Hymnus o věčnosti poesie.

Hymnus o věčnosti poesie.
Ó Foibe, otče světla, jak písní jabloň zkvětla, ji nezmoh’ času let, co stojí svět! To dědictví tvé svaté: bít v lyry struny zlaté, pro bol i záští vztek, mít v písni lék! Jít klidný světa vřavou a s povznešenou hlavou, v azur, hvězd diadem zřít s úsměvem! V přírody knize čísti, čím zdroj láká, šumí listí, by taje bleskných run z tvých zněly strun! 93 Rozumět písni ptačí, když květů ve chumáči tlum krčků, samý hvizd, se tiskne z hnízd! A v srdcí lidských hloubi to hledat, čím se snoubí v předtuše smělých tuch s člověkem bůh! Až ke dnu dějin stoupat, na křídlech snů se houpat a světa ruch a rej tkát v epopej! Hned v prostoru se ztratit, a hned sonetu zlatit milenky úsměvem dvou křídel lem! V tom věku nudy, páry, pro barvy, zvuky, tvary, pro kouzlo štětce plát i pro vzmach dlát: Tvé dědictví to svaté, hle, v květy přebohaté jak bují víc a víc se vzmáhajíc! 94 Jak živé písně slovo, dědictví Homerovo, svět chytlo v podruží svých do růží! A píseň, božské dítě, jak obr obru hbitě rád, s touhou plamennou bral s ramenou! Jak v zápas gigantický všech živlů povstal vždycky, kdo na svou plec je chyt’ a dal mu štít! Kdo v divé bouři zpíval a srdce mu dobýval, by lidstvu neustal plát Ideal! Kde přestal Homer slepý, tam Lukrec velkolepý svět z hmoty vykouzlil, tam Katull snil. Vše podmanila píseň: andělských křídel tíseň, žalm, kaditelnic dým, vše přemoh’ rým. 95 Nad pouta, nad hranice vždy píseň, holubice, se vznesla líbezná a vítězná! Tu Danteovi zdá se, v duhových barev kráse že všecka dogmata jsou poupata, Ježjež rozdechnout má v květy. Ó propasti! ó světy! ký duch vás uchvátí! Ó závrati! A dál při bouři věku tys mluvil ke člověku jak Shelley, květin duch, jak Shakespeare, bůh. Vždy různým mluvils hlasem ať CervantemCervantem, ať Tassem, tys Manfred v sněhu horhor, tys Fausta vzdor! 96 A v onyxu a v zlatě, v rubínu, ve achatě nes’ Gautier k svým rtům číš tvojich dum. A zářné tvoje šípy, z nichž posvátný hněv kypí, ve doby chmurný šer slal Baudelaire. Ó Foibe, otče světa, sad písní bujně zkvětá, juž vesmír zakryje v své lilie! Ó ještě, ještě žije tak velká poesie, pod jejíž druhdy štěp sed’ Homer slep. Od pólu všady k pólu má davy apoštolů, jí pozdrav u vesmír zní ze sta lyr! Všech kníže, Hugo starý, pod sněhem šedin žáry všech tají vulkánů, hněv titanů! 97 A Banville ody křídlem nad krásy letí zřídlem, a Mendés vzlétá zpit až nad blankyt! A prutem čaroděje všech věků sny a děje zří Leconte v nadšení v svém vidění! Od břehu Albionu zní celé moře tonů, zří Browning veliký v svět mystiky. Vše pouta Swinburne trhá a v krásy říš se vrhá, v sny, dumy, záhady, v svět Hellady! Petrarky paprsk zlatý chyt’ strunou svojí Prati, však bouří přehlučí jej Carducci. A Ibsen na severu v mlh a ledovců šeru se zmítá nespoután jak ocean! 98 A Polsky Adam druhý, na čele krásy duhy, své vlasti vesmíra taj otvírá. Ó jakby zpěv náš vděčný v ten hymnus nekonečný, v ten koncert báječný byl netečný? Ó žije, žije, žije ta velká poesie, v zmar, věrna svojim snům, všem tyranům! Přes věků cíl jen podlý, přes barbary a modly, přes zisk a chtíč a shon zní její zvon! Zní velkým svatvečerem, zní ku světlu, že šerem z dum v jásot přešly již ves bol a tíž! Že září, barvou, vůní nad světy Krása trůní, a její velká zvěst že věčná jest! 99