STAŘENČIN ODKAZ.

STAŘENČIN ODKAZ. Paní RENÁTĚ TYRŠOVÉ.
Já viděl, stařenko, tě v rakev klást: tam padal za tebou déšť slzí vřelý, jež nepřestaly na brvách se třást všem, kdož tě k životu zpět budit chtěli. Však nevstala’s. Již tebou nezachvěly ni horké slzy vosku kapající na onen šat, jejž děti tvé zřít směly jen jako svátost, památku svou křticí: tvou velkou, vyšívanou, bílou úvodnici. Tak vzácný skvost! Teď s tebou bude tlít... Ty vzdechla’s ještě na úmrtním loži, kdy přestávalo už ti srdce bít: „Chci plachetku, ať někdo mně ji složí na prsa křížem – já jdu před tvář boží.“ – Co vyšily kdys dívčí tvoje ručky, nic nebéreš ty z všeho toho zboží, jen šat ten jediný; všech druhých stůčky nechť dcery dcer tvých dědí – kéž i vnuček vnučky! 24 Na odkaz ten ty sama sila’s len a tak ti pán Bůh vždycky požehnával, že vsela-li’s jej na mez, v písek jen: on vzešel stonásob a vlákno dával. I vlas tvůj – len – tě vlnou obestlával a prst tvůj neustal se trudit přádlem, až kolem tebe zmizel vln těch nával... Co svedla nit v tom ženském prstě svadlém, toť víc, než dokázal kdy muž svým hrubým rádlem! Ó, stařenko! Kéž něžný stonek lnu i na tvém rově po větérku kývá, ten milý svědek zašlých dnů i snů své přástevnice pilné, jež tu stlívá! Co kvítků vyšila’s – co má jich niva – nechť jako na záhoně hustě setém ti zkvetou na hrobě; pták, jenž tam zpívá, nechť roznese jich símě bystrým letem, ať kraj tvůj široširý jediným je květem! 25