NA ZLATÉ PŮDĚ
[9]
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá,
můj život bez ní v jeseni strom holý,
rty dívčí květ jsou, který vždycky zvolí,
když zpívat chce, má píseň zádumčivá.
Než znal jsem tebe, holubičko snivá,
já znal jen to, co ve životě bolí,
teď znám, co těší, blaha na vrcholi
jsem pták, jenž s písní k východu se dívá.
Já s písní poprv dotknul se tvých spánků,
já s písní myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy
a s písní zulíbal tě do červánků.
Teď spolu jdem, a nechť se kolem stmívá,
pláč nesmí zrosit zlaté tvoje řasy –
mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.
[11]
Na každé struně pěl jsem krásu tvoji.
Na každé struně pěl jsem krásu tvoji,
ve sterých zjevech vídal jsem tě v snění,
tvé oko blesk a plamen políbení
a vlnivý vlas roven zlata zdroji.
A já se děsil, ač jsi byla mojí,
se dotknout lemu řízy tvé a v bdění
svých dlouhých nocí v novém utrpení
na každé struně pěl jsem krásu tvoji.
Teď jsem jak malíř, celý život dlouhý
jenž pouze půdu k obrazu si zlatil,
kam tahy paní své i tváře ovál
Chtělchtěl vdechnouti – však oslněn zrak ztratil.
I přišel anděl, obraz domaloval...
Leč kdo vysloví vás, mé sny a touhy?
12
Při pohledu na obraz Fornariny.
...gaia sembianza.
Dante.
Co dělat mám? Vše o tvé mluví krásekráse,
tak duši bohaté, tak prosté zraku,
od úst, jež rovna planému jsou máku,
až ku hedvábné, zlaté oka řase.
Od ouška, jež se tají v hustém vlase,
od vlasu, jenž plá jako slunce v mraku,
od hlasu, jenž by nápěvem byl ptáku,
až k úsměvu, v němž nebe otvírá se.
Ó kdybych u tvých malých nohou seděl,
ten sonet snad bych dopsal skráň v tvém klíně,
jak Rafael kdys psával Fornarině.
On šťastný! štětec ku svému měl slovu,
co toto řeklo, onen dopověděl –
já chudý stokrát začínám vždy znovu.
13
V dešti.
Dnes prší zase – tuším den juž pátý;
ty nad svou prací a já nad knihami
v své jizbě útulné, tak žijem sami,
jak větrem v jeden kout dva listy sváty.
Jen časem v sny mé kmitne vlas tvůj zlatý
neb s retů nápěv zazvučí ti známý,
jak včelka bzučíc mezi květinami
si hledá skryt, když obzor bouří vzňatý.
A kdyby slunce více nezasvitlo,
věř, ani nedivil bych se juž tomu,
v mé nitro z tvojich očí lepší slítlo.
V něm cítím duši svou jak jabloň kvésti;
a v noci v zraku více mám slz štěstí
než deštných kapek v listí starých stromů.
14
Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí.
Má ústa žnec, jenž polibků žeň sklízí,
od rukou tvojich bloudí k tvojí hlavě,
jak měsíc z mlh jim kyne usmívavě
tvůj bílý prs, jenž dobývá se z řízy.
Na tváři tvojí blesk se mih’ a mizí.
Ó s bohem sny o velkosti a slávě!
oč lkal jsem, prosil, úpěl usedavě,
teď zříš v mé slze jako brillant ryzí.
Já prošel šťastně každou bouří jara
i leta žárem jsem až příliš prahnul.
Teď javorů list ve plamenech hárá,
Skvostskvost modrých hroznů révu k zemi stáhnul,
nad vlhké louky vstává bílá pára,
dej, číš tvých retů abych ke svým nahnul!
15
Pokušení.
Do stínu vlasů tvých svou hlavu skryji;
ty vlasy tvoje podobny jsou moři,
jak vlny jsou, když v ně má dlaň se boří,
jak vlny v mramor tvojich boků bijí.
Jich vůní zpit se v ony kraje vžiji,
kde slunce snů mých v plné kráse hoří,
a duše má, z níž hned se světy noří,
se chví jak rosy krůpěj na liliji.
Teď poznávám, že dlouho bludem jata
všech věků putovala za modlami
má duše. Ty jsi pro vždy teď má svatá!
Mně jest jak barbaru, jenž myslí podlou
se v chrámu ptá, mám kleknout před svou modlou –
či vyloupat jí oči – drahokamy?
16
Stará píseň.
...la beauté qui manque dans mes vers.
Th. Gautier.
To útlé čílko, domov neviny,
a velké oko hluboké a sivé,
pleť, meruňky nach barvy temně živé
a rosný nádech mladé květiny;
Nadnad zoubků perlemi rtů rubíny,
jež, nežli motýl, slovo čtveračivé,
s nich sletí, stokrát zulíbal bys dříve,
šíj, nad níž sám by trnul Cellini;
Aa nožka, která vyzývá mne sama,
bych zlíbal ji, nechť na šíj mou se klade –
jak nemá vše motivem písně být?
Ó jaký div, že provází mne všade
o kráse tvojí píseň písní známá,
jež pro mne jest jen prací Danaid.
17
Noci na severu.
Co nám je po tom, drahá, že se halí
v plášť černých mračen večernice snivá?
Ni luny zář tak není konejšivá,
jak tichý krb, kde znova žáry vzplály.
Z mé jizby koutů upomínky vstalyvstaly,
a kadeř má jak na čelo mi splývá,
zní hudba jejich sladce opojivá! –
Ó kterak svět náš úzký jest a malý!
A přec tak luzný! – Mně se zdá, z tvých zraků
že hledí na mne celé štěstí naše,
kol smavých skrání květ planého máku.
A bych je na klín dolů slákal tobě,
jen třeba činit, před čím rdíš se plaše,
ti zlíbat ruce, šíj a oči obě.
18
Dlouhá noc.
Sonet dle prastarého vkusu.
Et ton sein! et ton sein de neige!
Th. de Banville.
Hoch Kupido mi nedal spat;
kol mého lože v jednom spěchu
jak blázen běhal bez oddechu,
až začal jsem se věru bát.
Proč nespíš, začnu jemu lát,
v mém srdci jako v měkkém mechu
je slzí, citu, touhy, vzdechů –
On: Nemá mne kdo kolébat.
Noc prchla celá beze spaní:
on vzdychal, plakal bez ustání.
Teď k tobě jdu, má krásná paní:
VímVím, ňader tvojich samet hebký
se v sladkém rhytmu dme a sklání.
Ó vem jej k sobě do kolébky!
19
Zavírám oči, tma se na mne řítí.
Ó nádhero tvých nahých štíhlých oudů!
Ó nekonečno touhy ve tvém oku!
Ó sílo vášně v úbělu tvých boků!
Ó luzné sítě v tvojich vlasů proudu!
Zpěv sirén, andělů hlas, trouba soudu,
sen Sfingy spící tři tisíce roků,
vše na mne křičí z úbělu tvých boků,
a vše mne láká v ráj tvých štíhlých oudů.
Zavírám oči, tma se na mne řítí,
z tvé šíje hvězda touto nocí svítí,
mně zdá se, že jsem objal v tobě Krásu.
Ó mysterium! ohni políbení!
křte plamenných slz, bezdno zapomnění!
ó prsů poupata! ó zlato vlasů!
20
V zimě sami.
...je veux
dénouer tes cheveux
Th. de Banville.
Ví strom, když svoje zlaté listy střese,
kam zažene je vichr v podjeseni?
sám smuten stojí v tichém zamyšlení,
o nových listech sní, jež máj mu nese.
Na mojich ústech když tvůj ret se třese,
kdo včerejší by čítal políbení?
Ó písně touhy! stichlo vaše znění
a v duši mé jest jako v spícím lese.
Až přijde jaro, strom se zaskví znova
a duše má snad mnohým vzplane květem
a mnohý sen se vtělí v písně slova.
Však v zimě sami dva si buďme světem!
Ó milenky mé ústa purpurová,
teď buďte vy mé lásky interpretem!
21
S ANTICKÝM RELIEFEM
JOS. MAUDROVI
[23]
Fryna.
Před svými soudci náhle stála nahá;
blesk jak by vržen slétl v shromáždění,
stál každý němý v tomto okamžení,
div na to slunce zrak pozvednout váhá.
I žalobník sám nyní juž se zdráhá
dál vésti při, v prach klesá v pokoření;
a její krása svítí v zářném chvění,
rty hoří, v očích blýská něhy vláha.
Tys, Poesie, rovněž jako Fryna.
Kdo po tobě chce hoditi svůj kámen,
jak tebe uzří v pravé tvojí kráse,
Hnedhned zšílel by po objetí tvých ramen,
a více nedá hlavu z tvého klína,
zkad věčná radost na svět usmívá se.
25
Dryada.
Vy, jenž do kůry vráskovitých buků
v hře lásky svoje srdce vyrýváte
a laškujíce ozvěny se ptáte
i datla, do shnilých jenž ťuká suků,
Vyvy nevíte, když lesem v ruce ruku
při západu se mlčky ubíráte,
jak z štěstí, v němž se bohům podobáte,
má jiné srdce trud a těžkou muku.
Vše dělejte, jen neřezejte stromy!
Tam Dryada spí smutná, opuštěná,
vy v její srdce píšete své štěstí.
Což neslyšíte, jak starý strom stená?
spíš snes’ by vše, i Zeva bleskné hromy,
než blaha cizího ty kruté zvěsti!
26
Kybela.
Když hory zřím, vždy o tvých ňadrech snívám,
ó Kybelo, ty matko všeho žití,
tep srdce tvého řek je vlnobití,
tvých očí úsměv dává svěžest nivám.
Pták na větvi dí: Tobě, matko, zpívám!
Hroch beztvárný, jenž šlape křehké sítí,
tě tuší, a mně duše tvá vstříc svítí,
z dna číše víno, tvoji krev, když pívám.
Buď pozdravena! Často bloudím v hvozdě,
ve vichrů bouři korybantů vytí
a polnic slyším rozpoutané hromy.
Však běda! Celou pochopit tě pozdě
jsem přišel v svět, jenž moudřejší chce býti,
když oltáře tvé kácí – staré stromy.
27
Ceres.
Ó bohyně, jíž zlato s vlasů padá,
kterým se vlní v šírých polích klasy,
ty ráda máš ve brázdách skotu hlasy
a v stínu olšin dřímající stáda.
Zhas’ celý Olymp, tys jen stále mladá;
co básníkům pro všecky příští časy
dáš chrp, by žneček protkávaly vlasy
přes opálená splývající záda!
Tvůj pokojný dech vane všehomírem;
jak pole, jím se dívčí ňádra vlní,
když usne vášeň stišena snů vírem.
A tentýž dech, tak sladký, žehnající,
též písní hrdlo slavíkovo plní,
když láskou omdlívá zem při měsíci.
28
Priapus.
Buď zdráv, ó pane, který hlídáš sady;
hle, ctnostný sonet nese ti má kniha
a mravokárný tak, že hned se sbíhá
tlum vrabců rozptýlený do porady.
Tě obletne a s křikem hlučné vády
ti sedne na nos, jenž se v listí míhá,
a právem, neb tvůj mrzký pohled stíhá
ne jejich krádeže, však ženské vnady.
Ty mžouráš po žen ňadrech, v parnu šátky
když odhazují se svých hnědých šíjí;
a lýtka jich, když lezou po žebříku,
Byby třešně trhaly, tak v zrak tě bijí,
že nevidíš, jak na broskve plod sladký
se vos a střečků stádo slétlo v mžiku.
29
Echo.
V skal zátiší a v lesů tklivé šeři
ty dlíš, ó Nymfo, mroucí dlouhou chvílí,
ty sbíráš vše, čím strmá sosna kvílí,
čím ptáka let zní, i co praská v keři.
Let vichru, který vršky stromu zčeří,
pád listu, jenž se žlutý k zemi chýlí,
vše sleduješ, však nejvíce ti milý
je vodopád, jenž propasti hloub měří.
Ty chytáš jeho zvuky, na skaliska
je ve ohlasu házíš opět zpátky
a v jeho hněv se směješ, až to výská!
Však náhle zmlkneš, tón za tónem sladký
jak perly padá ve vln hlučné zmatky –
to flétna – Mlčíš? – Bol ti srdce stiská.
30
Pan.
Pan, který děsil v lese cestující,
skryt na dně sluje hluboké a svěží,
že polekáni prchnout mohli stěží,
když probouzel svým křikem lesy spící,
Stich’stich’ náhle, dva jak uzřel milující;
hned v údol ved’ je, kterým potok běží,
mech vonný našel, kde se nejlíp leží,
ba zakázal kol letět vlašťovici.
Sám ukryt v hustých sosen tklivé šeři,
květ krokosu jim zavál do kadeří
a zbudil slavíka, by v sny jim zpíval;
Coco na vlasy a ňádra jejich nahá
své perly házela jim rosná vláha,
on šťastný v hloubi duše se jim díval.
31
Hermafrodit.
Spí divné kouzlo ve tvém obličeji,
tím svůdnější, čím každé touze vřelé
jen uzdou je tvé tělo stříbroskvělé!
Tvá ňádra dívčí nadarmo se chvějí!
Ty ve obrovské krásy epopeji
jsi zlomek sloky v letu příliš smělé,
však v harmonický soulad nedospělé;
nám cizí jest juž divná hudba její.
Snad právě při tobě u věčném sváru
se příroda s dávnými bohy střetla,
a tys jen smělý pokus fantastický.
Muž sílu, žena kouzlo tvému tvaru
a bozi dali zářný paprsk světla,
však příroda – jen výsměch ironický.
32
Narciss.
Spit vlastní krásou, snivý, roztoužený
své nesmrtelné údy zhlížel v zdroji,
a trnul, v jakou harmonii pojí
se na něm půvab muže s něhou ženy.
Strom zatajil své dobrodružné steny,
květ vůní omdléval, pták stichnul v chvoji,
a v proudu chvěl se s bájnou krásou svojí
ten odlesk jeho – v narciss proměněný.
Tak básník rovněž v ducha moře bezdná
za ideálem stále hloub se hrouží,
jej láká vlastních myšlenek zář hvězdná.
A skloněn nad své duše děsnou tůní
on neví, v květ že vzplálo, po čem touží,
v tvůj květ, ó písni, s nesmrtelnou vůní!
33
Odysseus.
Snil; myslí jeho celý průvod táhnul,
zřel davy, země, dobrodružství smělá,
tu králů lesk, tam propast moře stmělá,
kouř z břehu Ithaky, po němž tak práhnul.
I vzbudil se a nad ložem se nahnul
nad čistý úběl antického čela
své Penelopy, nad ňádra, jež chvěla
se tichou vlnou. Bol mu srdce stáhnul.
Teď po bouřích cest, doma mezi svými,
proč nesnil klidný lásky ve přístavu?
Naslouchal v dálku – Ticho – Zas ty hlasy!
Snad klamal se – lví vztyčil svoji hlavu.
Teď zřetelně! – vryl skráň v své ženy vlasy;
však Nausiky pláč rval mu hruď i jimi.
34
Briseis.
Ty krásnolící, kdož ví, jaké vlasy
tvé čelo oblétaly? v duši tvojí
co vřelo plamenů? po jakém boji
jsi poddala se, květ antické krásy?
Však šťastna žiješ pro vše příští časy,
že lože Achilla tě zvalo svojí,
tys napila se v nesmrtnosti zdroji
a píseň Homera tě věkům hlásí.
Ne že jsi byla dcerou kněze Chrysa,
ne mlada že jsi byla, lásky hodna,
že Achill pro tě hořké slzy ronil;
Lečleč, před ním že tvá spustila se říza,
že na tvá ňádra těžkou hlavu sklonil.
Co jinak život? – Dopilas ho do dna.
35
Orfeus.
V tmu zapadlé ty slunce dávných věků,
jen záplavu jsi nechal velkou, zlatou,
neznámých bohů aureolu svatou,
sny titanů a gigantů a reků.
Jen tuším, co v tvé písni ženských vděků,
co vesen s květů žní tam vrchovatou!
nad závist davu, zmiji jedovatou,
jsi vzlétl stejně, jak nad Hadu řeku.
Ty pastýři a králi básníků,
kde duše milionů slavíků,
jež pěly v tobě? kde ty světy krásy?
Či nad lidstvem přec Zev se smiloval
a každému z nás díl tvé duše dal,
že píseň má se k tobě, otci, hlásí?!
36
Hellas.
Jak mohu v letu zastavit svou ódu,
jež neustále v Helladu se vrací,
v snech Platona se modrým křídlem ztrácí
a přes rameno hledí Hesiodu?
Jak necítit mír, harmonii, shodu,
kde myšlenky jsou volny jako ptáci,
kde láska lásku bez pout ráda splácí,
kde žije se a bije pro svobodu?!
Kde národ bohů z ruky Praxitela
jak prales lilií v šer časů svítil,
kde tento život byl sám cílem sobě;
Kdekde v číši, jež se rudým vínem tměla,
se mladosti zas celý požár vznítil,
by, Anakreonte, šleh’ v píseň tobě!
37
SLZY RÉVY
SVÉMU BRATRU BEDŘICHOVI
[39]
Dcera potopy.
I.
I.
Bůh rozhněván zřel na svět řasou mraků;
z nich voda proudy tekla bez ustání,
jež vrásčitých hor tkla se ledných skrání
a stále rostla, stihla juž let ptáků.
Svět zmítal se a tonul roven vraku,
a všude pláč a všude umírání.
Tu přistoup’ k Bohu anděl Slitování,
jak zlatý paprsk sjede ku oblaku.
„Což nezanecháš upomínky žádné
na zašlý svět, na sílu lásky jejich,
na vášní žár, na vzlet jich gigantický?
Má všecko, všecko zhynout ve peřejích?“
Bůh usmál se: „Až s vrchů voda spadne,
nad hrobem jejich viň se réva vždycky!“
41
II.
II.
Tak na svět přišlas ty, potopy dítě!
Jak Noah zbožně první hrozen zdvihnul,
jak slzami zrak dojatý mu jihnul,
on cítil, nový věk že na úsvitě.
A úponky tvé rozpjaly se hbitě,
svět objaly a kde se hrozen mihnul,
tam divný zázrak nebe k zemi přihnul
a zrodila se píseň okamžitě.
A posud cítím v hroznů sladkém plání
těch obrů zápasy, jich touhy, hněvy,
jich vzdor a sílu jejich milování.
A myslím, schvalně jejich svět Bůh sbořil,
by duše jejich zaklel v duši révy
a nejkrásnější tak svou báseň stvořil.
42
Div Šalamounův.
Na duchy hvízdnul Šalamoun a sborem
hned poslušně se sletli k jeho trůnu:
„Mne mrzí v erotickou bíti strunu,
a z vlastních přísloví jsem zhloupěl skorem.
Přineste slunce, dřív než nad obzorem
kdes v moři usne, pak chytněte lunu
a obě v láhev dejte; tajnou runu
můj prsten vtiskne v pečeť nad otvorem!“
A stalo se. Co v této láhvi dělo
se celou noc, to ani talmud neví.
Leč k ránu výbuch, jako svět když padá,
Aa luna zardělá jak žena mladá,
a slunce zářné oblohou se skvělo,
však z láhve rostly celé keře révy.
43
Stylites.
Na sloupu stál – tak legenda nám praví –
Stylites žebrák, stál juž dvacet roků,
stál ruce k nebi, slzu vroucí v oku
a pod ním v pláči tísnily se davy.
Kdys v noci jedné stál zde bez potravy,
ret žízní prah’ – tu zázrakem šleh’ v skoku
výš révy stvol, se vina sloupu k boku,
svůj dával věštci plný hrozen tmavý.
Nač tato pověst? K tomu, milý synu,
že nestačí jen ležet tiše v stínu;
ty nejsi Stylites a hrozny více
Nepřijdounepřijdou k tobě. Ty juž přešly časy;
teď musíš prací strhnout závoj krásy,
ne chytat lelky a zřít do měsíce.
44
Lacrimae Christi.
Sta světel slavně hoří v refektáři,
tam Kristus s apoštoly v síně štítu,
a dole opat s bratry v svorném citu
dlí u večeře. Všickni blahem září.
A jeden mladý bratr s bledou tváří
čte chvějícím se hlasem u pulpitu,
nad městem božím Kristus ve soucitu
jak plakal kdys. Dí dávní kronikáři,
Žeže, kam upadla každá slza svatá,
hned keře vína bujely tam tryskem
a plála ohněm jejich zrna zlatá.
A opat mlasknul, a si myslil v tichu:
Jen hřešme dále; i hřích jest nám ziskem.
Jak chutná dobře toto víno z hříchu!
45
Víno písní.
Když vinař révy kmen ořezá v jaře,
tu trysknou z něho perly přebohaté
a chvějí se jak vzácné slzy zlaté,
kmen bolem pláče v chladné jitra páře.
Však brzy přijde slunce teplá záře,
v smaragdech listů ránu nepoznáte,
a mine léto a juž hrozny máte,
bol ve smích změněn z číše stoupá v tváře.
Tak, básníku, čím v jaře tvého žití
víc ran zděl tobě těžký osud krutý,
tvých písní hrozny plněji se vznítí!
Jen s kmene ducha dolů všecky pruty,
ať slují přelud, sny a city, klamy,
vždyť ze všech slz tvých budou drahokamy!
46
Sen budoucnosti.
Má každý milé sny své, jichž se zříci
mu smrtí jest; chci sen svůj vyprávěti.
Zřím v budoucnost: zem volna vzduchem letí,
jak ženu potká muž, jsou milující.
Bůh z klínu pustí lásku, holubici,
a místo andělů jsou svaté děti,
a růžový keř plnou zkvětlou snětí
juž pokryl kříž a pokryl šibenici.
Tu básník lákán svými myšlenkami
v dol zabloudí, jenž pln zřícených skalin,
po kterých révy girlandy se vinou,
Aa mezi houštím divých lesních malin
on najde zasypanou bránu stinnou
a hroznů zlatem stajen nápis známý.
47
Zas nová píseň!
(Markýzi M...)
„Zas novou píseň!“ tak vždy ironicky
jste ptával se, když nerozhodným krokem
jsem večer k šachům sed’sed’, a jedním skokem
juž bral jste věž – já dál táh’ mechanicky.
A na konci jsem prohrál jako vždycky.
A znova zas; čas plynul líným tokem,
marsala v číši zlatým bleskla okem,
a v zátky ruch zněl smích váš homerický.
To dávno juž. Teď aspoň chvála bohu
vždy novou píseň klidně dopsat mohu,
a jestli přec mne někdo z dumy vzruší,
Rtyrty ženy mé to jsou. Nad marsalu
je sladší víno jejích korálů,
a vaše otázka jim nejlíp sluší!
48
Dva kalichy.
Zved’ Kristus kalich řka: To krev jest moje –
a pravdu měl, jest víno krví boží –
ó pijte ho! ať každý u mne složí
své břímě, práci dne a těžké znoje.
Zved’ kalich Hus a svaté pomsty zdroje
mu šlehly z něho na tu zem, kde hloží
sta antikristů bujelo, jak zboží
kde prodávali lásku mnichů roje.
Co prošlo letlet, a přece láska svatá
je trpícímu lidstvu bájí teď,
přec bídou duše, žárem skráň tu jata.
A u nás zase bují bídná smeť
v kutnách i bez nich, tyje z naší krve,
a s idealy kramaří jak prve.
49
Lambrusco.
Ty víno dělníků, buď požehnáno!
ty víno chudých, jehož barva tmavá
jich osud věští, jaká záře smavá
však z tebe šlehá, co snů v tebe vtkáno!
Ve žáru poledne ty sladká mano!
když slamou opletenou láhev dává
druh druhu mezi prací, jako láva
hned v žilách vřeš! Ty věštíš lidu ráno!
Tys hrobkou jeho lopoty a trudu
a kolébkou, z níž naděj tryská prudce,
Samsona sílu lijíc v tíseň údů.
Jsi rudé jako krev, jež zbarví ruce
pro svobodu! Tys rosa na tu půdu,
v níž klíčí tvůj květ – svatá revoluce!
50
Cestou do Vignoly.
Jde, na své hlavě košík plný vína,
tak štíhlá, velká, v boku snědou ruku,
zář slunce spící v šeré houšti buků
na bronzu jejích líček uhasíná.
A hrozny modravé jí visí z klína
a zlaté v tvář jak růže ve rozpuku,
a na ňadrech, v nichž srdce v bujném tluku,
jak zápona zas hrozen šat jí spíná.
A hrozen ten, jak zvolna jde, se chvěje,
snad příbuzenství sladších hroznů tuší,
jež sotva žárlivý šat stačí skrýti.
A s hroznů zlatých na rty se jí leje
svit ohnivý; ó blah, kdo její duši
kdys bude z těchto sladkých hroznů píti!
51
Víno duchů.
Ty čisté víno duchů, poesie,
jak s nebes Ganges plynul vodopádem,
nad lidstvem proudíš a nad věků stádem
tvé démantové moře vře a bije!
Tě žebrák Homer holou dlaní pije,
ty děti pouště blažíš vůní, chladem,
a Shelley týrán po věčnosti hladem
déšť perlí tvojich na svět spící lije.
Ó jaký ples u zdrojů tvojich stávat,
přes vlny tvé se dívat do věčnosti,
jak nad nimi se rdí juž lidstva zoře!
I nechápu, proč vodou střízlivosti
tě hlupec křtí a lidstvu chtěl by dávat
po kapkách tebe, jež jsi větší moře!
52
RONDELY
(1879)
J. V. SLÁDKOVI
[53]
Rondel.
(Své Mimi.)
Hle, jako motýl z květiny
z mé duše rondel vyletěl,
se pouze mihnul, vzplál a zněl
a trysk’ v azúru výšiny.
Na křídlech mezi rubíny
se perleti lesk jemu skvěl;
hle, jako motýl z květiny
z mé duše rondel vyletěl.
Jest dítě plaché vteřiny,
jak s růže by se lístek schvěl,
však za otce tvůj úsměv měl,
ten svěží, plachý, dětinný;
hle, jako motýl z květiny
z mé duše rondel vyletěl.
55
Rým.
Buď veleben mou písní rým!
je rolničkou, je kladivem,
ve formy šperku zářivém
on démantem je nejdražším.
Myšlenka v hudbu splývá jím
ve spádu sladce šumivém,
buď veleben mou písní rým!
Dept ořů s rykem vítězným,
smích dětí, v taktu vířivém
rej bachantek, zní všecko v něm,
sfér hudba s jejich tajemstvím.
Buď veleben mou písní rým!
56
Stromy.
Stromy, ti zpěvní věštcové,
jsou plny divů, plny krás,
ať do stříbra je halí mráz,
ať západ v pruhy nachové.
Ať v ptactva písni májové,
ať vichrem se jich lupen třás’,
stromy, ti zpěvní věštcové,
jsou plny divů, plny krás.
Juž chápu, naši otcové
proč ctili lípu, habr, vaz,
a věřím, že je v chrámy zas
vyklenou příští věkové.
Stromy, ti zpěvní věštcové,
jsou plny divů, plny krás.
57
Rosa.
Hle, v rosné perly změněný
jest po lučinách země bol
a každý trávy útlý stvol
plá stříbrnými plameny.
Šíp slunce v zlato ztavený
v luh kouzlí tisíc aureol.
Hle, v rosné perly změněný
jest po lučinách země bol.
A hudbou zvučí prameny
a tisíc ptáků zpívá kol,
a v jasu plane vrch i dol
a zlatem hoří kameny;
však v rosné perly změněný
jest po lučinách země bol.
58
Motýli.
Sny jara, pestří motýli,
od květu v květ se kmitají
a pestré duhy splítají
po lučinách a obilí.
Jsou vůní květů opilí,
z nich jako jiskry lítají.
Sny jara, pestří motýli,
od květu v květ se kmitají.
A jestli jeseň rozptýlí
své žluté listí po kraji,
kalichy růží potají
jsou všech jich vonné mohyly.
Sny jara, pestří motýli,
od květu v květ se kmitají.
59
Vážky.
Tu ve slunci, tu ve stínu
nad vodou hraje vážek třpyt;
hle topas, safir, axamit
sed’ v mžik na spící květinu.
Při bouři v ňadrech leknínu
pod bílým listem najdou skryt;
a ve slunci, zas ve stínu
nad vodou hraje vážek třpyt.
Ve žití kal a hlubinu,
ó pěvče, nechtěj potopit
své nadšení, svůj vzlet a cit,
svou duši stkanou z rubínů!
Hle, ve slunci a ve stínu
nad vodou hraje vážek třpyt.
60
Světlušky.
Světlušky, máj když líbá svět,
svatební nesou kahance,
v oblacích hvězdy do tance
a v trávě ony spějí v let.
Přes den se k spánku stulí v květ,
jak drahokamy ve schránce;
světlušky, máj když líbá svět,
svatební nesou kahance.
Za nimi k jihu šlu svůj vzlet,
své sny, ty ráje vyhnance,
kde nad cypřišů jehlance
jich let mou duši k hvězdám zved’!
Světlušky, máj když líbá svět,
svatební nesou kahance.
61
Vichrové.
Jak sta tisíce perutí
by v sta tisíc harf hřímalo,
mou duši v noci jímalo
dnes vichrů divé vanutí.
I znělo v mocném pohnutí
mé srdce, dřív jež dřímalo,
jak sta tisíce perutí
by v sta tisíc harf hřímalo!
A každé vichru vzepnutí
s mé duše pouta snímalo,
že vichrů hřívu třímalo
mé srdce v písně vzplanutí,
jak sta tisíce perutí
by v sta tisíc harf hřímalo.
62
Pěšiny.
Mám rád ty úzké pěšiny,
jež ztrácejí se v smaragd luk,
však raděj ty, kde s břízou buk
tmavější láká ve stíny.
Ó lesů tmavé hlubiny,
kde ťuká datel v peň a suk!
Mám rád ty úzké pěšiny,
jež ztrácejí se v smaragd luk.
Ruch práce plní lučiny;
slyš žneček zpěv, kos ostrý zvuk!
Však sladším kouzlem v srdce tluk
zní slavičí zpěv z olšiny!
Mám rád ty úzké pěšiny,
jež ztrácejí se v smaragd luk.
63
Oblaka.
Jak nemilovat oblaka,
jež mění se a pomíjí,
tu jako prales lilijí,
tu tatarská jak čabraka.
Tu promění se na draka
a křídlem hvězdy zakryjí;
jak nemilovat oblaka,
jež mění se a pomíjí.
Vím, duši mou to přiláká,
jak pohár žití dopiji,
v jich blesků zářnou glorii
rychlejším letem nad ptáka!
Jak nemilovat oblaka,
jež mění se a pomíjí.
64
Měsíc v Šárce.
(Juliu Zeyerovi.)
I.
I.
Ve skalin příkré útesy
šleh’ měsíc, starý kouzelník,
hned zástup různých postav vnik’vznik’
pod pochmurnými nebesy.
Tam, kutnu jak když zavěsí,
se v stínech šklebí poustevník;
ve skalin příkré útesy
šleh’ měsíc, starý kouzelník.
Tu skamenělé pralesy,
tam obr a tam trpaslík,
tam orel, baba, v každý mžik
tvar jiný oko poděsí.
Ve skalin příkré útesy
šleh’ měsíc, starý kouzelník.
65
II.
II.
Naslouchej v dálku, příteli,
roh Šárky slyším ve skalách,
z dna propasti se točí prach,
a v tmě se zbraně zachvěly.
Na mračných ořích letěli
tu Bivoj, Šárka, Ctirad v mhách. –
Naslouchej v dálku, příteli,
roh Šárky slyším ve skalách.
Ty, kterým opět zaskvěly
se naše mythy v zář a nach,
že se mnou jdeš, jsem jako v snách,
tak oči se mi zatměly!
Naslouchej v dálku, příteli,
roh Šárky slyším ve skalách!
66
Norimberský motiv.
Kde Dürer pil, též můžeš pít!
Pryč s čela závoj snů a dům,
hleď, z ulic mnohý starý dům
v číš gotický ti kreslí štít.
Ni kapka nesmí na dně zbýt,
když plný pohár vzneseš k rtům.
Kde Dürer pil, též můžeš pít!
Z poháru šlehá hvězdný svit,
jenž zpět tě vznese k nebesům,
a umění nad prach a rum
tvé duše tryskne na blankyt.
Kde Dürer pil, též můžeš pít!
67
BALLADY A ODELETTY
[69]
Své matce.
Ó matko, které hrál jsem na klíně,
jak šťastný jsem, že nadšení svit v oku,
co v duše mojí plane hlubině,
jak révy rubín číše ve hluboku,
teď mohu zavřít v bujné písně sloku!
Tvé slzy všecky z mladých mojich let
teď v perlách písní mohu ti dát zpět
a ráj ti sklenout v žití pustině;
Platona včely sletly na můj ret,
juž řečí bohů mluvím deset roků!
Mne poesie rovna bystřině,
když s hor se valí divém ve útoku,
kdys splašila jak ptáče na třtině
a hnala v let, že v dithyramby skoku
jsem nektar pít moh’ z jejích veletoků.
Co žádal jsem, hle, všecko dal mi svět:
na srdci zpitém krásy amulet,
sním o lilijích, hvězdách, vavříně,
i věnec z hloží růžemi mně zkvet’,
juž řečí bohů mluvím deset roků!
71
Své duše lotus nikdy v bažině
jsem nevlík’ tyranů a lžiproroků,
ku idealu zářné výšině
já dojdu přes zášť hlupců, sov a mloků,
čas neskloní mne, ni hrot smrti v boku!
Zmij, všednost, na mne nestříkla svůj jed,
kdo čekal na můj pád – můj vidí květ;
spit krásou žiju kráse jedině,
do šedin budu myslit, smát se, pět –
juž řečí bohů mluvím deset roků!
Poslání.
Než lilje květ by v kadeř mou se vplet’vplet’,
z tvé lásky, matko, dlouhou řadu roků
nech píti mne, bych silný v Olymp vzlet’;
v zdar příteli a na zmar svému soku –
juž řečí bohů mluvím deset roků!
72
Juliu Zeyerovi.
Sám vzdálen světa, stajen v lesní skrýš,
ty sníš,
a báje se ti sypou do klínu
jak Merlínu.
Kam pohledneš, tam jíní na větvích
a sníh;
leč k tvému srdci cesty zaváty
jsou poupaty.
A rosy na nichnich, až přechází zrak,
že mrak,
když v okna tvá se chmurný zadívá,
se usmívá.
Ó příteli, co vonných růží střás’
v tvůj vlas,
co k sobě životem nás osud spjal,
tvůj Ideal!
Zdroj nadšení vždy čistý tobě kmit,
tys chyt’
ať anděla již nebo příšeru,
svou chimeru!
73
Vždy veliký a přímý byl tvůj let,
a med,
jejž v tlamě drží lvice, Ideal,
tys Samson vzal!
Syn Hellady v náš vržen všední věk,
tys řek’:
Ó fantomy, ó sny, jež schvátil čas,
mně líto vás!
Pojď, smyšlenko, ať vrhnu zas tě v žár,
buď tvar!
Ať s Venuší se potká Madonna
v snu Platona!
Myšlenky lovec vyšel’s v mythů háj,
a báj,
pták zlatý, peří střásla na tvou skráň,
v tvou sletla dlaň.
A zvyklý myšlenku svou v onyx rýt
a cit,
v snů arabesky sázet rubíny
jak Cellini,
Aa zvyklý číši rozmarů a dum
k svým rtům
nést plnou báje, vítěz zelený
šel’s plameny.
74
Čím ještě tobě kyne budoucnost?
Ký skvost
z dna ducha svého ještě vyvážíš?
Kdo ví? Ty sníš,
Aa báje se ti sypou do klínu
jak Merlínu,
a do věků co letí září hvězd,
tvé jméno jest!
75
Píseň ve spůsobu Theophila de Viau.
Své šípy metá do kola
nebeský střelec ze zlatého luku,
bez hnutí bříza uklání se k buku
i šedá skála plápolá.
Jak mohu já zde klidný být?
Mé srdce hnízdo prázdné bez hrdliček,
i slzy nejsou hosty víc mých víček...
Ó kdybych moh’ jen zapomnít!
Kde ranní rosa s trávy jest?
Či slíbala ji slunce žhavá ústa?
snad změní se, až bude noc, tma hustá,
ty kapky rosné v zástup hvězd!
Má touha bude věčně plát!
Najady všecky neschladí mé žáry;
tvá bezcitnost mé srdce chytla v spáry
a chystá se je v kusy rvát.
A rve a krev má teče v dol...
Ó rád se smířím s hrozným svojím bolem,
když kapka spadne, až snad půjdeš kolem,
ti v prsten jako karneol!
76
Ballada o vlasech mojí paní.
Buď veleben tvůj hustý, dlouhý vlas,
jenž zlata lavinou se k skráním řítí,
ve slunce záři plane nad topas,
a v stínu když tvé ouško musí krýti,
jak lísky kůra leskne se a svítí!
Víc vůní v něm než v jižní noci jest,
víc jisker v něm než na obloze hvězd,
jak lilje kmitá jím tvůj bílý vaz.
Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
Pod tíží svou on jak Demetry klas
se kloní, jako proutí vrby v sítí,
a každou chvíli tryskne z něho jas,
jak z větví myrty, které fenix vznítí,
když v sobě tuchu nesmrtnosti cítí.
Ten fenix, láska tvá, to hoří v něm,
nad čelem krásy tká ti diadem
a kmitá hvězdou v stínu dlouhých řas.
Ó nech mne u tvých nohou věčně sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
77
Ó spusť jej dolů! Přes zbořenou hráz
jak vodopádu letí vlnobití,
ať touhy moje spějí za ním v ráz
a jeho bleskných paprsků se chytí,
se houpajíce na nich! Nechám hřmíti
v ně motýlů roj, svojich polibků,
ať spletou z nich si vonnou kolíbku,
kam Kupido se skryje v lásky čas,
až budu šťasten u tvých nohou sníti –
tvůj hladit vlas jest líp než víno píti!
Poslání.
Jak rozříznutý zlatý ananas,
v němž šťavnatých zrn démanty se třpytí,
své srdce, plné písní na tvůj vlas,
ti podávám. Chtěj milostivá býti! –
tvůj hladit vlas jest líp, než víno píti!
78
Mrzutá odeletta.
Pavouk od stropu
nad mou hlavou kývá,
v myšlenek mých potopu
snad se dívá.
K oknu mřížemi
táhne vlákna dlouhá,
po nich chodí z duše mi
moje touha.
Druhdy veselá
hravou vážkou létla,
ale teď se nesmělá
bojí světla.
Do mých myšlenek
druhdy snesla všecko,
teď se krčí do plenek,
choré děcko.
Peruť roztáhla,
letla v nekonečnost,
sotva nohu napřáhla,
před ní věčnost.
79
Druhdy ve vlasech
nosívala hvězdy,
spěla v živlů zápasech
v duchů sjezdy.
Když chyt’ Salomon
krále Ogga v srubu,
udělal si celý trón
z jeho zubu.
Ovšem v Talmudu
psáno jest, že lože;
ký rabín tu ve bludu,
víš ty, bože!
Lože udělal,
věřím svému citu,
by v něm hnědou celoval
Sulamitu.
Věru stokrát víc
byla touha moje,
když roztáhla na měsíc
křídla svoje.
Byla zlatý trůn,
byla moje lože,
hlas, jenž mluvil z hvězdných run
s tebou, bože!
80
Byla zářný vůz,
na němž s nebe přijel
středem hlubin a jich hrůz
Ezechiel;
Silousilou titanů,
jíž, an zrak mu zhasl,
sloupy, chrámy pohanů
Samson třásl.
Mému nadšení
byla svatým Gralem,
duhou pnoucí umění
s Idealem.
Vesuvu žár vřel
v jejím smutném pláči,
Satan před ní otevřel
křídlo dračí.
A na jeho lem
jako večernici
chyt’ ji, by mu v pekla sněm
byla svící.
Ale krutý čas
nešetří ni bohy:
klín jí hodil – sper ho ďas! –
mezi nohy.
81
A pak na peruť
spleen jí sedl těžký,
proto nyní, bůh to suď!
chodí pěšky.
Život po ní šleh’
křídlem netopýra,
odtud její žalný vzdech,
proto zmírá.
Nouze, choroba,
zoufalost ji moří;
zda jest větší Nioba
ve svém hoři?
Nikde svítání,
tmavá noc kol všecko,
slyšte! pláče ze spaní,
choré děcko!.....děcko!...
82
Ballada, již jsem zpíval po krásném snu.
Mně na podušce trochu vůně zbylo,
tam kde tvá hlava ležela,
v tvých vlasů stínu moje srdce snilo,
jak v hnízdě, nad nímž setmělá
se klenba stromů zachvěla;
i spadl jeden lístek malý,
a to mé srdce vyplašilo,
jak flétna echo z nitra skály;
prch’ sen – kam ty jsi zmizela?
Ach, co tu písní, vzdechů, touhy bylo!
Když poprv nachem zarděla
se tvoje tvář, mě všecko okouzlilo,
ta první touha nesmělá,
kdy zlatý vrkoč u čela
chtěl zakrýt rdění, přes opály
tvých lící jež se rozvlnilo,
kdy perly v tvojich očích stály –
prch’ sen – kam ty jsi zmizela?
83
Mně všecko na věčné se jaro slilo,
v lesk jeho vždy se ztápěla
má duše, v záři mně se všecko skrylo,
má píseň slzou zaskvěla
se na tvém křídle anděla!
Mně na tvém srdci vášně spaly,
v nich teď se nebe zrcadlilo,
jak v stráž nad námi hvězdy plály;
prch’ sen – kam ty jsi zmizela?
Poslání.
Ó Madonno! ó růže! vílo!
z mé duše chrám jsi stavěla;
teď na podušce trochu vůně zbylo,
tam kde tvá hlava ležela.
Prch’ sen – kam ty jsi zmizela?
84
Stará ballada o lásce.
V svět přišla láska, dávno je tomu,
divné to nebylo pranikomu.
Jako vždy řeka svahem svým běží,
les pláče, vítr hřmí bez otěží.
Jen jedno srdce hledala vroucí
a čisté, pro ni žijící, mroucí.
Co našla? Hrobu chlad neb sněhy,
neb sobectví pod maskou něhy.
V té chvíli tak jí smutno bylo,
jak děcku, v polích jež zabloudilo.
I chtěla zpět – leč k ráji z trestu,
že vyšla, nemohla najít cestu.
A od té chvíle bloudí a hledá,
že najde, naděj vzíti si nedá.
85
Někdy jen v srdci věřícím, prostém,
po léta tichým jest neznámým hostem.
Někdy jen v básníka mihne se písni,
jako když chudobku rosa potřísní.
To však jsou mžitky, pohádky jara,
staré to vzdechy – a píseň též stará.
A láska chodí od domu k domu,
a divné to není pranikomu.
86
Své pagodě.
Ty svědku bolů mých,
Číňane s žlutou lící,
v můj trud i smích
jen stále kývající,
ve jizbě mojí tmavé
tys pouze král,
nuž ve svévoli hravé
škleb tváře svoje smavé
a kývej dál!
V mé duše hlubiny
jen ty smíš nahlednouti,
tys jediný
můj přítel v světa pouti!
Tvým kýváním v mé hrudi –
juž dlouho spal –
se lásky anděl zbudí –
a Satan se tam znudí –
ó kývej dál!
87
Když v smutných myšlenkách
své otevírám dvéře,
jen větru tah,
a vidím v pološeře,
jak s mého kýváš stolu:
a smích i žal
se sváří ve mně spolu,
že srazil bych tě dolů –
leč kývej dál!
Když večer z oken mých
se pablesk slunce tratí,
tvůj prs i břich
červánek nachem zlatí.
A hle, juž přišla zima,
žár v krbu vzplál,
na okna bouře hřímá,
u krbu kocour dřímá,
ó kývej dál!
Ty, drahý, dobře víš,
jak jednou přišla se mnou,
rty ke rtům blíž,
tluk srdcí v hudbu jemnou!
Když jsem ji k ňadrům vinul
a pak se ptal:
Smím líbat? – ty jsi kynul,
proud polibků se řinul....řinul...
ó kývej dál!
88
Ó jak mám tebe rád!
Ty byl jsi svědek němý
všech jejích vnad,
a teď, když smutno je mi,
ty kouzlíš v dlouhé chvíli,
když rád bych spal,
v sen její úsměv milý,
prs kulatý a bílý....bílý...
ó kývej dál!
To vše minulo teď,
my sedáváme sami;
dej odpověď,
co s mými myšlenkami?
Jsou blesky mého ducha,
jenž z hlubin vstal,
či věčnosti jsou tucha,
jichž květ bouř nerozcuchá? –
Nač kýváš dál?
Když s lože vyskočím
a zoufalství had slizký
mně hlodem svým
cíl žití hlásá blízký,
když zděšen ptám se tebe:
„jest pekla pal?
jest věčnost a jest nebe?
můž duše zničit sebe?“ –
Proč kýváš dál?
89
Či mojich myšlenek
jsi ironie lživá,
která v můj vděk
jen stále hlavou kývá?
Proč „ne“, proč stále „ano“?
proč osud hnal
mne stále v nocnoc, ne v ráno?
Proč pálíš dávná ráno? –
Jen kývej dál!
Tvůj pestrý šat i cop
a dlouhé kníry tvoje
pradávných dob
mně kouzlí sny i boje:
Orient květný brány
mně zotvíral,
zřím beduinů stany,
a pouště, karavany.....karavany...
Jen kývej dál!
Od Indu pověsti
mi zvoní sladce v ucho;
báj o štěstí
kdy splníš božská tucho?!
Na sfingu na výsluní
se ibis vzpjal,
zem pod kopyty duní,
já cítím čaje vůni......vůni...
Ó kývej dál!
90
A jak bych hašiš pil,
se lebka moje šíří,
jak na skráň bil
by rej mi netopýří,
ve postav divé směsi
se anděl smál –
Za ním! nechť pekel běsi
se na mé paty věsí!.....věsí!...
Jen kývej dál!
Sem k loži tisknu jejjej,
ten obraz sladkoblahý,
ten obličej
má snivé její tahy.
Ó líbej, dívko snivá,
kdož by se bál?....bál?...
Tma – všecko v mlhu splývá,
jen pagoda má kývá –
nuž kývej dál!
Ó divná náhodo!
Smrt hlavou kývá taky.
Ó pagodo!
než vzletnu nad oblaky,
než ustelou mi v hrobě,
bych věčně spal,
já v rakvi přijdu k sobě
a řeknu ještě k tobě:
„Jen kývej dál!“
91
Milostná odeletta.
Tvůj obličej,
zkad září něha snivá,
světlušek rej
kam zlatou prškou splývá,
jak noc je s vlasů schvívá,
mi praví: Čas tu, by se rozletěly
tvé polibky, ty plaché, zlaté včely,
ne kam by směly jen, leč také kam by chtěly!
A blíž a blíž
jde noc ve hávu stínů,
dej níž a níž,
ať, hlavu na tvém klínu,
tvé tělo k sobě vinu,
jež praví: Čas tu, by se rozletěly
tvé polibky, ty plaché, zlaté včely,
ne kam by rety tvé, leč kam by moje chtěly!
92
Hymnus o věčnosti poesie.
Ó Foibe, otče světla,
jak písní jabloň zkvětla,
ji nezmoh’ času let,
co stojí svět!
To dědictví tvé svaté:
bít v lyry struny zlaté,
pro bol i záští vztek,
mít v písni lék!
Jít klidný světa vřavou
a s povznešenou hlavou,
v azur, hvězd diadem
zřít s úsměvem!
V přírody knize čísti,
čím zdroj láká, šumí listí,
by taje bleskných run
z tvých zněly strun!
93
Rozumět písni ptačí,
když květů ve chumáči
tlum krčků, samý hvizd,
se tiskne z hnízd!
A v srdcí lidských hloubi
to hledat, čím se snoubí
v předtuše smělých tuch
s člověkem bůh!
Až ke dnu dějin stoupat,
na křídlech snů se houpat
a světa ruch a rej
tkát v epopej!
Hned v prostoru se ztratit,
a hned sonetu zlatit
milenky úsměvem
dvou křídel lem!
V tom věku nudy, páry,
pro barvy, zvuky, tvary,
pro kouzlo štětce plát
i pro vzmach dlát:
Tvé dědictví to svaté,
hle, v květy přebohaté
jak bují víc a víc
se vzmáhajíc!
94
Jak živé písně slovo,
dědictví Homerovo,
svět chytlo v podruží
svých do růží!
A píseň, božské dítě,
jak obr obru hbitě
rád, s touhou plamennou
bral s ramenou!
Jak v zápas gigantický
všech živlů povstal vždycky,
kdo na svou plec je chyt’
a dal mu štít!
Kdo v divé bouři zpíval
a srdce mu dobýval,
by lidstvu neustal
plát Ideal!
Kde přestal Homer slepý,
tam Lukrec velkolepý
svět z hmoty vykouzlil,
tam Katull snil.
Vše podmanila píseň:
andělských křídel tíseň,
žalm, kaditelnic dým,
vše přemoh’ rým.
95
Nad pouta, nad hranice
vždy píseň, holubice,
se vznesla líbezná
a vítězná!
Tu Danteovi zdá se,
v duhových barev kráse
že všecka dogmata
jsou poupata,
Ježjež rozdechnout má v květy.
Ó propasti! ó světy!
ký duch vás uchvátí!
Ó závrati!
A dál při bouři věku
tys mluvil ke člověku
jak Shelley, květin duch,
jak Shakespeare, bůh.
Vždy různým mluvils hlasem
ať CervantemCervantem, ať Tassem,
tys Manfred v sněhu horhor,
tys Fausta vzdor!
96
A v onyxu a v zlatě,
v rubínu, ve achatě
nes’ Gautier k svým rtům
číš tvojich dum.
A zářné tvoje šípy,
z nichž posvátný hněv kypí,
ve doby chmurný šer
slal Baudelaire.
Ó Foibe, otče světa,
sad písní bujně zkvětá,
juž vesmír zakryje
v své lilie!
Ó ještě, ještě žije
tak velká poesie,
pod jejíž druhdy štěp
sed’ Homer slep.
Od pólu všady k pólu
má davy apoštolů,
jí pozdrav u vesmír
zní ze sta lyr!
Všech kníže, Hugo starý,
pod sněhem šedin žáry
všech tají vulkánů,
hněv titanů!
97
A Banville ody křídlem
nad krásy letí zřídlem,
a Mendés vzlétá zpit
až nad blankyt!
A prutem čaroděje
všech věků sny a děje
zří Leconte v nadšení
v svém vidění!
Od břehu Albionu
zní celé moře tonů,
zří Browning veliký
v svět mystiky.
Vše pouta Swinburne trhá
a v krásy říš se vrhá,
v sny, dumy, záhady,
v svět Hellady!
Petrarky paprsk zlatý
chyt’ strunou svojí Prati,
však bouří přehlučí
jej Carducci.
A Ibsen na severu
v mlh a ledovců šeru
se zmítá nespoután
jak ocean!
98
A Polsky Adam druhý,
na čele krásy duhy,
své vlasti vesmíra
taj otvírá.
Ó jakby zpěv náš vděčný
v ten hymnus nekonečný,
v ten koncert báječný
byl netečný?
Ó žije, žije, žije
ta velká poesie,
v zmar, věrna svojim snům,
všem tyranům!
Přes věků cíl jen podlý,
přes barbary a modly,
přes zisk a chtíč a shon
zní její zvon!
Zní velkým svatvečerem,
zní ku světlu, že šerem
z dum v jásot přešly již
ves bol a tíž!
Že září, barvou, vůní
nad světy Krása trůní,
a její velká zvěst
že věčná jest!
99
DOLOROSA
(1874)
[101]
I.
I.
Ve starém parku ležím v husté trávě
a dívám se, jak vítr květy čeří,
jak modrý zvonek sklání se k mé hlavě.
Za mnou se pestrá tíseň stromů šeří,
a v jejich tmě, nad zpustlý fontán schýlen,
se bělá z dálky starý, mračný Sylén.
Čas nevděčný, jenž zachvátí i bohy,
mu vráskou tvář a mechem posil nohy.
Teď ve tmě olší v smutném snění stojí,
jak upomínka lásky v duši mojí. –
A ležím v trávě... myslím, dlouhé věky
jak strmí k nebi stromy v stejné kráse,
chlad jejich milý, mech pod nimi měkký
a listí jejich stejně zelená se,
stín se světlem v jich loubí stejně splývá,
a ve korunách hnízd jim neubývá.
A co tak myslím, deštěm příval květů
na horké moje čelo jasmín hází,
a mně se zdá, že náhle Sylén ožil
a pomalu na sinavý mech retů
svou nalomenou flétnu tiše vložil –
[103]
ba píská juž... ó jak mne zvuk ten mrazí!
Nač píská jen? Chce písní laškující
zas nymfy lákat v tanec při měsíci?
A jasmínu keř, dechem větru schýlen,
jak novým proudem květů skráň mou chladí,
tu poznávám, že já jsem tento Sylén,
jenž zabrav se do upomínek mládí,
chce touto písní v srdce rozvaliny
své mrtvé lásky shaslé volat stíny...
Nuž tedy v rej! zde hovím sobě v trávě,
za mnou se šeří tíseň stromů pestrá
a modrý zvonek, skloněn k mojí hlavě,
o lásce zlaté sny mně vypravuje,
a upomínka, bolestí mých sestra,
po vlnách snů jak sněžná labuť pluje!
II.
II.
Sál hořel světlem, zářil v zlatohlavu.
Já s přítelem se nudil v tomto davu,
jak orli dva, jež z hor volného vzduchu
v klec uzavřeli v psů a opic smečku.
V tom síní létl šum a v tomto ruchu
se každá hlava k dveřím obracela.
Tys vešla – každý zřel tvou dlouhou vlečku,
tvou postavu, úst tahy, ovál čela,
tvůj spuštěný vlas, jenž jak zlatý pramen
přes mramor splýval sněhobílých ramen,
tvou nožku útlou, jež se mohla skrýti
104
ve Popelčině pantoflíčku zlatém,
tvá bílá ňádra, která krajek sítí
se rozvlnila nepokojným chvatem.
To všickni viděli, však duši tvoji
tu nikdo neviděl – v té chvíli stála
jen přede mnou v své božské kráse nahá,
jak z modré hloubky oka tvého plála.
Já sednul k tobě, ruka tvoje v mojí
se mocně chvěla... darmo, nechť se zdráhá!
Já hledím v oko tvé, to není bájí!
Juž mou jsi, mou! Slyš, tóny letí sálem,
to Beethoven! Proč srdce tvé tluk tají?
Ó poslouchej, tak velkým, božským žalem
se struny srdce jenom tenkrát chvějí,
když z obejmutí v zahynutí spějí!
To Beethoven! On duhu svojich citů
nám prostřel za most lásky ke blankytu,
a ducha svého cherubová křídla,
protkána hvězdami a liliemi,
v paprscích zlatých tónů sklonil k zemi,
by unesl nás v lásky věčná zřídla!
Ta divná hudba duši moji v muce
tak mocným kouzlem jala v divné síle,
že nedbaje ni místa, smíchu, řečí,
jsem líbal vášní ňádra tvá i ruce
tak divoce, že na tvé šíji bílé
se polibků mých chvěly stopy tmavé,
jak rozházel bys po ní růže žhavé...
Co teď mi zbylo? – Sen o krásné víle,
vždy menší naděj a bol stále větší. –
105
III.
III.
Pak přišel čas, kde roztoužen jsem skrýval
v mech pod těmito stromy tvář i čelo,
kde bez myšlenky v blankyt jsem se díval,
i na kapradí, které zlatem zkvětlé
za slunce září věrně obracelo
svých rozložených listů plochy světlé;
na stádo žlutých hub, jež mezi křovím
jak město stály s mnohou zdí a vížkou,
na pavouka, jenž stříbrné své nitě
táh’ muchomůrky kropenatou stříškou;
na jahodu, jež s líčkem purpurovým
se v mechu smála, skromné lesů dítě;
tu sníval jsem, že všecky buky, břízy
z mých rostou ňader, v modré nebe mizí,
že větve jejich v každém větrů dechu
jak zlaté struny v rukou duchů hrají
a v snětích svých tvůj obraz kolebají;
a svatý obraz tvůj že ke mně splývá,
jak líbám jej a kterak místo mechu
se pod mou hrudí plno sladkých vzdechů
tvé plné ňádro zdvihá ve snu blaha...
Teď minul čas, kdo uvěřil by, drahá,
že tolik štěstí se i ve snu skrývá!
106
IV.
IV.
Ty lístky vzpomínekvzpomínek, než zcela zblednou,
chci mladosti své vzíti do závěti...
Zda víš, kterak jsme hádali se jednou
tak do opravdy, jak dvě malé děti,
zda věřit lze na hor a lesů víly,
jež člověka v objetí chladné loudí,
na skřítky hor, jenž ve polední chvíli
v červených pláštích po skaliskách bloudí.
Tys věřila tak, jako dítě věří –
A druhého dne, když pod lípou dutou,
na mýtině, kol níž se bory šeří,
mdlý lovec usedl jsem v trávu žlutou
a v zamyšlení zrakem utkvěl v zemi:
tu zašumělo cosi haluzemi
tak tajuplně... a v té písni lesa
dvě ramena se kol mé šije točí,
na vlny ňader hlava moje klesá,
mé oko zírá v nebe tvojich očí...
Ó sladká vílo! Ty jsi v usmívání
mne tiskla v náruč v divém objímání,
mé udivené rty jsi zamkla svými,
a jenom stará lípa v sny nám hrála...
Jak dávno tomu! Posud v duši zní mi
tvůj sladký hlas, v němž duše tvá se smála,
pln kouzla těchy, lahody a vnady:
„Zda nyní, drahý, věříš na dryady?“
107
V.
V.
Na toulkách mých mne jednou bouře stihla,
mrak rychle rostl, jakby ze skaliny
se obrovského ptáka peruť zdvihla,
a nebem blesk a polem letly stíny.
Ve ňadrech země větrů šípy ryly,
já u jezera díval se, jak v jeku
o pustý břeh zpěněné vlny bily.
Tu z mlází vylét’ tetřev v divém skřeku,
sed’ na větev, přimhouřil oko svoje,
jak herold bouře – a zas v křiku novém
pad’ v neprůhledné temno černé chvoje.
A nový větrů tlum, na jejich oři
duch bouře přilét’ a v jezera tůni
svou zhlížel tvář a rozpouštěl svou kštici,
hle, vlasy její blesky létající!
hle, jejich leskem kterak stráně hoří!
jak rdí se břízy v lesku purpurovém!
A ranou hromu znova nebe duní
a v deště jek si vesel vítr výsknul!
V tom tanci živlů pod ořeším skrytý
jsem horké čelo k vlhké trávě tisknul.
Mně naproti, hle, s vížkami a štíty
tmou bříz a sosen kmital zámek bílý;
já viděl jeho sochy v koridoru,
k nimž tmavý břečtan lupení své chýlí
a k ňadrům bohyň pne se po mramoru.
Já zíral k zámku – okno otevřené,
ty blíže něho, zřel jsem tvář tvou tichou,
108
vždy jemnou jako první píseň lásky
i bledé její tahy roztoužené.
Ty plakala jsi – avšak s matky pýchou
tvá ruka pohrávala v zamyšlení
s dítěte tvého bělavými vlásky,
přes bílé čílko jež mu padly v snění.
Tvůj muž stál u dveří a mučil tebe
v své malicherné lásky citu chudém,
on hněvem chvěl se, bouří zem a nebe,
ty bolestí, já zoufalstvím a studem,
a jen to dítě v živlů, vášní víru
zde mezi námi na tvém klíně spalo,
jak edenu sen, jako obraz míru
se blaženě ze spánku usmívalo!
Ó v této bouři nevěděl jsem více,
zda déšť či slza oko moje kalí,
zda ostrý vítr šlehá v moje líce,
zda ještě hrom své vozy nebem valí!
Já nepřál si, by větry žhavým dechem
dno oceánu vysušily spěchem;
já nepřál si, by živlů ve zápase
svět v starý chaos navrátil se zase:
Já o jedinou jiskru blesku prosil,
by roztavila zlatý kroužek malý,
jejž rtové moji stokrát proklínali,
a jejž tvůj zrak tak často slzou zrosil –
ten prsten, který brání blahu mému
jak anděla meč k ráji ztracenému.
109
VI.
VI.
Na jednu noc též nesmím zapomníti,
ta dnů mých tmou jak spásy slunce svítí.
Jí ze stříbrné mlhy závoj stkaný
kol hlavy splýval ve záhybu sterém,
jí červánek své z nachu sklenul brány,
jí rubíny hvězd zahořely šerem,
jí korunou byl měsíc v plném svitu,
jí voněl květ, jí stromy, ptáci, vlny
svůj dech a zpěv ve lásky svorném citu
na hymnus jeden stkaly čaruplný!
Zda pamatuješ, parku pěšinami
jak bloudili jsme v zadumání sami?
Jak svůdně vlas tvůj k ňadrům se ti vinul,
jak temným žárem tvoje oko plálo?
A v loubí jak nám černý kámen kynul,
jak oltář druidský se v stromech tmící?
Jak lásky naší byl on obětnicí?
Jak srdce tvoje v sladké hudbě hrálo,
že květy, tráva i ty duby šedé
se chvěly, divné šeptajíce zvěsti?
Jak v lesa tmě nám pouze srny hnědé
a hvězdy v nebi byly svědkem štěstí?
A červánek když vzplanul na azuru,
že bylo mi, jak mladosti své růže
bych rozerval a vyhodil tam vzhůru? –
Ó sladká noc! kdo zapomenout může?!
110
VII.
VII.
A zase ležím v trávě v parku starém;
já s mladostí, on rozloučil se s jarem,
bor jako ze sna zvolna hlavou kývá
a vítr časem zčeří trávu žlutou –
tmou starých stromů sfinx se na mne dívá.
Déšť vrásky nasil v tvář jí nepohnutou,
však stejně posud plná ňádra její
se na mohutné opírají spáry.
Dívá se na mne. V mlhy pološeru
jejího těla ztrácejí se tvary.
Jest podzimek, juž mraky ku severu
a k jihu stranám tažní ptáci spějí.
Já upřel nyní zrak svůj přehluboko
v kamenné sfingy nepohnuté oko:
„Co tady chceš, ty dcero tmy a báje,
zda blízko vrat zde věrně park ten hlídáš,
či na otázky lidí odpovídáš,
jenž jako mravenci se kolem plíží?
Či roztály v nic hrozné tvoje taje
a nadarmo se zrak tvůj v mojím zhlíží?
Jsi sestrou těch, jež u Thebských bran leží
a Isidy chrám němou hrůzou střeží?
a dotknuty jen sluncem ze sna věstí?
Rci, člověk co jest, osud, co je štěstí?
Proč vášeň lásky mine v krátké chvíli?
Jest žití za hroby? ó rci, kam cílí
ten divý chvat, jejž nazýváme žití?
Nač pro člověka hvězdné runy svítí,
111
když němy jsou a když jim nerozumí?
Zda žijem darmo v starostech a bolu?“
A zavál vítr, teskně sosny šumí
a posměšně sfinx hledí ke mně dolů,
a líně tráva žlutým klasem kývá,
a s nebes déšť ve hustých kapkách splývá...
112
DISTICHA
[113]
Disticha.
Bouřně život dál se valí, réva v číši vysýchá,
než dno její bude prázdné, veršovat chci disticha.
Hexametr s pentametrem teď juž holá kostra je,
na ty struny, na ty flétny moje píseň nehraje.
Z celé duše nenávidím učený těch veršů krám,
a přec rád bych zahvízdnul si krátký, ostrý epigram.
Moudrost, jaká v číši skryta a již skytá dívčí ret,
mohou líp dva krátké řádky nežli epos vyprávět.
Plamen vášně krátký vždycky stačí v dvojverš ohnivý.
Pegasa chceš chytit v letu? rychle vjeď mu do hřívy.
V umělé než sloky vpravíš píseň svého varyta,
bleskem zmizí, v zrak ti stříkne jiskry svého kopyta.
Chceš-li líbat, ku polibku dvojích rtů vždy potřebí,
dvoum skloněným nad kolíbku děcka zdá se o nebi.
Plané růže! ať se o vás na krev pedant popíchá! –
Na tvých ňadrech veršoval jsem moderní ta disticha.
[115]
Moře a zahrada.
Znám velké moře bez hrází, to místo vln má víno,
po němž jest v mysli veselo a zas tak božsky líno.
Jen, smělý plavče, hloub a hloub, až ke dnu v krystal ruče,
na korálových útesích sta slavíků tam tluče.
Jen ke dnu hloub! sám z něho bůh si jeden doušek přává,
ba řek’ bys, slunce, zlatá číš, že tam jen zapadává.
A měsíc, pohár stříbrný, se pouze z něho zvedá.
Kdo jednou pil, pít bude zas, i v hrobě mu to nedá.
Znám veliký a vonný sad, co růží zříš tam kvésti!
až k zemi stromy nádherné své kloní ratolesti.
Tu ananas a oliva a hrozny, datle, fíky,
a s keřů květ a chladem snět přivítá hodovníky.
A zlaté včely čistý med ti samy kladou v ústa,
kam vkročíš, květů nastláno tak z vysoka, tak zhusta!
Jen dál a hloub! sta oblouků nad tebou jasmín splítá
a v stínu v měkké trávy klín tě moudrost věštců vítá.
116
Já šťastný v moři koupám se a v sadu odpočívám,
tak z číší dvou se opájím a dvojí píseň zpívám.
Když vedro dne mne trápí, rád hned uvrhnu se v moře
a osvěžen jdu v ztmělý sad, kde sním, až vzejde zoře.
Ó zlatá písni Hafise! buď věčně požehnána,
ó svatá písni Saadiho, buď věčně zbožňována!
Když, divá písni Hafise, mne strhneš v bouřném víru,
pak, snivá písni Saadiho, mne zahal v závoj míru!
117
Večer.
V keři hnul se pták, zář zlatá padla do stínu,
stromy táhla sladkou vůní duše jasmínu.
Místy šel jsem, kde sen lásky kvet’ mi před lety,
na zhaslé jsem myslil hvězdy, svadlé na květy.
Pak jsem nahled’ v svoje srdce, obraz tvůj tam plál,
něhou zářil, láskou svítil, dobrotou se smál.
A já snil, jak životem se nikdo nechybí:
máj má věčný, koho láska v srdce políbí.
118
Rozdíl.
Víno jihu, blesk a plamen, volá k tobě žij!
pohřbi, co tě týrá, jásej, dolij, pij a pij!
Severní však, tichý plamen, sotva k dumě vzruší,
blaží však to v žití mrazu ohřít na něm duši!
119
Koruna.
Mám-li v tajích světa bádat – pak čtu hvězdnou runu.
Mám-li duší hody slavit – biju v lásky strunu.
Ptáš-li se však, co je nebes, co je země mana?
Místo hymnu dím jen: „Révo, budiž požehnána!“
120
Povzdech k večernici.
Říkají, žes hvězdou lásky, nuže tak mi sviť
a z paprsků stříbrných a sladkých spleť mi síť;
Abychabych, až se s okna ke mně skloní unylá,
v síť tu chytil její duši jako motýla.
121
Lilie.
Přede mnou ve váse stojí bílá lilie,
jako světla měsíčného v číš když nalije.
Plaše zřím k ní časem, jak by mělo po tichu
nahé tělo tvé z jejího vstoupat kalichu.
122
Podobenství.
Když zřím plnou číši vína, myslím na tvé vlasy:
v obou tolik zlatých svitů míhá se a hrá si.
Když zřím plnou číši vína, myslím na tvá ústa,
rubín vína vstříc mi kyne a jak rty dva zrůstá.
Na tvá ňádra myslím, zřím-li vína pohár plný,
tak se dmou, vrou takým ohněm, jako vína vlny.
Ale nejvíc, nejvíc musím myslet na tvé oči:
z těch jak z vína stejně v srdce zlatá jiskra skočí.
A ten žár, jejž v srdci vznítí, nelze stišit pěním,
leda novou číšičíší vína, novým políbením.
123
Obrana.
Sirena či Anděl zda mi v duši zpívá?
Zda se Bůh či Satan oknem snů mých dívá?
Co v své duši slyším, věrně opakuji,
kdo mi podá veslo, toho plachtou pluji.
Urvat krásy paprsk život dám rád v sázku.
Ptáš se po mém jmenu: Jsem, jenž hledá lásku.
124
Písně.
Pták se neptá, v jaro příští odkud písní naberu?
Samy přijdou, zlaté slunce jak se skloní k večeru.
Zem se neptá, odkud květy v lučin smavou zástěru?
jaro přijde, a juž má jich klíny v pestrém výběru.
Ret se neptá po polibcích z rána ani v zášeru,
samy sletnou, jen když necháš klíčit v srdci důvěru.
A tak písně bují samy, v sterém proudí rozměru.
Buďte zdrávy, děti jihu! zdrávy, děti severu!
125
Pravá moudrost.
Žil jsem, pěl jsem, miloval jsem; co mám dělat ještě víc?
Vím, jak hořká pravda žití, vím, jak sladká dívčí líc!
Proto krátké naučení v dlouhé žití dávám všem:
Nech tu hořkou pravdu žití a to sladké líčko vem.
Tak v mé dumy vždy se smějí dívčích ňader obrysy
a již cítím věčnou vůni květnic tvých, ó Hafisi!
126
Letní noc.
Noc to byla červencová; olověná oblaka
padla náhle k ňadrům země, která spala bez ptáka,
bez vůně a bez měsíce v éther k trestu zakleta,
jak vyhaslá před stalety skalná, pustá planeta.
Ty jsi spala na mých ňadrech; první blesk tu v mraku vzplál,
sup mé vášně rozpjal křídla, košilku ti s ňader rval,
až tvé tělo v náručí mém začlo svíjet se a chvít
a já trnul, jaký náhlý zářící blesk v klín mi slít’!
127
Přes propast.
Život, život, černá propast, můžeš ale přes ni jíti
a se smát, nechť hřmí a bouří pod tebou tam vlnobití.
Láska podá tobě ruku, převede tě přes ni hravě
a ty bouřné vlny budou v sluch tvůj zníti kolebavě.
Víno skryje oči tvoje ve růžovou mlhy clonu,
že jak v snění půjdeš žitím, neuvidíš propast onu.
Poesie orla letem nad hlubinu tu tě vznese,
žhavé jiskry jako posměch s pochodně své v temno střese.
Na jednom je dosti ze tří; kdo však tebe, poesie,
láskou poznal, v číši cítil, neví ani sám, že žije!
128
Pták v srdci.
Papoušek v mém nitru sedí, podivný to věru pták:
k všemu, co mi rozum káže, vždycky radí na opak.
Často řeknu: Stranou snění, k přísné práci vrať se hned,
a pták křičí: V stínu stromů chutná líp rtů dívčích med.
Často řeknu: Život přísný, jako kondor letí čas,
a pták křičí: Jak jest měkký její vlas a její pás.
Někdy též dím: Třeba myslit na hroby a na věčnost,
a pták křičí: Pro tvé dumy vína číš hrob velký dost!
Myslím též: Zde všecko marné, „nic“ je tvým po bojích všech,
a pták křičí: Celý vesmír leží dívčích na ňadrech.
Myslím, že bych dospěl v žití k cíli blíž a štěstí dál,
ten proklatý věštec kdyby v srdci mi tak neskuhral.
A pták na to odpovídá: Blázne, proč mne proklínáš?
v hrobce prázdné tvého nitra jsem já lásky boží stráž.
Žiju ovšem krví tvojí, leč až tvoje srdce sním,
fenix abys vzletl z rumů, k bohu zpět se vrátím s ním!
129
Stále víc!
My se, drahá, milovali stále víc a stále víc,
zřím tvé vlasy, kterak plály plavým zlatem kukuřic!
My se, drahá, milovali, my se našli ve svých snech,
bez úmluvy vždy nás vítal na úpatí dubů mech.
Ostružina jak se skalou v svorném spjata objetí,
já jsem tiskl svoje prsa k ňader tvojich poupěti.
A ze skály tryskne pramen v květ jahody, zář a nach,
a mně z prsou vzlétlá píseň slzou plá ti na brvách.
My se, drahá, milovali a my nepřestanem víc,
letem orla, písní drozda, cukrováním holubic!
My juž víc se nerozejdem! až má ústa oněmí,
stejně jak teď spáti budu na tvých ňadrech pod zemí!
Stejně letět budem nebem slunce září zlacení,
neb se stejně ploužit peklem prokletí a ztracení.
My se, drahá, milovali stále víc a stále víc.
Ó vy stíny tmavých lesů, ó ty zlato kukuřic!
130
Přirovnání.
Dobře znáš mou duši, tvojí krásou spitou hurisku,
jež by chtěla věčně píti z ňader tvojich narcisků.
Dobře znáš též moje srdce, toto ptáče splašené,
jež chce stále sponu řízy trhat s tvého ramene.
Nediv se, že krásu tvoji musím v písni vyzradit:
co mi upřeš, co mi nedáš, musím písní nahradit.
Ó rci, proč mou držíš duši, tuto spitou hurisku,
jak medvěda drží kejklíř, na své lásky řetízku?
131
Na vzájem.
Když Bůh tvořil tvoje tělo, báseň věčné lásky psal,
všecko, co jím věky chvělo, do ní vtkal a vdech’ a spjal.
Pak šel tvořit moji duši a tu málo zbylo mu,
jak po jarních vichrů vání květů zbude na stromu.
Proto duch můj myšlenkami syt a mdlý vždy vidí rád
jak liliji nahé tělo tvé před sebou stát a plát.
V tvém bohatství oželí rád, co v něm chudé a mdlé jest,
po tvých ňadrech stoupá výše, dál a výš až v sféry hvězd.
132
Dvojí láska.
(Střídavá ekloga.)
Hafis:
Slovo tvoje, perla, přišlo v ucha mého škebli.
Já:
Slovo tvé v mé duši kvetekvete, svlačec mezi stébly.
Hafis:
Narcis tvůj na tulipány střásá všecku rosu.
Já:
Slzy tvé mi padly v duši rosou v hnízdo kosu.
Hafis:
Pinie tvá před mým zrakem štíhlejší vždy vzrůstá.
Já:
Nesmím-li pás obejmouti, dovol zlíbat ústa.
Hafis:
Z kadeře tvé sladký mošus celý vesmír plní.
Já:
V stínech vlasů tvoje ňadra svůdněji se vlní.
133
Hafis:
Otrok tvůj svou hlavu skláním u prahu tvých dveří.
Já:
Tebe zřím a o hnízdu sním, jež jsem viděl v keři.
Hafis:
K písni mojí hvězdy tančí divým vlnobitím.
Já:
Mně stačí, když pod svou rukou tvoje srdce cítím.
134
NÁPISY A NÁPADY
[147]
Antiky.
Co prošlo let, vy zříte v svět
vždy v svatém, velkém klidu,
ať člověk růžemi se zakrýt snažil,
ať na váhách své pochybnosti vážil
svou velkou bídu.
Syn zmaru, k vám to přání mám,
má píseň osiřelá
by s klidem, který na vaší plá skráni,
ve úsměv přízně i v škleb pohrdání
do věků zřela.
[149]
Nápis na starý pohár.
Ve stříbro zasazený rubín
plá trojím věncem do kola,
dí: Hleď, pijáku, co z mých hlubin
do tvého nitra plápolá!
A v zlato vrytý s graciemi
se vznáší Apoll na voze,
dí: Požitkem buď věren zemi,
leč myšlenkou spěj k obloze!
A ve podstavci smaragd svítí
ve listí révy podobě,
dí: Réva tobě věrná v žití
chce růsti též tvém na hrobě.
150
Kos.
Come fa il merlo per pocca bonaccia.
Dante.
Pošmurné byly domy,
bez listí byly stromy,
mha šedá byla v ulicích,
sem tam se bělal zašpiněný sníh;
leč vzduchem
cos chvělo se a znělo jarním ruchem.
Však lidé vždycky všední
za svojí prací jedni,
za trudy, bludy, nadějemi druzí
šli obvyklou svou chůzí
tak v tváři klidní a tak v srdcích lední.
Kdo doufá a kdo věří?
V tom kos v bezlistém keři
v tu vřavu města zvučným trilkem pad’;
kde vzal se tu tak náhle, najednou
s tou písní bezednou,
v níž rolniček a píšťal vodopad,
v níž stinných besídek je chlad,
151
v níž smích a ironie,
že přešla zima a že jaro žije,
s ním poesie
a láska posavad!
Buď zdrávo, ptáče!
při písni tvé cos v srdci mém zas pláče,
však dobře tak:
vím, že mé srdce ještě jak ty – pták!
152
Dávno již!
(Dle skotského motivu.)
Vypravuj pověst, co sladce mi zněla
tak dávno již!
zazpívej píseň, jež k srdci mně spěla
tak dávno, dávno již!
Nyní jsi tady, ó zabuďme žel!
Nech mne jen zapomnít, v dálce žes dlel.
Nech mne jen věřiti, žes mne rád měl
jak dávno, dávno již!
Vzpomínáš pěšiny, kde jsem tě zřela
tak dávno již?
Kde jsem ti slíbila: „tvoje jsem celá!“
tak dávno, dávno již?
Kdes mne jal úsměvem do sladkých pout,
že bude duše má tvou věčně slout,
že nesmí, nemůže zapomenout,
jak dávno, dávno již?!
V srdci mém zbouzíš zas naděje květy
jak dávno již!
ač vím, že krásnější líbal jsi rety
tak dávno, dávno již!
Věrnost má vzrostla jen odchodem tvým,
kéž tebe poznovu tisknouti smím
zářící, blažená ku prsoum svým,
jak dávno, dávno již!
153
Ptáci.
Vždy zastavím se starou pod jabloní,
jež svislé větve nad splav mlýna kloní,
a s které střásá každý vánek hravý
déšť sněhobílých květů v smaragd trávy;
zde stanu, poslouchám, jak pějí ptáci.
Než jeden stichne, druhého zpěv vrací
stráň ohlasem, v to zástup vpadne jiných,
z niv, polí, štíhlých stromů, keřů stinných,
od hráze rybníka, od zahrad plotů,
vše má svůj takt a vše najde svou notu.
Ten perly pouští v tmavý pohár lesa,
ten lká, ten sní, ten volá, onen plesá,
ten cvrčí, onen zvoní, jiný hvízdá,
ten chválí azur, ten zas šero hnízda,
ten volnost vzduchu a ten pouta lásky.
A tato směs, ty zvuky, tony, hlásky,
ať s vršku jedle, nebo z hlubin křoví,
vždy splývají v zpěv svorný, tklivý, nový
a vždy jsou hymnou souladu a krásy.
I naslouchám a myslím: po vše časy,
od noci k jitru, od svítání k šeru
tak pějí ptáci, a po jejich směru,
po jejich škole netáže se žádný,
154
a vše, co pějí, přec je souzvuk ladný,
v němž druhému ton první nepřekáží;
a na vzájem když předčiti se snaží,
pak teprv je to jásot, radost, plesy,
až dol se chvěje, zamračené lesy
až usmějí se v slunci nad tím zpěvem.
Tu nestane se, k jednomu by s hněvem
řek’ druhý pták: „Tvůj žalm je drsný příliš,
ty mnoho jásáš, ty zas mnoho kvílíš,
hleď, ať v tvé písni méně zlatých zvonků,
jen ráno pěj a ty, kdy večer v sklonku.
Ty lítáš příliš vysoko, v tvém hlase
víc, než jsem chtěl a čekal, ozývá se;
nech píseň lesa, zpívej píseň sadu,
když slavíkem jsi, poslyš hejla radu
a zpívej jako hejl – to líp ti svědčí!“
Oč jsou ti ptáci, než my lidé, větší!
155
Pod podobiznu Viktora Huga.
Vím, nebudeš číst řádky tyto,
zní v netečný dav, prázdný vzduch;
však zdali víme,
čím dětský ret neb lebka holá,
modlitbou jásá, úpí, volá,
co tajně v srdcích dříme,
že jistě uslyší to bůh?
Tak cítím klidně tuto píseň,
nechť pro tebe je ztracena!
ji píšu sobě.
Jak tys mne sílil v trudu, práci!
Nechť moje loď se v bezdno kácí,
již pro mou lásku k tobě
jest lidstva jitrem zlacena.
156
V noci.
Číši snů ó přihni jen, ó přihni
k zprahlým retům, vlídný bůžku noci!
Rychle skryj se jako skřítek malý
v kalich květu umdlené mé duše.
Barvou nebes, niv a šumných lesů
osvěž jí dne žárem svadlé lístky,
z květů, hvězd v ni setřásej pel zlatý,
z jasmínů a růží snes tam vůni
a jak rosu v zářných brilliantech
na dno její rozházej sny lásky.
A když ráno zbudí tebe slunce
a má duše otevře se jitru
jako velká, bájná slunečnice,
tu z ní vyleť novou zářnou písní!
Číši snů ó přihni jen, ó přihni
k zprahlým retům, vlídný bůžku noci!
157
S Don Quijotem od Doré-a illustrovaným.
Kterak svět je málo vděčný
mysliteli, básníkovi,
nejlíp ze všeho ti poví
hidalgo ten přestatečný.
Co vše podnik’, co vše zkusil,
bil se s lidmi, zvěří, stíny,
s větrnými bil se mlýny
a jen posměch trpět musil;
Taktak, že čas v svém buráceníburácení,
který kámen po něm vrhnul,
skoro s sebou juž jej strhnul
a pohrobil v zapomnění.
Tu však ještě v šťastné chvíli
nad propastí času děsnou
věčné Krásy tknut byl vesnou,
ruce dvě jej zachytily.
158
Cervantes jej vytáh’ vzhůru,
z jeho snů ve divém reji
obrovskou stkal epopeji,
vyzlatil mu čela chmuru.
Doré v směs tu fantastickou
potvor, lidí, zloby, něhy,
s magickými pustil šlehy
svítilnu svou kouzelnickou.
A to obé pohromadě,
dědic losu Quijotova,
kladu – ač mi váznou slova –
k vánočních tvých dárků řadě.
Za něho můj zpěv se kryje.
S Dorém Cervantes jak v bídný
jeho život slali vlídný,
kouzelný svit poesie:
Tak ty rovněž v moje žití,
v sny mé duše, touhy, žaly,
obrazy a idealy,
hoď své duše všecko kvítí!
Láskou svojí nad propastí
života mne zadrž, drahá,
myšlenky oř když se zdráhá,
pouč ducha, jak jím vlásti!
159
A v ten chaos fantastický,
jako Dorém záře v stíny,
ať mi skane v život líný
jasný smích tvůj, melodický.
A když myrty lístek ztmělý
přivinu k tvým drahým skráním,
láskou, štěstím, požehnáním
illustruj můj život celý!
160
Také píseň o hvězdách.
Jak velkou básní čarovnou
jest, hvězdy, vaše záře
a naše písně jaké k ní
jsou malé komentáře!
Co nadšení nám potřebí,
co vtipu a co citu,
jen stihnout kouzla toho stín,
jenž ve vašem skryt svitu.
A jaké pestré obrazy
a jaké sladké klamy,
až pod těch květů mohylou
zmizíte hvězdy samy.
Co z toho, jen když srdce tluk
zní s leskem vaším v shodě,
vždyť jak vy v básních, rovněž bůh
tak zmizel ve přírodě.
Pro list a květ, pro mračen let
i pro tu píseň ptačí
jej nechce více vidět svět
a jemu – též to stačí.
161
Na dvéře bytu básníka, který nebyl doma, když jsem ho navštívil.
Když v době zimy zasmušilé
v jih teplý ptáče odletí,
i prázdné hnízdo je nám milé,
kde pělo v sladkém roznětí.
Nám jeho písně zvučí z nitra
i s větví lípy bezlisté –
vždyť jaro přijde snad už zítra
a s ním též ptáče zajisté.
162
Co praví obrazy Viertze umělci.
Terra incognita!
Dál za ideou! Rozbij staré kruhy!
Ať člověk, moře, pralesy a luhyluhy,
vše novou k tobě řečí zahovoří!
Tvůj let buď roven splašenému oři,
jenž rozbiv plot svůj nekonečnem těká.
Žij s přírodou a mysli na člověka,
pij budoucnost syt minulosti vzlykem!
Buď umělcem a buď též bojovníkem!
za jednu píď, o kterou k ideálu
se přiblížíš, dej život! V ňader skálu
bij fantasie kouzelnickou holí!
Buď orlem v mraku a buď štěpem v poli!
Svit jitra pozdrav, střásej plody zlaté!
Svět obrovské buď tobě poupě, spjaté
snem všednosti, ty rozdechni je v růži!
a nechť dá slzy děcku, zradu muži
a geniovi kámen, začni zase!
neb strhnout jeden závoj s čela Kráse,
toť víc než laur, jenž do tmy věků svítí,
toť víc než věčnost, to je celé žití!
163
Při zprávě o smrti Alearda Aleardi.
Jdi, holubice bílá,
tvá píseň byla hudba svatá,
tvé srdce bylo plamenem!
Teď, volnosti když zoře zlatá,
o které tvoje duše snila,
nad vlastí tvojí vzešla dnem,
jdi spáti sladkým, tichým snem!
Jdi, holubice bílá,
snět olivy, již’s lidstvu přinesla,
v hrob s tebou neklesla!
164
Mezi čtením Hugových „Contemplations“.
Mdlý marným sněním, unavený žalem,
a s vírou v sebe, s lidmi v sporu stálém,
jsem našel knihu tvou a duch můj složil
na ni, na skálu, jež ční v moře jeku,
a na niž padá záře dávných věků,
své perutě a k novým letům ožil;
a myšlenek tvých svatým světlem sycen
tam oltář krásy zbudoval a znícen
tvým ohněm zaplál jako blankyt jitrem.
Neb orel Jana z Pathmu slet’ ti k uchu,
a propastí hlas mluvil k tvému duchu
a srdce lidská se ti otevřela;
tys jako bůh šel hlubin jejich nitrem,
a vášeň, bol i muka, jež v nich vřela,
jsi zamknul, posvětiv je písně vlnou,
v svou věčnou knihu stínů boha plnou!
165
Cestou lesem.
Noc pozdní byla, šel jsem lesem,
list každý chvěl se tajným děsem;
v tom nade mnou van perutí!
pták jal se kroužit těžkým vzduchem
tak příšerným a vážným ruchem...
já cítil v duši pohnutí.
To vanutí mi k srdci sáhlo,
cos divného mi hrdlo stáhlo,
blesk propast ve mně osvítil:
já vzpomněl si – ó marná touho! –
jak dávno juž a dlouho, dlouho
jsem křídla v duši necítil!
166
Na Milešovce.
V hor věnci leží český kraj
jak pozlacená, stará báj;
dech borů temný zazní časem,
lesk rosy hraje trávy klasem.
Jak z dálky vane lesů dech,
to snad je českých srdcí vzdech,
a rosa, kam jen noha vkročí,
to snad jsou slzy českých očí.
167
Na poslední stránku básní Theodora de Banville.
Ó básníku! ty včelo, která sbíráš
pel myšlenky, v jak zdobné uzavíráš
jej nádoby! Tu zlatou ambrosii,
již upustil Zevs na zem, v poesii,
jež změnila se, jak ji oku tajíš!
A jaké formy pro skvost její zbájíš!
Řeč kovem tobě plyne v toku bystrém,
nad proměnami Protea jsi mistrem:
dnes do onyxu, do achatu zítra,
neb do sloně sen vrýváš svého nitra,
pro myšlenku číš drahokamy vroubíš,
a stonkům břečtanovým akant snoubíš,
jak starý mistr florentinské školy.
Tu vůni citu skryješ do fioly
neb do vázy, jež jak lilie štíhlá,
jak hrdlo táhlé, které labuť zdvihla,
když vzletla v azur, aby světlo pila,
jak v tanci svém by zkamenělá víla.
Vždy s úctou tvoji pozoruji práci,
znám kouzlo formy, zrak můj rád se ztrácí
v tom tanci kruhů, ve linií sklonu,
z nichž na mne zdá se padat moře tónů.
168
Myšlenky skvost je zvýšen formou touto.
Však často rád bych každé strhl pouto,
mně v středu tvojich skvostů zasteskne se,
chtěl bych se octnout krásy ve pralese
a z ručeje, jenž s šumem v dol se sklání,
zas doušek svěží holou čerpat dlaní.
169
U vchodu divadla.
Bouř překvapila slunce v západu;
pod chrámu římsu ptáče promoklé
a mne zahnala v předsíň divadla.
Zde dlouho stál jsem. Zrak můj nestálý
zřel na hlučný rej dešťných krůpějí,
na blesk, jenž lítal hromy provázen
od střechy k věži křídlem jiskrným.
Zde dlouho stál jsem, a snů divných hra
mne jala v síť, až unavený duch
v předsíni této našel Pathmos svůj.
Zde v bouři, dešti, větru hučení
já viděl, dávných věků oponu
jak strhnul blesk, a hle! – z ní valily
se mocné stíny postav mohutných,
ať kryla toga bedra zjizvená,
ať s mocných plecí splýval hermelín,
ať jedni číše k nebi vznášeli
a druzí rvali bradu svou i vlas.
Jim seděli u nohou šaškové,
jak zosobněné jejich svědomí,
k jich kolenům a prsům tulily
se milostných žen ladné postavy,
smích něhy na rtu a noc ve zraku;
ta do záňadří dýku skrývala
a druhé z klínu květy pršely.
170
Pak starců řada, jejichž lysá leb
předstihla celý Olymp moudrostí,
a kolem dětí hravá nevina,
na retu písně, v rukou ratolesti.
A v mlze šedé, kterou draly se
neznámých sluncí zlaté paprsky,
hrál zástup skřítků, rusalek a víl,
za nimi pak ve mračném skupení,
jak bílé sochy, bozi Hellady
se tísnili – ti staří, dobří bozi,
jež miluju a o nichž snívám rád.
A v divém víru, stále mocnějším,
to vřelo jako proud, v nějž vjede blesk,
až uslyšel jsem divný jakýs hlas,
jak hlahol trub a vody hřímání:
„Hle, vizte světa nové zjevení!
juž zlatá doba lidstvu nastává;
ti všickni zde jsou toho družina,
jež jménem umění jde soudit svět,
jež vládnout bude věkům budoucím!“
A hned se zjevil velký, světlý stín,
jak zahalený v blýskavice plášť
sám bůh by kráčel světů prostorem;
a vše padalo na svůj obličej,
s čel koruny si rvali králové
a v jeden chorál padly zástupy
a „haleluja!“, třikrát: „hossana!“
se valilo jak hromů jásoty
s azuru nebes v temno propastí.
A když stín přešel, tu se líbali
všech stavů lidé i všech národů,
171
tu král otrokům padal v objetí,
tu dívky starcům celovaly vous,
a padlým ženám děti žehnaly....žehnaly...
A proud ten valný, stále rostoucí,
jak mocná hymna z plamenů a slz,
i duši mou jal kouzlem svaté hrůzy,
že s chvěním též jsem volal v bouři tu
své halelujah!....halelujah!...
To mne vzbudilo.
Já na loži. V mou jizbu přitmělou
jen měsíc šeřil vlídným paprskem,
dočítal za mne stránky Hamleta,
kde přemožený tíhou snů jsem zdřímnul.
172
Bez tebe.
Kam padne zrak můj, vidím tebe všade,
tvá ruka stále na mou skráň se klade,
tvůj slyším hlas a můj dech s tvým se pojí.
Tak v úmrtní den Beatrice svojí
dlel Dante v těžkých dumách osamělý,
i kreslil samé anděly den celý.
173
Venuši vracející se k Olympu.
(Obraz Rafaela.)
Den svítal juž, zem v rosných perlách spala,
když zářící na vítězném svém voze
s holoubků stádem vzlétlas ku obloze.
Ó vítězný a požehnaný let!
vždyť’s všechna naše srdce s sebou vzala,
že za tebou se točí celý svět.
174
V sněhu.
Hle, vloček sněhu v letu svém
ti utkvěl na vrkoči,
jak na oblaku tmavý lem,
když bílá hvězda skočí,
a druhý, třetí, jaký rej!
až plál tvůj celý obličej
jak ve zářícím rámu
ze samých drahokamů.
Jak diamantu zářný prach
to padalo tak zhusta,
že tmavěj vzplál tvých tváří nach
i poupě jich, tvá ústa;
a tak mne vábil jejich květ,
že div moh’ jsem se udržet
sníh vlasů tvých a lící
neslíbat na ulici!
175
Sloky.
Paní MARII SLÁDKOVÉ.
Ten anděl poesie v jeho hrudi
tak dlouho spal; on čekal, až jej zbudí
tvé políbení.
Teď skloněnému nad tvou kadeř tmavou
zas o štěstí sny zvolna táhnou hlavou,
že usmívá se v snění.
On usmívá se, o dvě šťastné děti
že svět má víc, a výše v nebe letí
tvou láskou ozářený,
tou láskou, kterou genius zas ožil;
já chvěju se, jak velkou moc bůh vložil
v tak malou ruku ženy.
176
Meteor.
Na pahorku stál jsem sám,
stíny snášely se na zem,
v mraku, jako výsměch tmám,
ostrá zář v tom bleskla rázem.
Žluté světlo na obzor
trysklo a jas nebe halil,
padající meteor
středem záře té se valil.
Žárem bílý nad opál
plál a hrál v zrak září slepý,
a já v myšlénkách se ptal,
ký to přelud velkolepý?
Bledé pruhy za ním; jas
stále slabší zvolna hynul;
já se ptal své duše zas,
kde se vzal a kam se šinul?
177
V tmách jsem zůstal naposled,
ticho – mrak vše halil tmavý,
mou však duší dále let’
cizích světů zjev ten žhavý.
Za ním dále nebesy
spěl jsem nad mořem i lady,
nad pouštěmi, pralesy,
nad hor štíty, za ním všady.
Přál mu, v letu vítězném
by pad’ v šumné lůno moři,
když v něm v lesku líbezném
myriady světů hoří!
V prales nechať zafičí,
slona s hrochem zbudí v sítí
a ve suchém jehličí
obrovský nechť požár vznítí!
Šlehne jak meč anděla
v širé proudy Mississippi
k obloze, jež zardělá,
až divoce pěna vzkypí!
On, jenž ve triumfu lít’,
on, jenž říkal „sestro“ sferám,
ať udeří – má-li mřít –
v ledné čelo Kordillerám!
178
Jen ne v pole, u lidí,
ne střízlivá na předměstí,
šosák když jej uvidí,
hned do novin dá to štěstí,
Seberouseberou jej na vůz hned,
v museum jej dají schovat,
kde jej bude řadou let
hloupá mládež očumovat!
179