Své pagodě.

Své pagodě.
Ty svědku bolů mých, Číňane s žlutou lící, v můj trud i smích jen stále kývající, ve jizbě mojí tmavé tys pouze král, nuž ve svévoli hravé škleb tváře svoje smavé a kývej dál! V mé duše hlubiny jen ty smíš nahlednouti, tys jediný můj přítel v světa pouti! Tvým kýváním v mé hrudi – juž dlouho spal – se lásky anděl zbudí – a Satan se tam znudí – ó kývej dál! 87 Když v smutných myšlenkách své otevírám dvéře, jen větru tah, a vidím v pološeře, jak s mého kýváš stolu: a smích i žal se sváří ve mně spolu, že srazil bych tě dolů – leč kývej dál! Když večer z oken mých se pablesk slunce tratí, tvůj prs i břich červánek nachem zlatí. A hle, juž přišla zima, žár v krbu vzplál, na okna bouře hřímá, u krbu kocour dřímá, ó kývej dál! Ty, drahý, dobře víš, jak jednou přišla se mnou, rty ke rtům blíž, tluk srdcí v hudbu jemnou! Když jsem ji k ňadrům vinul a pak se ptal: Smím líbat? – ty jsi kynul, proud polibků se řinul....řinul... ó kývej dál! 88 Ó jak mám tebe rád! Ty byl jsi svědek němý všech jejích vnad, a teď, když smutno je mi, ty kouzlíš v dlouhé chvíli, když rád bych spal, v sen její úsměv milý, prs kulatý a bílý....bílý... ó kývej dál! To vše minulo teď, my sedáváme sami; dej odpověď, co s mými myšlenkami? Jsou blesky mého ducha, jenž z hlubin vstal, či věčnosti jsou tucha, jichž květ bouř nerozcuchá? – Nač kýváš dál? Když s lože vyskočím a zoufalství had slizký mně hlodem svým cíl žití hlásá blízký, když zděšen ptám se tebe: „jest pekla pal? jest věčnost a jest nebe? můž duše zničit sebe?“ – Proč kýváš dál? 89 Či mojich myšlenek jsi ironie lživá, která v můj vděk jen stále hlavou kývá? Proč „ne“, proč stále „ano“? proč osud hnal mne stále v nocnoc, ne v ráno? Proč pálíš dávná ráno? – Jen kývej dál! Tvůj pestrý šat i cop a dlouhé kníry tvoje pradávných dob mně kouzlí sny i boje: Orient květný brány mně zotvíral, zřím beduinů stany, a pouště, karavany.....karavany... Jen kývej dál! Od Indu pověsti mi zvoní sladce v ucho; báj o štěstí kdy splníš božská tucho?! Na sfingu na výsluní se ibis vzpjal, zem pod kopyty duní, já cítím čaje vůni......vůni... Ó kývej dál! 90 A jak bych hašiš pil, se lebka moje šíří, jak na skráň bil by rej mi netopýří, ve postav divé směsi se anděl smál – Za ním! nechť pekel běsi se na mé paty věsí!.....věsí!... Jen kývej dál! Sem k loži tisknu jejjej, ten obraz sladkoblahý, ten obličej má snivé její tahy. Ó líbej, dívko snivá, kdož by se bál?....bál?... Tma – všecko v mlhu splývá, jen pagoda má kývá – nuž kývej dál! Ó divná náhodo! Smrt hlavou kývá taky. Ó pagodo! než vzletnu nad oblaky, než ustelou mi v hrobě, bych věčně spal, já v rakvi přijdu k sobě a řeknu ještě k tobě: „Jen kývej dál!“ 91