ÚTOK NÍŽINY.

ÚTOK NÍŽINY.
Slyš, gazdo v nížině! Tvá chata sivá, jež tolikerý odchovala rod, hle, bortí se! A západ tak se stmívá –: snad letem přikvačí sem bouře divá i podmele jí základ vírem vod. Ty, hospodáři dobrý, potom s žalem tu nad troskami krovů budeš stát, nad hnizdem rozdrceným pod povalem, nad bílou stěnou zatopenou kalem i nad květnicí zdupanou jak mlat. I na komoře spatříš, ke dnu truhly jak zle se vedral zátopy té rmut: co kvítků tkalcův prst tu rozvil ztuhlý, jak přádlo to rval proud, a v světa úhly je vláčel ověšet vrb cizích prut. Jak marně schována tu byla hračka, z níž radoval se děd, ba praděd už: tu skřítek baňatý, tam peruť ptáčka, i fujara s hrou trylků pro pasáčka, již vruby posel dávno tupý nůž. 66 I na ohništi uzříš vody stružku, i v oknech místo resed bahna křís a vodních ploštic chomáč v panny lůžku... své knihy svaté – stříbrem kuté v růžku – zedrány střepem malovaných mis... Ten hoch, jenž lásky pln se vždy sem dívá, pak nezatáhne zlehka po šňůrce, chtě do vrátek se loudit, když se stmívá, kde, vrtě ohonem, psík vstříc mu kývá, sám veda hosta k dívčí komůrce. Ach, kdež pak zbude místa pro koutnici, kam v těžký den se žena uchýlí, by rukou mdlou, leč radostí se chvící přitiskla muži k roztoužené líci nového rodu štípek spanilý?! – – – – Výš, gazdo, spěj: kde volné jsou ti lazy – kde bača, vlků jist, dlí se stády! Tam příval nížiny, jenž nemá hrází, svou vlnou vysokou přec nedorazí: tam vztyč svůj štít! tam chraň své poklady! 67