SÁM.
Tam pod horami v stínu stromů zelených,
tam chtěl bych spočinout
a skřivanu, jenž letí z lučin zrosených,
by pěl mi, pokynout
a píti vzduch, jenž dýše travin svěžestí
a v klidu snít, jen snít,
i neodcházet dál, než k járku v rozcestí – –
Tak sám tu žít:
ach, dosti toho bude srdci ku štěstí –
co zbývá víc už chtít?
I bez lidí a druha vhod mi samota,
mně stačí tvorů říš
i takových, jak motýl, tam jenž třepotá...
či – holoubek to spíš?
Ne, motýl ani pták! To stuh rej peřestý,
to bílý šátek vlá
tam s dívčí hlavinky. – Ach, srdce, pověz ty,
proč líce mdlá,
jak zjev ten jediný mně kmitl do cesty,
tak náhlou zoří plá!?
14
Snad rdí se za cíl poustevnicky vysněný? –
– Já šálil sebe sám,
jen vůně chtěje prý, jen písní ozvěny!
Teď vše to, hle, již mám
a přece – stačí to? – Ó, srdce touží dál,
své dívce touží vstříc,
bych očima až v srdce hloub jí uhlídal –
a víc, ba víc:
bych ze všeho jen jí se zpovídal
a líbal její líc. – – –
Ne, nezlíbám: je pozdě! Plachý vše byl sen
jak oné lulky dým,
jenž kdo ví odkud k dívce byl, hle, zanesen
a – švarný šohaj s ním!...
Ach, pod horami v stínu stromů zelených
s ní nespočinu již,
ni prstem nepohraji v stuhách zpestřených –
ten druhý spíš – –!
Vždy odnáším já s prahu ,rájů ztracených’
jen v srdci tíž!
15