ŽLUTÝ RMUT.

ŽLUTÝ RMUT.
Dní hrstka v roce – toť mých svátků čas, kdy v slovenský svůj koutek toužně chvátám i raduji se, kraj ten vida zas, kde k místům všem lnu, k polanám i chatám. Ó, pamět má i jména samot zná tam... leč menetrend* já zočiv tentokráte, jsem zachvěl se, jda vstříc již opět ztrátám: jak Bábel jazyky když náhle zmate – víc nečetl jsem jméno nižádné mně svaté. Dál! Dál! Tu všude bydlí bratří kmen, byť – přes noc – sídla jich se jinak zovou. Kde vznikl jen ten příval cizích jmen, jak obce, trati, stezky teď tu slovou? – Kdys nuznou znělo mluvou sousedovou slov tolik vypůjčených vůkol všude: tož dnes již vyrovnal se dlužník s vdovou, vše stonásob jí hradě, ženě chudé... Pan dobroděj! Och, Slovač jak mu vděčna bude? –––––– *Menet-rend, maď. – jízdní řád.
78 Jmen panských příval – v kouty na Tatrách!..Tatrách!... Ta jména kolib, niv a vod i strání, jež v brázdě hoch i pastvec při vatrách kdys měkce vysnili, jsou mrtva z nenadání; tak na ráz mrtva bez chvil umírání, jak lotřík od zadu-li tne tě z křoví, a tak jsou zohavena k nepoznání, že kmet jen pláčem, jinak neodpoví: po staru nesmíť on – jmen nových nevysloví! A kámen, hvozd i luh – vše němá tvář – své přezdívky, žel, s mukou trpí tiše, kdy dítě, jak mu velí slabikář, je cize osloví i cize píše. – – – Ach zvuky sladké, v prach sraženy v pýše nebudou nikým vryty ve skal stěny a nikým v spánek časný pod cypřiše v cín uložené pevně zatmeleny: – – těch harmonií skvost je stlumen bez ozvěny! Ó Evropo! Dob zašlých taj i spor – sled jazyků tvých pod mohylou tlících – je značen jmény aspoň řek i hor, jež mluví snáz než bronz, prach v popelnicích. I Slovanů rod dávno nežijících, jenž v krvi své se zalkl, v Labi řece, ve žluči vítězů, v jich křtitelnicích... i ten má na hrobech svá jména přece: vrah onen hřbitov ctil, byť z chrámů vybil žrece. Leč stepní syn – má po předcích svůj mrav: kam rozvalí se, zátopa tam zloby, proud splaví lán i měkkou zeleň trav i květ i člověka i chrám i hroby. – – 79 Snad vzpomněl Hun té v šeru zašlé doby, jak největšího pohřbil z vlastních reků, též jeho plen – lup vzácný, svatyň zdoby –: že přes hrob ten hnal žlutě-kalnou řeku... Děs přívalem tím žlutým počal již. – Děs věků! 80