SÁM.

SÁM.
Tam pod horami v stínu stromů zelených, tam chtěl bych spočinout a skřivanu, jenž letí z lučin zrosených, by pěl mi, pokynout a píti vzduch, jenž dýše travin svěžestí a v klidu snít, jen snít, i neodcházet dál, než k járku v rozcestí – – Tak sám tu žít: ach, dosti toho bude srdci ku štěstí – co zbývá víc už chtít? I bez lidí a druha vhod mi samota, mně stačí tvorů říš i takových, jak motýl, tam jenž třepotá... či – holoubek to spíš? Ne, motýl ani pták! To stuh rej peřestý, to bílý šátek vlá tam s dívčí hlavinky. – Ach, srdce, pověz ty, proč líce mdlá, jak zjev ten jediný mně kmitl do cesty, tak náhlou zoří plá!? 14 Snad rdí se za cíl poustevnicky vysněný? – – Já šálil sebe sám, jen vůně chtěje prý, jen písní ozvěny! Teď vše to, hle, již mám a přece – stačí to? – Ó, srdce touží dál, své dívce touží vstříc, bych očima až v srdce hloub jí uhlídal – a víc, ba víc: bych ze všeho jen jí se zpovídal a líbal její líc. – – – Ne, nezlíbám: je pozdě! Plachý vše byl sen jak oné lulky dým, jenž kdo ví odkud k dívce byl, hle, zanesen a – švarný šohaj s ním!... Ach, pod horami v stínu stromů zelených s ní nespočinu již, ni prstem nepohraji v stuhách zpestřených – ten druhý spíš – –! Vždy odnáším já s prahu ,rájů ztracených’ jen v srdci tíž! 15