TATA ŽIJE.

TATA ŽIJE.
Padlo drvo na tatíčka... Kriste, vzkřes jej, nebožtíčka, nech ožije! Jaký klas to vichr zlomil: hrozný pád jej navždy schromil! Jen když žije! Žije. Ale Bože, Bože, měsíc už se nehnul s lože: bídně žije. Přijel doktor kde jen jaký: „Nevstane,“ dí, „není čáky, div, že žije. Lék mu vlády nenavrátí – lépe dobrých soust mu přáti, dokud žije.“ Děti – což ty! Hlad nech mají, jen když chorý sám se nají... Jí a žije. 31 Trvá to tak léta, léta, duše z těla neodlétá – žije – žije. Ó, ten čas jak voda běží a ten Lazar leží, leží – darmo žije. Z pně, jenž málem kdys jej dobil, kolik truhlář rakví zrobil –! Tata žije. Tuhne, tvrdne srdce dětí, láska víc tam nezaletí, hněv tam žije. Hněv, že jícen upomíná, proč mu chléb sní huba líná –: nač ta žije?! – – – – – „Zkrať ty muky, zkrať, ó Bože! Nač má vadit zde to lože? Radš ať hnije!“ 32