Moře a zahrada.

Moře a zahrada.
Znám velké moře bez hrází, to místo vln má víno, po němž jest v mysli veselo a zas tak božsky líno. Jen, smělý plavče, hloub a hloub, až ke dnu v krystal ruče, na korálových útesích sta slavíků tam tluče. Jen ke dnu hloub! sám z něho bůh si jeden doušek přává, ba řek’ bys, slunce, zlatá číš, že tam jen zapadává. A měsíc, pohár stříbrný, se pouze z něho zvedá. Kdo jednou pil, pít bude zas, i v hrobě mu to nedá. Znám veliký a vonný sad, co růží zříš tam kvésti! až k zemi stromy nádherné své kloní ratolesti. Tu ananas a oliva a hrozny, datle, fíky, a s keřů květ a chladem snět přivítá hodovníky. A zlaté včely čistý med ti samy kladou v ústa, kam vkročíš, květů nastláno tak z vysoka, tak zhusta! Jen dál a hloub! sta oblouků nad tebou jasmín splítá a v stínu v měkké trávy klín tě moudrost věštců vítá. 116 Já šťastný v moři koupám se a v sadu odpočívám, tak z číší dvou se opájím a dvojí píseň zpívám. Když vedro dne mne trápí, rád hned uvrhnu se v moře a osvěžen jdu v ztmělý sad, kde sním, až vzejde zoře. Ó zlatá písni Hafise! buď věčně požehnána, ó svatá písni Saadiho, buď věčně zbožňována! Když, divá písni Hafise, mne strhneš v bouřném víru, pak, snivá písni Saadiho, mne zahal v závoj míru! 117