POZDRAV NEZNÁMÉ.

POZDRAV NEZNÁMÉ.
V úvoze, kde bují keře šípků na květ bohaté i na ostny, šátek třepotá se, lapen v cípku, jako v síťce motýl bělostný; v lemu dokola mu červeň kmitá – snad to růže květ mu v přízi tká, či je krev to na obrubu slitá jako němá trnům výčitka? Ne, toť slova rudou nití šitá v kruhu bez konce kraj lemují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět té miluji.’ V duchu dívku zřím, jak drsnou rukou vzkaz ten píše, pojí k stehu steh, kvítky vplétajíc, v něž sladkou mukou kane slzy rosa, vane vzdech; kradmo v komůrce zřím šíti děvu, když i druzí dávno v jizbě spí... Srdce stůně – z šohajova hněvu –, spěšte, ruce, spěšte, ať on zví, kterak po jeho, ach, touží zjevu, stehy vaše nechť mu zvěstují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji.pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ 16 Ubohá! Chceš milovat jej přece, pérečkem mu zdobit klobouček, růžemi svých tváří jeho plece, vyměniti s ním dvé obrouček, v tmě a chladu čekat pod zahradou, kdy on zlíbat přijde žhoucí ret a jak – sotva patrně – hne bradou, v krčmě do kola hned k němu spět? – – Šátek zahodil – vše skončil zradou – rty tvé marně za ním žalují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ Tolik lásky! – Já bych výskl blahem, hřát se jenom jiskrou ňader tvých: jak bych rád ti slzy v oku vlahém všecky slíbal, až by žal tvůj ztich’! – Tak mne roztoužil ten šátek sněžný, že tě hledat s ním kraj světa jdu, pokud cit tvůj plamenný i něžný čtyrlístek jak v laně nenajdu... v dav, kde ty se skrýváš pod háv režný, ó, má lásko, tobě vzkazuji: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ 17