Pod habřinou u potoka
čtyři bílé stěny
a nad nimi chudý došek
všecek rozedřený.
Ale uvnitř v komorečce
panna jarem vzkvétá,
že bys za ni rád položil
všecky díly světa.
I tu zemi i to moře,
výšiny i hloubky –
čím by samo nebe bylo
bez ní, bez chaloupky?
Zapadlá jsi v spoustě sněhu,
vidět je tě sotva,
přece jsi v té bouři žití
přístav můj i kotva.
Okenečkem pozamrzlým
nelze proniknouti,
přec mi odtud hvězda svítí
po života pouti.
Vítr zdi tvé nachyluje
jak babičku léta,
přece jsi mi nejmilejší
z celičkého světa.
Ej, když jaro s hor k nám přijde,
jak se chatka pyšní!
Nejen samé habry, vrby,
taky hruší, višní!
A v zahrádce vedle plotů
co tu jahod vzrůstá,
červeny jsou jak panenky
na komoře ústa.
A pod oknem potok buble
milounce a sladce,
jako ten zpěv panenky mé
ve chudobné chatce!
Poprchává, prší, leje,
chaloupka jak v moři,
přece jí ten dobrý živel
k zemi neproboří.
Jako loďka vrškem plove
bezpečně a jistě,
zas ji najdeš po povodni
na bývalém místě.
Nestrachuj se, panenko má,
o stěny své chatky!
Zas ji najdeš, poceluješ
jak tvář drahé matky!
Skromna jsi ty, chalupečko,
jako kvítek v lese,
zdali pak přec taky jednou
líc tvá zaleskne se?
Leskem, září bujné pýchy
jak tvé družky v kraji,
zda tvé tváře zasmušilé
radovánkou vzplají?
Zalesknu se pýchou, září,
až přes moje prahy
povede tu pannu k svatbě
miláček jí drahý.
Budou šuměť habry, vrby,
jako zvonů hlasy
a za zídkou v záhonečku
ovesné v to klasy.
Zašveholí přes kaménky
potok hudbou, zpěvem,
chaloupka se rdíti bude
sladkým poúsměvem.
A na došku roztrhaném
fábor bude vláti,
že se má z té panenky mé
moje žena státi.
Sto let prý jsi, chatko, stará,
ba, že dvě stě, praví,
nedivím se, že už všecko
padá s tvojí hlavy.
V zimě komín, z jara došek
a zdi v podjesení,
a ten záhon v letě leží
ladem bez osení.
Ještě zdlouha oddychuje
dušička tvá v těle,
a to moje děvče v tobě
taky neveselé.
Neveselé, nešvitorné,
smutkem jako spiato,
už se boří, už se láme
taky chatka tato.
A až smutně ve truhličce
odnesou ji z chaty,
proboří se, prolomí se
baráček ten zlatý.
Roznesou jej větry v dálku,
bude roveň zemi,
však vzpomínku na panenku
nikdo nevezme mi.
Oj potůčku v zbořeništi,
za koho ty pláče?
Za chaloupku, za děvčátko,
za hřbitovní spáče.
Vrboviny, habroviny,
za koho ty šumy?
Kdo je neznal, chatu, pannu,
neví, nesrozumí.
Oj má písni tesklivoučká,
za koho ty vzdechy?
Za vše srdce v šírém světě,
jež jsou bez potěchy!