VÝMOL.

VÝMOL.
Kopanicemi jde cesta široká. V dešti, slunce žáru stejně hluboká tůň to jest, hned bahna, hned zas prachu plná, jak by zjevovala stokrát do roka synu kraje toho ústa zlomyslná, z čeho zplodila Máť Zem jej, otroka. „Neskula, hleď, z ocele tě kalené, nevykřesala tě jiskrou z křemene – sem, hle, sem jen sáhla, zde nabrala chvatem drobet prsti, hlíny, ano, prach i s blátem, vědouc, že jen ze hmoty tak poddajné slepit dá se tvor, jejž přesnadno lze hnísti, jehož žití za sousto je prodajné, jazyk znající jen jediný hles: jísti –, jehož páteř uvykla být pod knutou věčně k hrudě zemské v oblouk sehnutou, jehož hlava vztyčiti se nepokusí, tupě žalostíc: Už musí tak být, musí. – Ej, když musí, bude, hlavo zpozdilá: v prachu, kde jsi celý věk se brodila, zahyň! V lůně zhyň, kde jsi se zrodila!“ 33 Děj se vůle Páně! – Marně, hlase cizí, převrátit se snažíš dávný žití chod: člověk slyší tě, leč ozvěna tvá mizí, jak mu za patou se octne rmutu brod. A tak, byť i denně s proklínáním chodil třeba celý chotár ve zmolách těch zlých, přec se nenajde, kdo sem by kámen hodil –- kámen v lůno Matky – totě přec je hřích! Chůze zlá – co naplat! Tak v tom děd už chodil, jeho děd i praděd, jejich dědové... půjdou v jejich šlépějích i vnukové. Cesta-li se zhorší, čižmář do holení přidá záhybů, ať výš lnou ku koleni – však i noha dívčí snese takové! 34