Pavouk od stropu
nad mou hlavou kývá,
v myšlenek mých potopu
snad se dívá.
K oknu mřížemi
táhne vlákna dlouhá,
po nich chodí z duše mi
moje touha.
Druhdy veselá
hravou vážkou létla,
ale teď se nesmělá
bojí světla.
Do mých myšlenek
druhdy snesla všecko,
teď se krčí do plenek,
choré děcko.
Peruť roztáhla,
letla v nekonečnost,
sotva nohu napřáhla,
před ní věčnost.
Druhdy ve vlasech
nosívala hvězdy,
spěla v živlů zápasech
v duchů sjezdy.
Když chyt’ Salomon
krále Ogga v srubu,
udělal si celý trón
z jeho zubu.
Ovšem v Talmudu
psáno jest, že lože;
ký rabín tu ve bludu,
víš ty, bože!
Lože udělal,
věřím svému citu,
by v něm hnědou celoval
Sulamitu.
Věru stokrát víc
byla touha moje,
když roztáhla na měsíc
křídla svoje.
Byla zlatý trůn,
byla moje lože,
hlas, jenž mluvil z hvězdných run
s tebou, bože!
Byla zářný vůz,
na němž s nebe přijel
středem hlubin a jich hrůz
Ezechiel;
silou titanů,
jíž, an zrak mu zhasl,
sloupy, chrámy pohanů
Samson třásl.
Mému nadšení
byla svatým Gralem,
duhou pnoucí umění
s Idealem.
Vesuvu žár vřel
v jejím smutném pláči,
Satan před ní otevřel
křídlo dračí.
A na jeho lem
jako večernici
chyt’ ji, by mu v pekla sněm
byla svící.
Ale krutý čas
nešetří ni bohy:
klín jí hodil – sper ho ďas! –
mezi nohy.
A pak na peruť
spleen jí sedl těžký,
proto nyní, bůh to suď!
chodí pěšky.
Život po ní šleh’
křídlem netopýra,
odtud její žalný vzdech,
proto zmírá.
Nouze, choroba,
zoufalost ji moří;
zda jest větší Nioba
ve svém hoři?
Nikde svítání,
tmavá noc kol všecko,
slyšte! pláče ze spaní,
choré děcko!...