VZPOMÍNKA BÁBY.

VZPOMÍNKA BÁBY.
Zaštěkala psiska u vrat na faře, kdos tam v uprášeném přijel kočáře. Aj, to zabloudil k nám do dědiny pán: kolik děcek potkal, všem dal marcipán; kde byl stařec jaký, šňupec musel brát – pán mu rukou potřás’ věru jako brat; s gazdou o žni mluvě, tak mu radit znal, jak by od jakživa sám byl sel i žal; jak shléd’ chasu mladou, zas byl samý vtip – kosírky bral hochu, děvce ve tvář štíp’. Než však koho pustil, vždy děl na konec: „Brachu, zazpívej mi! Nu tož – pěknou přec!“ Namanul se často lidem v poli kdes s hlavou položenou na zelenou mez, nikým neviděn dřív – vždy na blízku děv, jichžto nekonečný po nivách zněl zpěv. 21 Psal tu na list plný hustých dlouhých čar cos, jak by tam kropil divných teček tvar. Když pak večer s pole dívek řad se bral, aj, pán na faře ty jejich písně hrál. Poslouchávala jsem tam jak o ranní, kdykoli pan farář mívá kázání. Vábilo to k oknu mocí podivnou, jako když ty housle něčím oživnou. Tak se počala jim struna teskně chvít, jak by mělo se vám srdce rozskočit. – – A když jednou hrál, tu kdesi v povzdálí – roztoužením snad – se hlasy ozvaly, ach, tak lahodně v tom tichu večera, jak by zpívala tam víla některá. Housle utichly. Pán k oknu stoupl hned, vyklonil se přes kraj, do tmy upřel hled ku hvězdám i k zemi, touže uhodnout, odkud vane sem ten čistý písně proud. Hledí, hledí v před – snad ani nedýchá, trne úzkostí, že píseň utichá... Když pak stlumila se jen co struny dech, pán se prudce hnul – a ven – i dal se v běh přes meze a brázdy k chatě prostřed luk – tam snad, tam jej chytí, čarovný ten zvuk. 22 Ej – hle, zachytil! Tam, kde se nenadál, našel pěvkyni a ona pěla dál. Vábila tím zpěvem na čís víčka sen: marně – nevracel se, hostem vyplašen. Oj, to bylo písní! Hostu na radost konce nebraly... prý každá zrovna skvost! Prý ta ňadra zvučná, pokladů těch skrýš, světa mohla dobýt kouzlem hlasu již. Dívka, nemajíc však o tom potuchy, uspávala dál tak – děcko pastuchy. 23