SLOVENSKÁ KOLÉBKA.

SLOVENSKÁ KOLÉBKA.
V duchu ji vidím, kolébku tvoji, duško má slovenská, bouř když se strojí: Vichr jí zmítá od strže k strži, drobné však holátko pevně se drží. Zbytečno plakat, volati: Mámo! Vichr je přehluší – zvykne být samo. Liják v líc šlehá, ledy ji mrazí – vše jak když rozkvetlé růže v ni sází. Sníh jen víc zbílil čisté to čílko, zápas ten vzpružil jen jak proutek tílko. 42 Hebký mech zhrubnul, jehličí píchá, robátko bolí to, ale je zticha. Sotva že v polích dozněly srpy, pod sněhem kolébka tiše hlad trpí. * Jinak rád vidím kolébku tvoji, duško má slovenská, pod clonou chvojí: V roklině tiché v stinném hor shluku vánek jí kolíbá od buku k buku. Poduška z mechu, z mlh jsou tvé plenky, rubáč snad z pavučin utkán je tenký. Blankyt máš v oku, len je tvá kštice, červánek rumění od rána líce. 43 Líčka tvá svěží nestárnou, mládnou, v jahodách nachových rtíky ti sládnou. Pohádka járku bzučí ti v úšku, motýl ti dotěrnou odvívá mušku. Ptáče ti do snů tichounko zpívá – v takové kolébce sladko se snívá, sladko se snívá, duška jen měkne, srdéčko přetéká v píseňce pěkné. Skřivánek ptáček píseň tvou slyší: mžikem ji rozjásá s oblačných výší. 44