NÁVRAT DOMŮ.

NÁVRAT DOMŮ.
Jizba šerá, strop tak nízký – oh, jak hruď to tlačí! Kéž je možno letět vzhůru na peruti ptačí, hroužiti se v světla tůni, zmizet v modré dáli – – doma úzko – půda rodná pod nohama pálí. Divno-li, že duše jará prchla z prosté chýše hledat zřídlo krásy věčné, slast pít z plné číše, drahokamy hrstí sbírat, hřát se výhní zlata v zázračném tom kraji cizím, kam i slunce chvátá! – – – Na perutích odletěla, bez křídel se vrací; matně kráčí noha vratká, div se nepotácí, 11 oči rosou obemženy – přec tak bystré kdysi – a hle, na pleci: toť mošna... chabě dolů visí. Prázdna snad? – Ba, démantů je v světě širém spoře: netryskly mně z lůna země vstříc ni perly z moře. Šli dřív jiní, posbírali vše, co bylo ryzí – pro mne trochu cetek zbylo a i ty jsou cizí! Jaký brak! Jak trudno zříti nevnadné ty tvary – kdo že má k nim srdcem přilnout vděčen za ty dary? Netkne se ni ruka šperku, lesk jenž za den ztratí – – Rcete, z čeho žít, když v mošně nic, co doma platí?!... Z čeho žít? – Ach, co mně zbývá: tvrdá moje hruda! Neštítím se na ni sáhnout, nebude snad chuda. Kypřil děd i otec kypřil, vlaže rosou brvy, a než by ji vyschnout nechal, radš ji kropil krví. 12 Hle, tu lán – a vedle druhý, třetí, čtvrtý, pátý... co tu vzešlo těm, kdo střehli dědův odkaz svatý: co je klas, to zlato čisté, démanty je rosí – – čeho nebylo tam v dáli, zde – jen zvednout prosí. 13