilije,
jak kadidlo, jež v obětišti
se spadlým s nebe ohněm spaluje.
Zjev bytosti jest obestřený
v taj líbeznosti vyzařující;
z jakého moře sněžné pěny
tys Aphrodite vystupující?
Však nedotčena vášní mrazem
a žárem vilným nestřísněn tvůj cit:
Ó sestoupil-li Bůh kdy na zem,
v tom srdci musil trůn svůj postavit!
38