Ó Foibe, otče světla,
jak písní jabloň zkvětla,
ji nezmoh’ času let,
co stojí svět!
To dědictví tvé svaté:
bít v lyry struny zlaté,
pro bol i záští vztek,
mít v písni lék!
Jít klidný světa vřavou
a s povznešenou hlavou,
v azur, hvězd diadem
zřít s úsměvem!
V přírody knize čísti,
čím zdroj láká, šumí listí,
by taje bleskných run
z tvých zněly strun!
Rozumět písni ptačí,
když květů ve chumáči
tlum krčků, samý hvizd,
se tiskne z hnízd!
A v srdcí lidských hloubi
to hledat, čím se snoubí
v předtuše smělých tuch
s člověkem bůh!
Až ke dnu dějin stoupat,
na křídlech snů se houpat
a světa ruch a rej
tkát v epopej!
Hned v prostoru se ztratit,
a hned sonetu zlatit
milenky úsměvem
dvou křídel lem!
V tom věku nudy, páry,
pro barvy, zvuky, tvary,
pro kouzlo štětce plát
i pro vzmach dlát:
Tvé dědictví to svaté,
hle, v květy přebohaté
jak bují víc a víc
se vzmáhajíc!
Jak živé písně slovo,
dědictví Homerovo,
svět chytlo v podruží
svých do růží!
A píseň, božské dítě,
jak obr obru hbitě
rád, s touhou plamennou
bral s ramenou!
Jak v zápas gigantický
všech živlů povstal vždycky,
kdo na svou plec je chyt’
a dal mu štít!
Kdo v divé bouři zpíval
a srdce mu dobýval,
by lidstvu neustal
plát Ideal!
Kde přestal Homer slepý,
tam Lukrec velkolepý
svět z hmoty vykouzlil,
tam Katull snil.
Vše podmanila píseň:
andělských křídel tíseň,
žalm, kaditelnic dým,
vše přemoh’ rým.
Nad pouta, nad hranice
vždy píseň, holubice,
se vznesla líbezná
a vítězná!
Tu Danteovi zdá se,
v duhových barev kráse
že všecka dogmata
jsou poupata,
jež rozdechnout má v květy.
Ó propasti! ó světy!
ký duch vás uchvátí!
Ó závrati!
A dál při bouři věku
tys mluvil ke člověku
jak Shelley, květin duch,
jak Shakespeare, bůh.
Vždy různým mluvils hlasem
ať Cervantem, ať Tassem,
tys Manfred v sněhu hor,
tys Fausta vzdor!
A v onyxu a v zlatě,
v rubínu, ve achatě
nes’ Gautier k svým rtům
číš tvojich dum.
A zářné tvoje šípy,
z nichž posvátný hněv kypí,
ve doby chmurný šer
slal Baudelaire.
Ó Foibe, otče světa,
sad písní bujně zkvětá,
juž vesmír zakryje
v své lilie!
Ó ještě, ještě žije
tak velká poesie,
pod jejíž druhdy štěp
sed’ Homer slep.
Od pólu všady k pólu
má davy apoštolů,
jí pozdrav u vesmír
zní ze sta lyr!
Všech kníže, Hugo starý,
pod sněhem šedin žáry
všech tají vulkánů,
hněv titanů!
A Banville ody křídlem
nad krásy letí zřídlem,
a Mendés vzlétá zpit
až nad blankyt!
A prutem čaroděje
všech věků sny a děje
zří Leconte v nadšení
v svém vidění!
Od břehu Albionu
zní celé moře tonů,
zří Browning veliký
v svět mystiky.
Vše pouta Swinburne trhá
a v krásy říš se vrhá,
v sny, dumy, záhady,
v svět Hellady!
Petrarky paprsk zlatý
chyt’ strunou svojí Prati,
však bouří přehlučí
jej Carducci.
A Ibsen na severu
v mlh a ledovců šeru
se zmítá nespoután
jak ocean!
A Polsky Adam druhý,
na čele krásy duhy,
své vlasti vesmíra
taj otvírá.
Ó jakby zpěv náš vděčný
v ten hymnus nekonečný,
v ten koncert báječný
byl netečný?
Ó žije, žije, žije
ta velká poesie,
v zmar, věrna svojim snům,
všem tyranům!
Přes věků cíl jen podlý,
přes barbary a modly,
přes zisk a chtíč a shon
zní její zvon!
Zní velkým svatvečerem,
zní ku světlu, že šerem
z dum v jásot přešly již
ves bol a tíž!
Že září, barvou, vůní
nad světy Krása trůní,
a její velká zvěst
že věčná jest!