Kybela.

Jaroslav Vrchlický

Kybela.
Když hory zřím, vždy o tvých ňadrech snívám, ó Kybelo, ty matko všeho žití, tep srdce tvého řek je vlnobití, tvých očí úsměv dává svěžest nivám. Pták na větvi dí: Tobě, matko, zpívám! Hroch beztvárný, jenž šlape křehké sítí, tě tuší, a mně duše tvá vstříc svítí, z dna číše víno, tvoji krev, když pívám. Buď pozdravena! Často bloudím v hvozdě, ve vichrů bouři korybantů vytí a polnic slyším rozpoutané hromy. Však běda! Celou pochopit tě pozdě jsem přišel v svět, jenž moudřejší chce býti, když oltáře tvé kácí – staré stromy. 27

Kniha Dojmy a rozmary (1880)
Autor Jaroslav Vrchlický