DUCH NĚMOTY.

DUCH NĚMOTY.
Chvost jisker letících, dým – černé chuchvaly věk starý na vždy z kraje toho vyhnaly. Jak želez dvojí pás se v ladech objevil, hned odtud odvanuly vzdušné reje Vil. A jedva že se v lesích ozval páry hvizd, i ptáci Ohniváci uletěli z hnizd. Už v rokli Zmok ni v tůni Vodník nesídlí, co dunívá tu těžce kol terč dvojkřídlý... Vše tady pozřevši, jen sama do šera plá okem krvavým teď zlá ta příšera. Po luhu zdeptaném jak jednou zahučí, ni květ, ni pohádka z té půdy nevzpučí. – Věk dětský nenajde víc kouzla v dávných hrách, jak nezbarven-li sluncem v šedi hyne prach. Sic těká ještě hoch i do zmol, na lada – leč hrůza tajemná tam naň již nepadá. On ví, že všechna moc je sňata s říkadel, že Skřítků neuvidí víc ni Hýkadel, 48 že není Ježibab ni Stryg ni Polednic, že ztracen dávný klíč k všem zkazkám kolednic, že není Šarkanů, že není Bosorek – jen slupka kotlavá, jen dým zbyl z báchorek!... Báj staletí, hle, v paměti dnes usíná – zdroj, odkud otec pil, už vyschl pro syna. Oh, dědů tajemství! Kdo dnes je uhlídá? To s nimi spí, květ z něho zem už nevydá. – – – – – – – – – – – – – – – – Ej, přece?... Nastojte! Jak pára, hrobu duch – stín bílý, stařecký sem pílí v dětí kruh. Toť plíseň živoucí, jíž mysl hyne mdlá! Leč dětský duch – jed zná-li? Taj a div jen ždá. I visí pohledy všech na něm bádavě: „Nám zjev, co’s vídal ty zde v mládí dálavě!“ – Kmet dětsky oživěl a v očích zasvitlo i na rtech jako by mu slovo procitlo a z úst mu vyřinul se chvatný zvuků proud, jak příval, chce-li břeh i hráze protrhnout... Ó děti, kdo však porozumí skřekům těm: vždyť poslední, kdo ještě ví – hle, ten je něm! 49