Já viděl, stařenko, tě v rakev klást:
tam padal za tebou déšť slzí vřelý,
jež nepřestaly na brvách se třást
všem, kdož tě k životu zpět budit chtěli.
Však nevstala’s. Již tebou nezachvěly
ni horké slzy vosku kapající
na onen šat, jejž děti tvé zřít směly
jen jako svátost, památku svou křticí:
tvou velkou, vyšívanou, bílou úvodnici.
Tak vzácný skvost! Teď s tebou bude tlít...
Ty vzdechla’s ještě na úmrtním loži,
kdy přestávalo už ti srdce bít:
„Chci plachetku, ať někdo mně ji složí
na prsa křížem – já jdu před tvář boží.“ –
Co vyšily kdys dívčí tvoje ručky,
nic nebéreš ty z všeho toho zboží,
jen šat ten jediný; všech druhých stůčky
nechť dcery dcer tvých dědí – kéž i vnuček vnučky!
Na odkaz ten ty sama sila’s len
a tak ti pán Bůh vždycky požehnával,
že vsela-li’s jej na mez, v písek jen:
on vzešel stonásob a vlákno dával.
I vlas tvůj – len – tě vlnou obestlával
a prst tvůj neustal se trudit přádlem,
až kolem tebe zmizel vln těch nával...
Co svedla nit v tom ženském prstě svadlém,
toť víc, než dokázal kdy muž svým hrubým rádlem!
Ó, stařenko! Kéž něžný stonek lnu
i na tvém rově po větérku kývá,
ten milý svědek zašlých dnů i snů
své přástevnice pilné, jež tu stlívá!
Co kvítků vyšila’s – co má jich niva –
nechť jako na záhoně hustě setém
ti zkvetou na hrobě; pták, jenž tam zpívá,
nechť roznese jich símě bystrým letem,
ať kraj tvůj široširý jediným je květem!