SLOUŽIT.
Hora vedle hory, všecky hájí Uhra –
za vděk jim on Bídu poslal: tam ať skuhrá!
Co tam potu stojí, než zem stéblo vydá –
jako když sám Ďas mu v hloubi kořen hlídá.
Když pak se i sklidí dvě tři zrna z klasu:
jedno z nich přec zase musí nazpět k Ďasu.
Už by oželel je teda horal chudý,
ale což je jist, že vzklíčí jarem z půdy?
Smutno, žeň tu vzácnou nazdařbůh sít s hrsti,
když zde vichry berou semeno i s prstí!
Vichr s hor vše smetá, vody proud vše smývá,
boháčům to nosí, – chudým štěrk jen zbývá.
Prsť tak skoupá dřív, když měla krmit lačné,
pánům čím víc sytým, tím víc plodit začne.
Sběhne, promarní svou hřivnu po Dunaji –
však své děti zná, že za ní přichvátají.
Hlad je pudí s hor vždy níže do údolí,
půdy vlastní plod svézt cizím do stodoly.
70
Tam víc po strništi na sběr zbude děcku,
než když v batoh sváže gazda s hor žeň všecku.
Tam když skloní se, rob najde drobtů dole
pod trnožem víc než v horách na svém stole...
Ach, ty hory zlé! Čím výše bok jich stoupá,
čím se v průzračnějším nebes modru koupá,
čím víc bezstarostných snů tam poutník tuší,
tím víc úzkosti mu s těhou padá v duši,
zří-li odtamtud, kde volnost domovem je,
do poroby tíhnout nešťastné to plémě! – – –
Jun i kmet i žena, všichni v jednom hejně
na robotu jdou – však lační všichni stejně.
Hustý mlhy sloup již s nimi zmizel všemi,
na pouti je stíně k zaslíbené zemi.
Zašli v dýmu tom, jak pokolení celá
z něho vznikala a v něj se navracela.
Už ni sledu po nich... Samoten tu zbýváš –
nikde nikdo víc, ať kamkoli se díváš...
Ó, však přece! Tam – píď od země, nic výše –
sem cos drobounkého kolíbá se tiše.
Šedý obláček, jak pampeliška malý,
skřítka podivného ve svém pýru halí.
Vně dvé nožek kmitá, tílko vnitř se choulí,
jak by kuří nožky nesly zeměkouli.
71
Jak když z chomáčku se cosi teprv líhne,
brzo hlavinka, zas ručka v něm se mihne.
Až se pampeliška rozprášila všecka,
co z ní vyklouzlo?... Ach, postavička dětská,
tvor tak slabounký, že sotva ještě zvykl
nezachvět se bázní, pták-li za ním jíkl –
a již do světa jde, duška malá, sama!
„Kam tě, beruško má, vyhání ta máma?“
Kam? Co řekne as?... Dech počíná se úžit:
co by řekla – zde – v tom kraji – – „Idem slúžit.“
72