Své pagodě.
Ty svědku bolů mých,
Číňane s žlutou lící,
v můj trud i smích
jen stále kývající,
ve jizbě mojí tmavé
tys pouze král,
nuž ve svévoli hravé
škleb tváře svoje smavé
a kývej dál!
V mé duše hlubiny
jen ty smíš nahlednouti,
tys jediný
můj přítel v světa pouti!
Tvým kýváním v mé hrudi –
juž dlouho spal –
se lásky anděl zbudí –
a Satan se tam znudí –
ó kývej dál!
87
Když v smutných myšlenkách
své otevírám dvéře,
jen větru tah,
a vidím v pološeře,
jak s mého kýváš stolu:
a smích i žal
se sváří ve mně spolu,
že srazil bych tě dolů –
leč kývej dál!
Když večer z oken mých
se pablesk slunce tratí,
tvůj prs i břich
červánek nachem zlatí.
A hle, juž přišla zima,
žár v krbu vzplál,
na okna bouře hřímá,
u krbu kocour dřímá,
ó kývej dál!
Ty, drahý, dobře víš,
jak jednou přišla se mnou,
rty ke rtům blíž,
tluk srdcí v hudbu jemnou!
Když jsem ji k ňadrům vinul
a pak se ptal:
Smím líbat? – ty jsi kynul,
proud polibků se řinul....řinul...
ó kývej dál!
88
Ó jak mám tebe rád!
Ty byl jsi svědek němý
všech jejích vnad,
a teď, když smutno je mi,
ty kouzlíš v dlouhé chvíli,
když rád bych spal,
v sen její úsměv milý,
prs kulatý a bílý....bílý...
ó kývej dál!
To vše minulo teď,
my sedáváme sami;
dej odpověď,
co s mými myšlenkami?
Jsou blesky mého ducha,
jenž z hlubin vstal,
či věčnosti jsou tucha,
jichž květ bouř nerozcuchá? –
Nač kýváš dál?
Když s lože vyskočím
a zoufalství had slizký
mně hlodem svým
cíl žití hlásá blízký,
když zděšen ptám se tebe:
„jest pekla pal?
jest věčnost a jest nebe?
můž duše zničit sebe?“ –
Proč kýváš dál?
89
Či mojich myšlenek
jsi ironie lživá,
která v můj vděk
jen stále hlavou kývá?
Proč „ne“, proč stále „ano“?
proč osud hnal
mne stále v nocnoc, ne v ráno?
Proč pálíš dávná ráno? –
Jen kývej dál!
Tvůj pestrý šat i cop
a dlouhé kníry tvoje
pradávných dob
mně kouzlí sny i boje:
Orient květný brány
mně zotvíral,
zřím beduinů stany,
a pouště, karavany.....karavany...
Jen kývej dál!
Od Indu pověsti
mi zvoní sladce v ucho;
báj o štěstí
kdy splníš božská tucho?!
Na sfingu na výsluní
se ibis vzpjal,
zem pod kopyty duní,
já cítím čaje vůni......vůni...
Ó kývej dál!
90
A jak bych hašiš pil,
se lebka moje šíří,
jak na skráň bil
by rej mi netopýří,
ve postav divé směsi
se anděl smál –
Za ním! nechť pekel běsi
se na mé paty věsí!.....věsí!...
Jen kývej dál!
Sem k loži tisknu jejjej,
ten obraz sladkoblahý,
ten obličej
má snivé její tahy.
Ó líbej, dívko snivá,
kdož by se bál?....bál?...
Tma – všecko v mlhu splývá,
jen pagoda má kývá –
nuž kývej dál!
Ó divná náhodo!
Smrt hlavou kývá taky.
Ó pagodo!
než vzletnu nad oblaky,
než ustelou mi v hrobě,
bych věčně spal,
já v rakvi přijdu k sobě
a řeknu ještě k tobě:
„Jen kývej dál!“
91