BIČ.

BIČ.
Řve hrom a liják šlehá do oken, vlak větrem, tmou se řítí z Uher ven. Jen nerad stane... Skočí k vozu kdos: hoch jako prut – hle, rozedrán i bos! To déšť mu krůpěj mnohou do brv tká –? Tam zdola po milém stesk dívčí lká. Jak na vůz nohy jeho stoupají, je staré ženské ruce chytají. V to slyšet divný hvizd – snad vichru svist? Hoch v líci ťat vždy zachví se jak list. Pruh naskočí – to není vichřice: to bič tak sviští v rukou biřice. Ten švihne jistě: vždy až do krve – oh, věru není dnes to poprvé! Čím hochu rdí se skráň, co řine z cév, toť – táž, co v žilách starce vře – je krev! 73 Je vlastní otec to, jenž bije tak: podobou otec, srdcem vlkodlak. Zda synu brání prchat od mamy –? Či za moře jej sám štve ranami – – – –? – – – Otčino! Otčino! I vlastní bič tvé děti vyprovází na vždy pryč! 74