V úvoze, kde bují keře šípků
na květ bohaté i na ostny,
šátek třepotá se, lapen v cípku,
jako v síťce motýl bělostný;
v lemu dokola mu červeň kmitá –
snad to růže květ mu v přízi tká,
či je krev to na obrubu slitá
jako němá trnům výčitka?
Ne, toť slova rudou nití šitá
v kruhu bez konce kraj lemují:
,Na stotisíckrát tě pozdravuji,
víc než celý svět té miluji.’
V duchu dívku zřím, jak drsnou rukou
vzkaz ten píše, pojí k stehu steh,
kvítky vplétajíc, v něž sladkou mukou
kane slzy rosa, vane vzdech;
kradmo v komůrce zřím šíti děvu,
když i druzí dávno v jizbě spí...
Srdce stůně – z šohajova hněvu –,
spěšte, ruce, spěšte, ať on zví,
kterak po jeho, ach, touží zjevu,
stehy vaše nechť mu zvěstují:
,Na stotisíckrát tě pozdravuji,
víc než celý svět tě miluji.’
Ubohá! Chceš milovat jej přece,
pérečkem mu zdobit klobouček,
růžemi svých tváří jeho plece,
vyměniti s ním dvé obrouček,
v tmě a chladu čekat pod zahradou,
kdy on zlíbat přijde žhoucí ret
a jak – sotva patrně – hne bradou,
v krčmě do kola hned k němu spět? – –
Šátek zahodil – vše skončil zradou –
rty tvé marně za ním žalují:
,Na stotisíckrát tě pozdravuji,
víc než celý svět tě miluji.’
Tolik lásky! – Já bych výskl blahem,
hřát se jenom jiskrou ňader tvých:
jak bych rád ti slzy v oku vlahém
všecky slíbal, až by žal tvůj ztich’! –
Tak mne roztoužil ten šátek sněžný,
že tě hledat s ním kraj světa jdu,
pokud cit tvůj plamenný i něžný
čtyrlístek jak v laně nenajdu...
v dav, kde ty se skrýváš pod háv režný,
ó, má lásko, tobě vzkazuji:
,Na stotisíckrát tě pozdravuji,
víc než celý svět tě miluji.’