Mrzutá odeletta.

Mrzutá odeletta.
Pavouk od stropu nad mou hlavou kývá, v myšlenek mých potopu snad se dívá. K oknu mřížemi táhne vlákna dlouhá, po nich chodí z duše mi moje touha. Druhdy veselá hravou vážkou létla, ale teď se nesmělá bojí světla. Do mých myšlenek druhdy snesla všecko, teď se krčí do plenek, choré děcko. Peruť roztáhla, letla v nekonečnost, sotva nohu napřáhla, před ní věčnost. 79 Druhdy ve vlasech nosívala hvězdy, spěla v živlů zápasech v duchů sjezdy. Když chyt’ Salomon krále Ogga v srubu, udělal si celý trón z jeho zubu. Ovšem v Talmudu psáno jest, že lože; ký rabín tu ve bludu, víš ty, bože! Lože udělal, věřím svému citu, by v něm hnědou celoval Sulamitu. Věru stokrát víc byla touha moje, když roztáhla na měsíc křídla svoje. Byla zlatý trůn, byla moje lože, hlas, jenž mluvil z hvězdných run s tebou, bože! 80 Byla zářný vůz, na němž s nebe přijel středem hlubin a jich hrůz Ezechiel; Silousilou titanů, jíž, an zrak mu zhasl, sloupy, chrámy pohanů Samson třásl. Mému nadšení byla svatým Gralem, duhou pnoucí umění s Idealem. Vesuvu žár vřel v jejím smutném pláči, Satan před ní otevřel křídlo dračí. A na jeho lem jako večernici chyt’ ji, by mu v pekla sněm byla svící. Ale krutý čas nešetří ni bohy: klín jí hodil – sper ho ďas! – mezi nohy. 81 A pak na peruť spleen jí sedl těžký, proto nyní, bůh to suď! chodí pěšky. Život po ní šleh’ křídlem netopýra, odtud její žalný vzdech, proto zmírá. Nouze, choroba, zoufalost ji moří; zda jest větší Nioba ve svém hoři? Nikde svítání, tmavá noc kol všecko, slyšte! pláče ze spaní, choré děcko!.....děcko!... 82