MATCE. † 21. října 1909.
Jsem Vám vděčen, matko, vzpomenu-li, že Jste Vy mne dala srdce půli. V nitru lidském vždy cos ke zlu svádí – Váš hlas, matko, k dobrému jen radí. Šelest perutí mne sílí v boji: anděl Váš, ó matko, při mně stojí. [7]

NÁVRAT DOMŮ.
Jizba šerá, strop tak nízký – oh, jak hruď to tlačí! Kéž je možno letět vzhůru na peruti ptačí, hroužiti se v světla tůni, zmizet v modré dáli – – doma úzko – půda rodná pod nohama pálí. Divno-li, že duše jará prchla z prosté chýše hledat zřídlo krásy věčné, slast pít z plné číše, drahokamy hrstí sbírat, hřát se výhní zlata v zázračném tom kraji cizím, kam i slunce chvátá! – – – Na perutích odletěla, bez křídel se vrací; matně kráčí noha vratká, div se nepotácí, 11 oči rosou obemženy – přec tak bystré kdysi – a hle, na pleci: toť mošna... chabě dolů visí. Prázdna snad? – Ba, démantů je v světě širém spoře: netryskly mně z lůna země vstříc ni perly z moře. Šli dřív jiní, posbírali vše, co bylo ryzí – pro mne trochu cetek zbylo a i ty jsou cizí! Jaký brak! Jak trudno zříti nevnadné ty tvary – kdo že má k nim srdcem přilnout vděčen za ty dary? Netkne se ni ruka šperku, lesk jenž za den ztratí – – Rcete, z čeho žít, když v mošně nic, co doma platí?!... Z čeho žít? – Ach, co mně zbývá: tvrdá moje hruda! Neštítím se na ni sáhnout, nebude snad chuda. Kypřil děd i otec kypřil, vlaže rosou brvy, a než by ji vyschnout nechal, radš ji kropil krví. 12 Hle, tu lán – a vedle druhý, třetí, čtvrtý, pátý... co tu vzešlo těm, kdo střehli dědův odkaz svatý: co je klas, to zlato čisté, démanty je rosí – – čeho nebylo tam v dáli, zde – jen zvednout prosí. 13

SÁM.
Tam pod horami v stínu stromů zelených, tam chtěl bych spočinout a skřivanu, jenž letí z lučin zrosených, by pěl mi, pokynout a píti vzduch, jenž dýše travin svěžestí a v klidu snít, jen snít, i neodcházet dál, než k járku v rozcestí – – Tak sám tu žít: ach, dosti toho bude srdci ku štěstí – co zbývá víc už chtít? I bez lidí a druha vhod mi samota, mně stačí tvorů říš i takových, jak motýl, tam jenž třepotá... či – holoubek to spíš? Ne, motýl ani pták! To stuh rej peřestý, to bílý šátek vlá tam s dívčí hlavinky. – Ach, srdce, pověz ty, proč líce mdlá, jak zjev ten jediný mně kmitl do cesty, tak náhlou zoří plá!? 14 Snad rdí se za cíl poustevnicky vysněný? – – Já šálil sebe sám, jen vůně chtěje prý, jen písní ozvěny! Teď vše to, hle, již mám a přece – stačí to? – Ó, srdce touží dál, své dívce touží vstříc, bych očima až v srdce hloub jí uhlídal – a víc, ba víc: bych ze všeho jen jí se zpovídal a líbal její líc. – – – Ne, nezlíbám: je pozdě! Plachý vše byl sen jak oné lulky dým, jenž kdo ví odkud k dívce byl, hle, zanesen a – švarný šohaj s ním!... Ach, pod horami v stínu stromů zelených s ní nespočinu již, ni prstem nepohraji v stuhách zpestřených – ten druhý spíš – –! Vždy odnáším já s prahu ,rájů ztracených’ jen v srdci tíž! 15

POZDRAV NEZNÁMÉ.
V úvoze, kde bují keře šípků na květ bohaté i na ostny, šátek třepotá se, lapen v cípku, jako v síťce motýl bělostný; v lemu dokola mu červeň kmitá – snad to růže květ mu v přízi tká, či je krev to na obrubu slitá jako němá trnům výčitka? Ne, toť slova rudou nití šitá v kruhu bez konce kraj lemují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět té miluji.’ V duchu dívku zřím, jak drsnou rukou vzkaz ten píše, pojí k stehu steh, kvítky vplétajíc, v něž sladkou mukou kane slzy rosa, vane vzdech; kradmo v komůrce zřím šíti děvu, když i druzí dávno v jizbě spí... Srdce stůně – z šohajova hněvu –, spěšte, ruce, spěšte, ať on zví, kterak po jeho, ach, touží zjevu, stehy vaše nechť mu zvěstují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji.pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ 16 Ubohá! Chceš milovat jej přece, pérečkem mu zdobit klobouček, růžemi svých tváří jeho plece, vyměniti s ním dvé obrouček, v tmě a chladu čekat pod zahradou, kdy on zlíbat přijde žhoucí ret a jak – sotva patrně – hne bradou, v krčmě do kola hned k němu spět? – – Šátek zahodil – vše skončil zradou – rty tvé marně za ním žalují: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ Tolik lásky! – Já bych výskl blahem, hřát se jenom jiskrou ňader tvých: jak bych rád ti slzy v oku vlahém všecky slíbal, až by žal tvůj ztich’! – Tak mne roztoužil ten šátek sněžný, že tě hledat s ním kraj světa jdu, pokud cit tvůj plamenný i něžný čtyrlístek jak v laně nenajdu... v dav, kde ty se skrýváš pod háv režný, ó, má lásko, tobě vzkazuji: ,Na stotisíckrát tě pozdravuji, víc než celý svět tě miluji.’ 17

MÁLO MÍSTA.
V stínu hrušky do podušky zkvetlých sedmikrásek bez únavy klícku staví Martin černovlásek: ruka hbitá jen mu kmitá, stěnu roubíc ztenka, a ty oči kam se točí? Slunským do okénka. Pro Maryšku si tu chýšku Martin robí s chvatem; jak si výskne, až ji stiskne v útulku tom zlatém, až jí poví, co ty krovy pod svým doškem krejí, co jí milé – od té chvíle všecko že jest její. 18 Na ni pouze mysle v touze, jinak každodenně plány snová, měří znova, vzdychá, stavbu měně: kéž jen střevíc místa je víc pro kolébku dítku... a již zasáh’ málem na sáh matce do příbytku. Rýč mu rázem padl na zem, máť jej zdvihla sama: „Tak, tak, synu, měj se k činu – překáží ti máma?! Doch jí škubej, stěny rubej, zuž tu zeď i tuhle – máť je skrovná, ta se srovná jednou, viď, i v truhle! Ach, tož chutě – sama zvu tě! Ale rozvaž, synku, zda tě kdosi neuprosí jednou k odpočinku, 19 a co v domě zbude po mne kout, snad dá jej – tobě: kéž tam, dítě, netlačí tě víc než mne pak v hrobě!“... ...Syn chví rtoma: „Maměnko má! dám se na pokání – mně i ptačí hnízdo stačí s ženou k milování. Však až ke mně čapí plémě nalítá se dosti, až tu všude plno bude...: – bábě pošlem’ hosti.“ 20

VZPOMÍNKA BÁBY.
Zaštěkala psiska u vrat na faře, kdos tam v uprášeném přijel kočáře. Aj, to zabloudil k nám do dědiny pán: kolik děcek potkal, všem dal marcipán; kde byl stařec jaký, šňupec musel brát – pán mu rukou potřás’ věru jako brat; s gazdou o žni mluvě, tak mu radit znal, jak by od jakživa sám byl sel i žal; jak shléd’ chasu mladou, zas byl samý vtip – kosírky bral hochu, děvce ve tvář štíp’. Než však koho pustil, vždy děl na konec: „Brachu, zazpívej mi! Nu tož – pěknou přec!“ Namanul se často lidem v poli kdes s hlavou položenou na zelenou mez, nikým neviděn dřív – vždy na blízku děv, jichžto nekonečný po nivách zněl zpěv. 21 Psal tu na list plný hustých dlouhých čar cos, jak by tam kropil divných teček tvar. Když pak večer s pole dívek řad se bral, aj, pán na faře ty jejich písně hrál. Poslouchávala jsem tam jak o ranní, kdykoli pan farář mívá kázání. Vábilo to k oknu mocí podivnou, jako když ty housle něčím oživnou. Tak se počala jim struna teskně chvít, jak by mělo se vám srdce rozskočit. – – A když jednou hrál, tu kdesi v povzdálí – roztoužením snad – se hlasy ozvaly, ach, tak lahodně v tom tichu večera, jak by zpívala tam víla některá. Housle utichly. Pán k oknu stoupl hned, vyklonil se přes kraj, do tmy upřel hled ku hvězdám i k zemi, touže uhodnout, odkud vane sem ten čistý písně proud. Hledí, hledí v před – snad ani nedýchá, trne úzkostí, že píseň utichá... Když pak stlumila se jen co struny dech, pán se prudce hnul – a ven – i dal se v běh přes meze a brázdy k chatě prostřed luk – tam snad, tam jej chytí, čarovný ten zvuk. 22 Ej – hle, zachytil! Tam, kde se nenadál, našel pěvkyni a ona pěla dál. Vábila tím zpěvem na čís víčka sen: marně – nevracel se, hostem vyplašen. Oj, to bylo písní! Hostu na radost konce nebraly... prý každá zrovna skvost! Prý ta ňadra zvučná, pokladů těch skrýš, světa mohla dobýt kouzlem hlasu již. Dívka, nemajíc však o tom potuchy, uspávala dál tak – děcko pastuchy. 23

STAŘENČIN ODKAZ. Paní RENÁTĚ TYRŠOVÉ.
Já viděl, stařenko, tě v rakev klást: tam padal za tebou déšť slzí vřelý, jež nepřestaly na brvách se třást všem, kdož tě k životu zpět budit chtěli. Však nevstala’s. Již tebou nezachvěly ni horké slzy vosku kapající na onen šat, jejž děti tvé zřít směly jen jako svátost, památku svou křticí: tvou velkou, vyšívanou, bílou úvodnici. Tak vzácný skvost! Teď s tebou bude tlít... Ty vzdechla’s ještě na úmrtním loži, kdy přestávalo už ti srdce bít: „Chci plachetku, ať někdo mně ji složí na prsa křížem – já jdu před tvář boží.“ – Co vyšily kdys dívčí tvoje ručky, nic nebéreš ty z všeho toho zboží, jen šat ten jediný; všech druhých stůčky nechť dcery dcer tvých dědí – kéž i vnuček vnučky! 24 Na odkaz ten ty sama sila’s len a tak ti pán Bůh vždycky požehnával, že vsela-li’s jej na mez, v písek jen: on vzešel stonásob a vlákno dával. I vlas tvůj – len – tě vlnou obestlával a prst tvůj neustal se trudit přádlem, až kolem tebe zmizel vln těch nával... Co svedla nit v tom ženském prstě svadlém, toť víc, než dokázal kdy muž svým hrubým rádlem! Ó, stařenko! Kéž něžný stonek lnu i na tvém rově po větérku kývá, ten milý svědek zašlých dnů i snů své přástevnice pilné, jež tu stlívá! Co kvítků vyšila’s – co má jich niva – nechť jako na záhoně hustě setém ti zkvetou na hrobě; pták, jenž tam zpívá, nechť roznese jich símě bystrým letem, ať kraj tvůj široširý jediným je květem! 25

POHŘBÍVÁNÍ. Památce paní JULIE FANTOVÉ-KUSÉ.
V lučinách, kde Dyje šumí, co tu barev, co tu kvítí! Ej, kde která švadlí umí v podušku je takhle šíti, v podhlavníček vít je měkký, takový, že sám tě vábí položit se do hedvábí k šepotavým vlnám řeky v pomněnky, jimž v ranní rose padší do korunky něžné samo nebe shlíželo se; mezi květy ohněm žhoucí, bělostné jak vločky sněžné, oslnivým zlatem skvoucí, růžové i fialkové, duhové i oblakové. V klíně trávy smaragdové hlava se tak těžko brání: klesá v lože sametové, zvolna níž a níž se sklání... ach, to sladké usínání! – – – 26 – – – Oh, to hořké probuzení! Dřív než víčka přimklo snění, veta po snech –: vždyť tam dole při každičké travky stvole hloub a hloub až po kořání ryjí, ryjí bez ustání – jak by mně to ryli k srdci – černí krtci! * Pryč s těch luk! Tam na návrší v kadeřavých stromů stínu, s haluzí kde květ jen prší, tam, ach, tam si odpočinu. Aj, ty lípy kopuleté dechem svým už vstříc mně voní, zeleňoučké, drobnokvěté větve jich se dolů kloní – tak se zrovna k zemi níží, až i cesty cíl mně cloní a já věru hádám s tíží, co se to tam v spleti snítek promodrává, rdí a bělá? Oživnul-li pestrý kvítek? vběhla-li tam louka celá –? Proč že to tam všechno kmitá: meduňku-li čmel to honí, ztracenušku mák-li chytá, zvonkem-li tam muška zvoní, či to motýl rojem lítá švarným květům do náručí a co kdes tam z dáli zvučí, včely snad to s lip tak bzučí? – – 27 Ne, ne: ani pažit pestrý, ani motýl, ani včelka! Je to chlapců řada velká, za nimi jich drobné sestry: děcka všecka v běloskvoucích rukávcích i kasaničkách, v roji stuh se pestře dmoucích, s růžemi v těch oblých líčkách, s pomněnkami v očích jasných, vlásky pútcem rozděleny, vrkoč v lelík zapletený... Za nimi hned z větvic řasných vyšel starších zástup bílý: všude zas ta barva světlá, veselá jak z luhů zkvětlá... ale přec – či sluch mne mýlí? – kdos tam kvílí... kvílí... kvílí! Plačící ty oči věrné v směsi barev převeselé vidí přec tři stíny černé: – rakev – kněze – učitele!... – – – Bože můj! Ten dav těch lidí krojem, tváří tak mně známý Slovák to je, Slovák samý! Zrak můj přece dobře vidí, ale sluch, ten sluch mne mámí: slyším – v stínu černé řízy – modlitbu z jich úst, ach – cizí! Mizejí – – – I jejich chýše zjevily se oku mému od pohřbu tak zamženému 28 jak ty krtčí kopky: tiše podryté, ach, podkopané... S nejvyšší z nich zlatem plane – bije v zraky ustrnulé – pro živé i pro zesnulé stejně děsný výkřik zvůle: „Schule.“ 29

PAMÁTKA NEJDRAŽŠÍ.
Jak dva blesky, jak dva hromy, ať voj zlomí, údy schromí, jako spití, jako lítí Crha s Jurou v před se řítí. Rádi mladí vranci pádí, v změti setí vozy letí horem dolem polem rolem – ej, kdo dřív tam pod topolem?! Crha dřív! – Radš strhá koně v divém honě – co mu o ně! Pod koly spíš sám smrt zvolí... cokoli – živ nepovolí! Už už píď jsa od topolu, běda, zarazil: skok dolů... Ztratil něco?!... Kvíle, šíle, prsten hledá – po své milé. 30

TATA ŽIJE.
Padlo drvo na tatíčka... Kriste, vzkřes jej, nebožtíčka, nech ožije! Jaký klas to vichr zlomil: hrozný pád jej navždy schromil! Jen když žije! Žije. Ale Bože, Bože, měsíc už se nehnul s lože: bídně žije. Přijel doktor kde jen jaký: „Nevstane,“ dí, „není čáky, div, že žije. Lék mu vlády nenavrátí – lépe dobrých soust mu přáti, dokud žije.“ Děti – což ty! Hlad nech mají, jen když chorý sám se nají... Jí a žije. 31 Trvá to tak léta, léta, duše z těla neodlétá – žije – žije. Ó, ten čas jak voda běží a ten Lazar leží, leží – darmo žije. Z pně, jenž málem kdys jej dobil, kolik truhlář rakví zrobil –! Tata žije. Tuhne, tvrdne srdce dětí, láska víc tam nezaletí, hněv tam žije. Hněv, že jícen upomíná, proč mu chléb sní huba líná –: nač ta žije?! – – – – – „Zkrať ty muky, zkrať, ó Bože! Nač má vadit zde to lože? Radš ať hnije!“ 32

VÝMOL.
Kopanicemi jde cesta široká. V dešti, slunce žáru stejně hluboká tůň to jest, hned bahna, hned zas prachu plná, jak by zjevovala stokrát do roka synu kraje toho ústa zlomyslná, z čeho zplodila Máť Zem jej, otroka. „Neskula, hleď, z ocele tě kalené, nevykřesala tě jiskrou z křemene – sem, hle, sem jen sáhla, zde nabrala chvatem drobet prsti, hlíny, ano, prach i s blátem, vědouc, že jen ze hmoty tak poddajné slepit dá se tvor, jejž přesnadno lze hnísti, jehož žití za sousto je prodajné, jazyk znající jen jediný hles: jísti –, jehož páteř uvykla být pod knutou věčně k hrudě zemské v oblouk sehnutou, jehož hlava vztyčiti se nepokusí, tupě žalostíc: Už musí tak být, musí. – Ej, když musí, bude, hlavo zpozdilá: v prachu, kde jsi celý věk se brodila, zahyň! V lůně zhyň, kde jsi se zrodila!“ 33 Děj se vůle Páně! – Marně, hlase cizí, převrátit se snažíš dávný žití chod: člověk slyší tě, leč ozvěna tvá mizí, jak mu za patou se octne rmutu brod. A tak, byť i denně s proklínáním chodil třeba celý chotár ve zmolách těch zlých, přec se nenajde, kdo sem by kámen hodil –- kámen v lůno Matky – totě přec je hřích! Chůze zlá – co naplat! Tak v tom děd už chodil, jeho děd i praděd, jejich dědové... půjdou v jejich šlépějích i vnukové. Cesta-li se zhorší, čižmář do holení přidá záhybů, ať výš lnou ku koleni – však i noha dívčí snese takové! 34

PIJAN.
Ondra slopá. Žena prosí, zapovídá, marně k šenku krok mu hlídá: Ondra přece slopá. Ona v kostele se modlí, dny i noci v slzách prodlí – muž tím více slopá. Probůh, sám-li nepřestane, hrozného se cos mu stane: zhyň, kdo takto slopá! Zardousit jej v odpočinku –? Namíchat mu jedu v sklínku –? Ano: jed ať slopá! Odkud jed?... Ó, dosti je ho v každé pintě páleného –: nech on džber ho vslopá! – „Sama neseš? Ženo hodná...!“ Pil a pil, až dopil do dna – ej, tak junák slopá! 35 Nuž, a teď... se bezduch zvrátí, usne, v hrobě bude spáti –: hlínu ať tam slopá! ...Procitl: „Hej, kde je bečka – ?!“ – – Oh! oh! Ondra všecko přečká: mistr všech, kdo slopá! 36

SLOVÁCKÁ DALILA.
Byť s Luciperem měl se rvát, Slovák jej chopí v pasy a nezvyklý se koho bát, on ještě zavýská si. Leč s Machálkem – to zlá je věc, proč, ví už Slovač širá: ten bujnost kosí jako žnec, po něm se těžko sbírá! Je stár, leč jeho krev a sval přec nezmohla ta leta: kdo mladého se obra bál, má dosud strach i z kmeta. On skácený vůz se hrachem sám na kola zas vstavil. On dvojím ruky rozmachenrozmachem dva lotry dechu zbavil. On dívky nosil na dlani. On douškem píval z vědra. On koně s jezdcem ve zbrani sám vsadil na svá bedra. 37 On v krčmě náhle vypne se, v ráz lavici tam zvedne, i s hosty ven ji vynese a – sám k jich sklínkám sedne. Však za chvíli – – oh! pohádka je po obru zde pouhá: na zemi těla hromádka – i děcko se jí rouhá!... – – – Tak našel syn tvůj, Slovači, co Samson kdysi v žínce: též on rty svoje přitlačí rád k Dalile své – sklínce! 38

O MUZICE.
Plechy ryčí, hruď se týčí, paže už se splítají, zrak jen hoří, v šum se noří, rubáče se zmítají: nad holení v podkolení snědá ohbí kmitají. S čel se slívá, krčmou splývá opar bujně opojný... Jedni víří, jiní hýří, jak by dnes šli do vojny: číše pění, žár krev mění ve znoj těžce úkojný. Z těch kol vědra ruka štědrá komus dala bečici; ten cos šušká dívce v úška, ven ji nutě plačící: „Juch! My pijme! – Host nech přijme za poctu – mou děvčici!“ 39

JABLŮŇKO –!
Výš, jablůňko, poskoč směle, okénko mně zastři celé! Suky v kůru nasej u pně po korunu jako stupně! Aby mohl vzhůru kdosi, kdo ty sladké sny mně nosí... Den až usne v chodu líném, ty se hustě obal stínem! Až pak se spleti tvých snětí polibky mně na rty sletí, dbej ty, ať jich prška plesná neprobudí chaty ze sna: zahuč, jak u větru vání, – bdi a šum až do svítání! 40

KOUTEK ŠTĚSTÍ.
Sedí hory kolem dolu, svěže ráno tam se dýchá, pokud den svým rmutným znojem rosu spálit nepospíchá. – Prostý koutku, tichý, milý, zatlačený do ústraní, proč ty mne tak mocně vábíš do klína svých chudých strání? Zdobí tě jen jetel planý – co může být jednodušší? A mně pouhých lístků čtvero zajalo tam celou duši! 41

SLOVENSKÁ KOLÉBKA.
V duchu ji vidím, kolébku tvoji, duško má slovenská, bouř když se strojí: Vichr jí zmítá od strže k strži, drobné však holátko pevně se drží. Zbytečno plakat, volati: Mámo! Vichr je přehluší – zvykne být samo. Liják v líc šlehá, ledy ji mrazí – vše jak když rozkvetlé růže v ni sází. Sníh jen víc zbílil čisté to čílko, zápas ten vzpružil jen jak proutek tílko. 42 Hebký mech zhrubnul, jehličí píchá, robátko bolí to, ale je zticha. Sotva že v polích dozněly srpy, pod sněhem kolébka tiše hlad trpí. * Jinak rád vidím kolébku tvoji, duško má slovenská, pod clonou chvojí: V roklině tiché v stinném hor shluku vánek jí kolíbá od buku k buku. Poduška z mechu, z mlh jsou tvé plenky, rubáč snad z pavučin utkán je tenký. Blankyt máš v oku, len je tvá kštice, červánek rumění od rána líce. 43 Líčka tvá svěží nestárnou, mládnou, v jahodách nachových rtíky ti sládnou. Pohádka járku bzučí ti v úšku, motýl ti dotěrnou odvívá mušku. Ptáče ti do snů tichounko zpívá – v takové kolébce sladko se snívá, sladko se snívá, duška jen měkne, srdéčko přetéká v píseňce pěkné. Skřivánek ptáček píseň tvou slyší: mžikem ji rozjásá s oblačných výší. 44

PASTVA. Památce jediného přítele JOSEFA JAKUBCE.
Mhla leží na zemi, v ní každý obrys mizí – snad počíná tou tůní bezmeznou svět cizí. Zrak netrpěliv bádá, co ta rouška halí, jež zatím řidne juž a zvolna dál se valí. A jak se rozplynula od řeky až k stráním, vzduch osvěžel a silným otřásl se ržáním. Zrak těžce zklamaný jen vrbu zří tu sirou a na vše strany kolem pastvu široširou. V té volné prostoře den celý těká rádo stohlavé, nezkrocené, ryčné koňstva stádo. Jak slunko usměje se prvým bledým svitem, juž chví se pažit pružný denně pod kopytem. Kůň stana, sehne šíj, až hříva po ní spadne, i vnoří pohyblivý pysk do trávy chladné. A lístek mize po lístku, jen krátce chrupá, i rosu s něho spadlou kopyto hned zdupá. 45 Kůň hlavy nezvedaje, uchem plaše stříhá a zrakem k stehnu upřeným zlé mouchy stíhá; dřív škubne srstí kolikrát než k drzým hostem svou hlavou pohodí neb švihne po nich chvostem. A když se vzpřímí posléz, tenké nohy stěží pod boků břemenem tam k bílé klisně běží... – Ta bílá klisenka! Jen k zadu shýbá šíji, kde nozdry hřibátka ji do slabiny bijí, až ucítivše zdroj, zkad živná míza prýští, tak blahem zasupou jak v ranném jetelišti. Tu valach přiklusav, jen čichne ku hříběti – jak vlaštovka se vody tkne, když přes ni letí – a v kruhu oběhnuv, se k reji vranců druží, již lehkým poskokem si podál svaly pruží. – – Však po chvíli cos jednu myšlenku všem vnuklo: v tlum jeden strakatý se těsně stádo shluklo. I větří ke vsi nozdrami jak večer vždycky, kdy náhle zatouží se vrátit pod krov lidský, druh druhu na hřbet kladouce svou čelist dlouhou a čekajíce známý biče svist už s touhou. – – – – – – – – – – – – – – – – Leč záhy klid vzal za své hřebce nepokojem, jenž hruď se týčit jal, jsa celý zpěněn znojem 46 i vlastní bujností, jež plá mu v očích sklenných –: slyš, temné zaržání zde, tam ryk napadených... Již hřbety vlní se... v to ječí plechy zvonců – a stádo rozprchlo se náhle do všech konců. I nastal bujný rej. Zem duní, zvíře supá a v skocích divokých půl suchopáru zdupá. Jak blesk se zjeví tu, zas tam a všude bouří, až plece lesknavé i všechna srst mu kouří. A chřípě ohněm srší, na hruď pěny kanou... Jak chví se okršlek tou silou rozpoutanou –! – – – – – – – – – – – – – – – – V tom reji divokém hlav bez uzd, bez otěží uprostřed pod vrbou, hle, sám a sám kdos leží. To jistě obr jest – kdo jiný v této vřavě by mohl sobe hověti tak leže v trávě?! Hle, již se pozvedá, s ním houně velká, tmavá... již z toho obalu se vysunula hlava –: Ach, pane můj, toť dítě! V ručce loutku křivou a v druhé prouteček – jde krotit sběř tu divou! 47

DUCH NĚMOTY.
Chvost jisker letících, dým – černé chuchvaly věk starý na vždy z kraje toho vyhnaly. Jak želez dvojí pás se v ladech objevil, hned odtud odvanuly vzdušné reje Vil. A jedva že se v lesích ozval páry hvizd, i ptáci Ohniváci uletěli z hnizd. Už v rokli Zmok ni v tůni Vodník nesídlí, co dunívá tu těžce kol terč dvojkřídlý... Vše tady pozřevši, jen sama do šera plá okem krvavým teď zlá ta příšera. Po luhu zdeptaném jak jednou zahučí, ni květ, ni pohádka z té půdy nevzpučí. – Věk dětský nenajde víc kouzla v dávných hrách, jak nezbarven-li sluncem v šedi hyne prach. Sic těká ještě hoch i do zmol, na lada – leč hrůza tajemná tam naň již nepadá. On ví, že všechna moc je sňata s říkadel, že Skřítků neuvidí víc ni Hýkadel, 48 že není Ježibab ni Stryg ni Polednic, že ztracen dávný klíč k všem zkazkám kolednic, že není Šarkanů, že není Bosorek – jen slupka kotlavá, jen dým zbyl z báchorek!... Báj staletí, hle, v paměti dnes usíná – zdroj, odkud otec pil, už vyschl pro syna. Oh, dědů tajemství! Kdo dnes je uhlídá? To s nimi spí, květ z něho zem už nevydá. – – – – – – – – – – – – – – – – Ej, přece?... Nastojte! Jak pára, hrobu duch – stín bílý, stařecký sem pílí v dětí kruh. Toť plíseň živoucí, jíž mysl hyne mdlá! Leč dětský duch – jed zná-li? Taj a div jen ždá. I visí pohledy všech na něm bádavě: „Nám zjev, co’s vídal ty zde v mládí dálavě!“ – Kmet dětsky oživěl a v očích zasvitlo i na rtech jako by mu slovo procitlo a z úst mu vyřinul se chvatný zvuků proud, jak příval, chce-li břeh i hráze protrhnout... Ó děti, kdo však porozumí skřekům těm: vždyť poslední, kdo ještě ví – hle, ten je něm! 49

ZA JAZYK.
Zvěst zaletěla do kraje, že v horách velká skála je a ten, kdo skalou pohne jen, prý štěstím bude zanesen. Tu Míša, chudé matky syn, šel za tím štěstím do pustin. Pot járkem se mu s čela lil: on – olbřím – balvan odvalil. Oh –! Zmije pod ním seděla: tak uhrančivě hleděla, ty oči tak jí svítily, že smoly proud by vznítily. Šíj roztáčela svinutou i rostla každou minutou a Míšou trhlo, chudákem, když pojednou stál před drakem. Leč Šarkan dí mu s pokorou: „Než slunko zajde za horou, slyš, od paty až do brady já zasypu tě poklady. 50 Za skvosty mé i za statky dej jazyk jen – ten od matky – je sprostý: vrz jím do bláta! Já dám ti svůj, hleď: – ze zlata!“ Tu hoch se probrav z úžasu, zpět skalou mrštil po ďasu, v ráz přirazil jej balvanem: „Mě nezvrhla máť Šarkanem!“ 51

DOMA –!
Sám a sám se pustil sklenkár malinký do šírého světa z rodné dědinky. Celý věk svůj bloudil, v dáli hladověl; domů – kmet – se aspoň vyzpovídat šel. Oh! I umřít musel do ciziny zpět: doma – nemohl ni kněz mu rozumět! 52

NA PRANÝŘI.
NEWOLAM ZADNEHO PRIMAM KAZDEHO. (Nápis na sloupě pokut v Píšťanech.)
1830 – kolik tomu let, co směl po slovensku kámen rozprávět! Což se živým nezdál s kamene ten hlas? či se ozvat směl jen s toho sloupu as? Či snad Bratří jazyk jako kacířů tlít již tehdy musel vise s pranýřů? – – – Dnes ho nepustí víc už ni na pranýř: rozlehneť se odtud vždy jen výš a šíř! 53

Z VÁHU DO DUNAJE.
Voda Váhu s jilmu pněm si hraje. Není jilm – to tělo jinocha je, berušky co pít sem vodil z háje. Zalkal pes i ovce v kvil se daly: pastýře, ach, pastýře nám vzali! Eh, což stádo – zvykne na jiného! Však co milá počne bez milého – nedá vzít si toho jediného! Volá jej: hoch okem sklenným zírá – jej tam zdola náruč cizí svírá, ňader vlny pod ním rozprostírá. „Ne, jej nesmí, nesmí líbat jiná! Plavci, druha vyrvete jí z klína!“ Ale plavcům zatočil vír pltí: vari! vše, co mužské, Běsná shltí. Stříkla pěna: jak se rozehnala, za ní v dálce dívka mizí, malá. „Bratře, na kůň!“ křičí. – Brat již cválá. 54 Chasa všechna za ním – na sto koní – řeky však z nich žádný nedohoní. „Nuž, ať mrtvého jí vyrvou radši krahujci!“... Leč ni ta havěť ptačí vlnám zběsněným v let nepostačí – – – Kdos jim stačí přec: ta šedá pára – ach, toť Slováčkova máť je stará! Běží, běží celá udýchána, běží, běží všecka ustarána: „Bože, Bože můj, ach, je to rána! Černý Dunaj vztahuje naň rámě – oh, ten zdráva zpět ho nevydá mně. Synu, synáčku, pojď, vrať se k mámě!“ Syn však matce, žel, již nerozumí a vrah Dunaj, uchvátiv jej, šumí: „Můj je Slovák – ty se nehlas k němu ani k živému ni k umrlému: živ-li, jasnou občerství mne krví, mrtev – tělem aspoň břeh mně zmrví.“ 55

NAJEDNOU.
Horské olše podle lávky vzpomínají na oddavky. Jak někdy ta vírná voda spíš než kněz dvé srdcí oddá. Cesta do hor sněhem znaví – líp, když Vah vše dolů splaví. Svatba, křest i pomazání při jednom – – Jen bez pokání! 56

UTONULÁ.
Nechtěla jí voda v tůni, vynesla ji na výsluní. Utopená! Utopená! Joj, toť Eva Salajčena! Co tu očí zaplakalo – vždyť ji každé děcko znalo. Ach, to krásné čelo bílé! Ach, ty černé oči milé – běda, kdo v nich světlo shasil: vrah – on útěkem se spasil! Za ním, za ním na vše strany tu je kůň již osedlaný, a tu, hle, i provaz lněný na jívě proň pověšený...! Po vrahu však ani stopy. – Ať se toho úřad chopí! 57 Přišli ze Senice páni, podepsali dobrozdání: ,než by děcku život dala, radši sama si jej vzala.’ Sama? Chuďas! nu tož, vida! Sama Bohu zodpovídá. – – – Všichni odešli. S ní tady zůstal sám jen biró mladý. Sám a sám – nu, kam se děje, rychtář mladý že se chvěje! Čeho nezřel nikdo z lidí, on, hle, s hrůzou tady vidí: Na labutím krku děvy bleďounkých pět skvrn se jeví. Rumění se, červenají... už jak žhavé uhly plají. Každá jako ohník malý, ale pálí, jeho pálí. Žhou jej v prsty pravé ruky: běda, ó, toť pekla muky za to, že vy, prsty dravé, vryly jste se v hrdlo smavé, v hrdlo, jež jste hladívaly, když jste Evu objímaly. – – – 58 – Na jívě, hle, provaz lněný nebyl darmo připravený, někdo je v něm: oběšený biró! biró-představený! 59

KOVÁČ PÁL.
Kázal pán, by Pál ukoval okovy. Skul. A pevně. Nevěděl, že – tatovi. Byly poslední, oh, Pál jež urobil – po té zbojným chlapcům už jen kule lil... Dlouho Pálův řetěz s otce nespadl: teprv s trupem ztuhlým kov ten vychladl. Hned pán vsadil Pála do týchž – vlastních – pout: neznalť jiný žádný proň dost pevně kout. – – – Poručil pán, ať Pál skobu uková. – Jak že silnou ? – Eh, tak pro měch olova. Skoba tu... Kdo na ní –?... V ryku zuřivém pána naposled Pál srazil kladivem. Skoba –? Udrží jej: syna unesla! – – Jak živ pracoval Pál ke cti řemesla. 60

PÁN.
Na perroně ryčno. Svítí zlato šňůr, řinčí ostruha, vlá chochol volavčí. Kloně se až k zemi, vede panstvo v před k vozu s aksamitem vlaků výpravčí. Nikým nepovšimnut mužík vsedl též, v koutě na tvrdou se schoulil lavici – přísných tahů člověk –, z hlubin kaftanu vyňal řeménky i roušku modlicí... V bledém svitu luny míjí drahný kraj ztuhlý, vyprahlý – sám povrch měsíční; v dáli dědinky se ostře bělajíbělají, jak když po hřbitově z travin kosti ční. – – Kdes vlak opět staví: kaštel, víska, dvůr. Čtverospřež tu stojí. Kočiš jeden prým. Jeho velký pán – až dosud polobůh – jak by kohos čekal s duchem zkroušeným. Rovnou k čtyřspřeži jde, hle, ten drobný muž. K pánu vsedá. Roste. Týčí postavu... Kaštel panstvo vítá: oba vcházejí – gróf tak teskně schýlen, Žid mu nad hlavu. 61

NA PÍSKU.
Tam v kraji plochém, v kraji nudy, jenž jako poušť je zavátý, vše v písku tone: bor tu chudý, dál pastvina, píď orné půdy i stromů řad tam u chaty. S té pláně prchly písně ptačí, jen káně nad ní polétá, jen havran v sypké brázdě kráčí, kde pampeliška do bodláčí své suché chmýří zaplétá. – A přec i tady týn ční roty, již Slovák přijal ve svou chýž i s davem hnaným od Golgoty, jenž rád pomáhá kouti hroty všem, kdo své Spáse staví kříž. Hle, tvrz těch vetřelců! Hle, město zpupné, jak drze chýžkám sedlo v týl, jak rádo v pýše přepotupné jim patou svojí na šíj dupne, až kolem zní jen ston a kvil! – Ó, klety buďte krovy domů, vy štíty křivd a nátisků! Až ku pomoci kraji tomu sám Pán sestoupí v bouři hromů: vám běda, domy na písku! 62

RÁNA.
Tót nem ember...
Po Magyarországu na šíř i v dél jazyků víc je než lidí, leč jen ten prvý z nich káže Pán ctít – za druhé sám prý se stydí. Chceš-li je přece znát, vlak v tom jak bouř přehřmí je, zákeřník zrádný. Marně ždáš, hýčkán jsa pružinou per: k tobě tam nesmí z nich žádný. – Mapu sem! Slovenskem jedeme teď... Zrovna vlak zarazil kola. Zde snad přec zaslechnu příbuzný zvuk?! „Zolyom“... Jak? „Zolyom!“ hlas volá. Kdo mně to ztlumočí? – Tlumočník kroj: v řeménky spjatou zřím holeň, cůpky, pás široký, nahou, hle hruď – ej, tu je Detva či Zvoleň! Zvoleň, ten rozdivný Slovenska kout – zde bych chtěl zůstati stále... Stroj však hvizd nevrlý vyrazil z plic: ku předu! honem jen dále! 63 – Ne, ne, jen vteřinu, ještě jen mžik! Ještě sem belhá se kdosi: slovenský stařík, hle, nebohý tvor! „Počkejte!“ pohledem prosí. Ruku v před – šedivý lístek je v ní – noha však jedva už cupe – – Sem! tak, tak, stařečku, ještě jen krok... ke mně: tu měkké je kupé! V tom, co se hotoví za kliku vzít – – Srdce mi přestalo bíti: oh, když si vzpomenu na to i dnes, dnes ještě musím se chvíti. Myslíte, že jsem jej pod koly zřel, krev jak mu vytryskla ze žil? Ne, ne, kmet nezhynul – bylo s ním hůř: on tu svou potupu přežil. Ani jsem neslyšel, dobře to vím, že by byl, chuděra, vzlyknul. Neměl snad bolesti? Ni hněvu víc? Či zde lid všemu již zvyknul? Ah, jakž by bolesti necítil on, mne když to dosavad bolí, jako bych já měl tu ránu, já sám, na něj co dopadla – holí. Ovšem, ba ovšem, ten velmožný trest musel přec Slováka stihnout: safián v kupé a on – taký chám! tam jak směl nohu jen zdvihnout? 64 Ten, co hůl pozvedl, ten, kdo jej bil, nebyl snad pacholík sprostný: jemnou a bílou a čistou měl pěst, na prsou ze šňůr třpyt skvostný! Smích za to diváků zazněl mu vděk, zlaté až skřipce se třásly, smích ten i dívčíma očima hrál, jež se v tom divadle pásly. – – – – Hledal jsem v novinách řízný ten šprým, čta je tam potom den ke dni – marné však: ,žert’, mně jenž nový se zdál, v Uhrách je pro tisk as všední! V Čechách se vyskytnout tak pádná hůl, co by z ní vytloukli palic: rok by ji súsedé nosili před světem na rub i na líc! Za to tam z Uher ten klamaný svět ostruhy slyše jen zvonit, zvykl si jásat: „Hle, rytířstva květ!“ a zrak si v obdivu clonit. Než ten svět prohlédne, stokrát se dřív vešken ret žalobný stiší – Zví kdo kdy, hlav kolik sraženo v prach, Maďar než hlavou byl vyšší? – – 65

ÚTOK NÍŽINY.
Slyš, gazdo v nížině! Tvá chata sivá, jež tolikerý odchovala rod, hle, bortí se! A západ tak se stmívá –: snad letem přikvačí sem bouře divá i podmele jí základ vírem vod. Ty, hospodáři dobrý, potom s žalem tu nad troskami krovů budeš stát, nad hnizdem rozdrceným pod povalem, nad bílou stěnou zatopenou kalem i nad květnicí zdupanou jak mlat. I na komoře spatříš, ke dnu truhly jak zle se vedral zátopy té rmut: co kvítků tkalcův prst tu rozvil ztuhlý, jak přádlo to rval proud, a v světa úhly je vláčel ověšet vrb cizích prut. Jak marně schována tu byla hračka, z níž radoval se děd, ba praděd už: tu skřítek baňatý, tam peruť ptáčka, i fujara s hrou trylků pro pasáčka, již vruby posel dávno tupý nůž. 66 I na ohništi uzříš vody stružku, i v oknech místo resed bahna křís a vodních ploštic chomáč v panny lůžku... své knihy svaté – stříbrem kuté v růžku – zedrány střepem malovaných mis... Ten hoch, jenž lásky pln se vždy sem dívá, pak nezatáhne zlehka po šňůrce, chtě do vrátek se loudit, když se stmívá, kde, vrtě ohonem, psík vstříc mu kývá, sám veda hosta k dívčí komůrce. Ach, kdež pak zbude místa pro koutnici, kam v těžký den se žena uchýlí, by rukou mdlou, leč radostí se chvící přitiskla muži k roztoužené líci nového rodu štípek spanilý?! – – – – Výš, gazdo, spěj: kde volné jsou ti lazy – kde bača, vlků jist, dlí se stády! Tam příval nížiny, jenž nemá hrází, svou vlnou vysokou přec nedorazí: tam vztyč svůj štít! tam chraň své poklady! 67

PRACH.
Od Váhu se vzhůru líně cesta plíží, prachu leží na ní víc než běle v díži. Na jazyk se dere, oči mhouřit nutí – hned v nich plno slzí, na rtu hořké chuti. Na prsa ti padá, do mozku tě tlačí.tlačí, div že nezalkneš se, čím dál noha kráčí. Ne, to věru není prostý prach jen z hlíny, totě žluč, toť peluň – – kdož ví, jaký jiný? Však ho nerozmělnil sám jen slunka úpal – to jej schvalně kdos tak čižmou tady zdupal. Podpatkův i kopyt nesčetné tu sledy – oj, tak řádit zná jen Kumán, běs ten snědý: šlape po živých, jimž srdce ještě tlukou, šlape po mrtvých, ať živí pomrou mukou, šlape všecko ve prach, v prachu pak se brodí – i v tom prvku zdeptán červ buď, než se zrodí! Věru, člověk potom sám se kroku bojí, že snad bezklidnou tu změť jím znepokojí. Schvalně nohu kladeš lehčeji než chmýří – přec však prachu sloupy pořád vzduchem víří. Oblak ho jde s tebou, zrak ti mlhou kalí: – jiný prachu sloup vstříc pospíchá ti z dáli. 68 Ne, toť lidský tvor jest, co ti vstříc se blíží – sám prach ztělesněný – rozeznáš to s tíží: z prachu, zdá se, tkáno konopí těch gatí, košile nit, húňka... všechno, co jej šatí. Lesk i toho šperku, jímž ten rob se krášlí – čepel motyky – má chuďas hlinou zašlý. Z mošny žebrácké jí skývu popelavou a jak obrací ji! jako manu pravou! Ač je z mouky hrubší než ta závěj písku, tvrdší, režnější než hruda v oranisku: „Kéž jí Bůh nadělí,“ šušká muž, „jen více, – sic budeme jísti prach tu se silnice!“ 69

SLOUŽIT.
Hora vedle hory, všecky hájí Uhra – za vděk jim on Bídu poslal: tam ať skuhrá! Co tam potu stojí, než zem stéblo vydá – jako když sám Ďas mu v hloubi kořen hlídá. Když pak se i sklidí dvě tři zrna z klasu: jedno z nich přec zase musí nazpět k Ďasu. Už by oželel je teda horal chudý, ale což je jist, že vzklíčí jarem z půdy? Smutno, žeň tu vzácnou nazdařbůh sít s hrsti, když zde vichry berou semeno i s prstí! Vichr s hor vše smetá, vody proud vše smývá, boháčům to nosí, – chudým štěrk jen zbývá. Prsť tak skoupá dřív, když měla krmit lačné, pánům čím víc sytým, tím víc plodit začne. Sběhne, promarní svou hřivnu po Dunaji – však své děti zná, že za ní přichvátají. Hlad je pudí s hor vždy níže do údolí, půdy vlastní plod svézt cizím do stodoly. 70 Tam víc po strništi na sběr zbude děcku, než když v batoh sváže gazda s hor žeň všecku. Tam když skloní se, rob najde drobtů dole pod trnožem víc než v horách na svém stole... Ach, ty hory zlé! Čím výše bok jich stoupá, čím se v průzračnějším nebes modru koupá, čím víc bezstarostných snů tam poutník tuší, tím víc úzkosti mu s těhou padá v duši, zří-li odtamtud, kde volnost domovem je, do poroby tíhnout nešťastné to plémě! – – – Jun i kmet i žena, všichni v jednom hejně na robotu jdou – však lační všichni stejně. Hustý mlhy sloup již s nimi zmizel všemi, na pouti je stíně k zaslíbené zemi. Zašli v dýmu tom, jak pokolení celá z něho vznikala a v něj se navracela. Už ni sledu po nich... Samoten tu zbýváš – nikde nikdo víc, ať kamkoli se díváš... Ó, však přece! Tam – píď od země, nic výše – sem cos drobounkého kolíbá se tiše. Šedý obláček, jak pampeliška malý, skřítka podivného ve svém pýru halí. Vně dvé nožek kmitá, tílko vnitř se choulí, jak by kuří nožky nesly zeměkouli. 71 Jak když z chomáčku se cosi teprv líhne, brzo hlavinka, zas ručka v něm se mihne. Až se pampeliška rozprášila všecka, co z ní vyklouzlo?... Ach, postavička dětská, tvor tak slabounký, že sotva ještě zvykl nezachvět se bázní, pták-li za ním jíkl – a již do světa jde, duška malá, sama! „Kam tě, beruško má, vyhání ta máma?“ Kam? Co řekne as?... Dech počíná se úžit: co by řekla – zde – v tom kraji – – „Idem slúžit.“ 72

BIČ.
Řve hrom a liják šlehá do oken, vlak větrem, tmou se řítí z Uher ven. Jen nerad stane... Skočí k vozu kdos: hoch jako prut – hle, rozedrán i bos! To déšť mu krůpěj mnohou do brv tká –? Tam zdola po milém stesk dívčí lká. Jak na vůz nohy jeho stoupají, je staré ženské ruce chytají. V to slyšet divný hvizd – snad vichru svist? Hoch v líci ťat vždy zachví se jak list. Pruh naskočí – to není vichřice: to bič tak sviští v rukou biřice. Ten švihne jistě: vždy až do krve – oh, věru není dnes to poprvé! Čím hochu rdí se skráň, co řine z cév, toť – táž, co v žilách starce vře – je krev! 73 Je vlastní otec to, jenž bije tak: podobou otec, srdcem vlkodlak. Zda synu brání prchat od mamy –? Či za moře jej sám štve ranami – – – –? – – – Otčino! Otčino! I vlastní bič tvé děti vyprovází na vždy pryč! 74

UPÍR ČACHTICKÝ.
Hrad, skála pod hradem – vše rdí se jako v krvi. To paní Čachtická tam hýří v lázni as, ta lepá Najáda, jež bez zachvění brvy líc jedva vynoří, hned pohrouží ji zas a svěží z lázně jdouc se blahem chví a září, jak šíj by skropila jen rosou, perlí vod – leč jaká skvrna lpí to v úsměvné jí tváři? Ó, probůh, totě krev! Ta koupel – krve brod. Ne vnučce Báthorův, jen běsné hordy dceři tak zlý, tak satanský cos vnuknout mohlo lék, jímž věčně kvetoucí jak růže v mladém keři ty, sličná Meduso, si chráníš vnad svých vděk. Nach atil magnátských, ba háv i z hranostaje tak vábíš v zátiší, kde šerých dost je kob a host tu velmožný ti k nohám poklekaje, co rozkážeš, dá rád: ne jednu – sto dá rob. S tím davem nešťastnic ty hraješ podle chuti: jim vínem ohnivým dnes rozplameníš hruď a zítra pobaví tě jehly zabodnutí, bys mohla nazpět vzít mok rudý odtamtuď. Tak našla’s pudem lvic zdroj rozkoše a síly – Nuž, pýcho césarův, ať dál se lepou zdáš, nechť volí z otrokyň tvůj jícen ušlechtilý: ta láje šťastna buď, že ty jí nezhrdáš! 75 Jak v loži upíra těl vyssátých se množí, ta hora pod hradem, toť jediný je rov, a přec ti nezbrání hlas lidský ani boží: ty vršíš mohylu, ať přeční nebe krov, ty prolit neváháš i krůpěj tisícerou, když vráska jediná ti brázdit počne skráň – ó, kvílí každá máť, již Bůh obdařil dcerou, nebť není hrdin víc, by lítou zmohli saň. Dost smělců třáslo sic bran nedobytnou mříží, by panně železné tam vyrvat mohli lup z té hrozné náruče, kde tisíc dýk se kříží: svou děvu zmučenou či aspoň její trup. Leč dole pod hradem – to není červeň zory, v čem jako v záplavě kol všecka tone zem: byl tvrdší skály štít než statných hochů vzdory – hle, každý hlubokou má ránu v čele svém! Nechť hejna krkavců kol padlých reků krouží, nechť stopy zvědavců sem vábí jejich slet – to, paní vznešená, as málo tebe souží, byť o tvých zločinech i celý zvěděl svět: svět stěží uvěří, čím viní vzácnou paní těch klevetníků skřek – jen lichá je to zvěst! Kdo snivou poznal tě, tak něžnou v milování, tenť hotov na smrt jít i umřít za tvou čest. Znáš očarovat tak, že přízeň mocných světa tě místo na pranýř zve ve svůj pyšný kruh, té klatby neslyšíc, již tisíckrát jsi kleta, té skvrny nevidouc, jíž znamenal tě Bůh. A zvěst tvých zločinů z chat přece-li se šíří, toť nic než lživá prý a utrhačná báj, jichž na sta o hradech, kde sídlí bohatýři, ta zlá, ta závistná vždy vymýšlí si láj... 76 – Leč jednou, jednou přec šla od úst k ústům těcha, že tenkrát nemine tě spravedlivý soud, neb Titan zjevil se, jejž ňadra libodechá ni alabastrový tvůj neomámil oud. A vskutku našly se prý o tom pergameny, jak tehda knutou svou on srazil tebe v prach a za ten slovenský lid tebou umučený dal po krk zakopat tě živou na postrach. Hlas taký šel... Ó blud, ó hra to byla pouhá – spělť člověk hyénu v touž noc již vyhrabat, a saň, hle, žije dál a zpupně dál se rouhá... Rod holubičí se jí musí znova bát, ať prchá z očistce až v sněžné Tater pláně i výš – až k nebes bráně – nikde není jíst...: kéž za živa jej vpustí slitování Páně na nejzaslouženější z mučenických míst! 77

ŽLUTÝ RMUT.
Dní hrstka v roce – toť mých svátků čas, kdy v slovenský svůj koutek toužně chvátám i raduji se, kraj ten vida zas, kde k místům všem lnu, k polanám i chatám. Ó, pamět má i jména samot zná tam... leč menetrend* já zočiv tentokráte, jsem zachvěl se, jda vstříc již opět ztrátám: jak Bábel jazyky když náhle zmate – víc nečetl jsem jméno nižádné mně svaté. Dál! Dál! Tu všude bydlí bratří kmen, byť – přes noc – sídla jich se jinak zovou. Kde vznikl jen ten příval cizích jmen, jak obce, trati, stezky teď tu slovou? – Kdys nuznou znělo mluvou sousedovou slov tolik vypůjčených vůkol všude: tož dnes již vyrovnal se dlužník s vdovou, vše stonásob jí hradě, ženě chudé... Pan dobroděj! Och, Slovač jak mu vděčna bude? –––––– *Menet-rend, maď. – jízdní řád.
78 Jmen panských příval – v kouty na Tatrách!..Tatrách!... Ta jména kolib, niv a vod i strání, jež v brázdě hoch i pastvec při vatrách kdys měkce vysnili, jsou mrtva z nenadání; tak na ráz mrtva bez chvil umírání, jak lotřík od zadu-li tne tě z křoví, a tak jsou zohavena k nepoznání, že kmet jen pláčem, jinak neodpoví: po staru nesmíť on – jmen nových nevysloví! A kámen, hvozd i luh – vše němá tvář – své přezdívky, žel, s mukou trpí tiše, kdy dítě, jak mu velí slabikář, je cize osloví i cize píše. – – – Ach zvuky sladké, v prach sraženy v pýše nebudou nikým vryty ve skal stěny a nikým v spánek časný pod cypřiše v cín uložené pevně zatmeleny: – – těch harmonií skvost je stlumen bez ozvěny! Ó Evropo! Dob zašlých taj i spor – sled jazyků tvých pod mohylou tlících – je značen jmény aspoň řek i hor, jež mluví snáz než bronz, prach v popelnicích. I Slovanů rod dávno nežijících, jenž v krvi své se zalkl, v Labi řece, ve žluči vítězů, v jich křtitelnicích... i ten má na hrobech svá jména přece: vrah onen hřbitov ctil, byť z chrámů vybil žrece. Leč stepní syn – má po předcích svůj mrav: kam rozvalí se, zátopa tam zloby, proud splaví lán i měkkou zeleň trav i květ i člověka i chrám i hroby. – – 79 Snad vzpomněl Hun té v šeru zašlé doby, jak největšího pohřbil z vlastních reků, též jeho plen – lup vzácný, svatyň zdoby –: že přes hrob ten hnal žlutě-kalnou řeku... Děs přívalem tím žlutým počal již. – Děs věků! 80

ADOLFU HEYDUKOVI.
Po Váhu i Hronu, ach, co tam je stonu! Vracím se tam, vracímvracím, když i naděj ztrácím. Vím, že nevyléčím, chci jen těšit něčím. Skutkem –? V dlani chudé co mi na lék zbude? Slovem –? Je mně trýzní, když tak mdle vždy vyzní! Rozechvím-li v žalu strunu na cymbálu, kde ten tón je čistý mistra cymbalisty?... 81 – Mistře! Sám zas jednou potěš Slovač bědnou! Láskou svojí vroucí vzkřes i mdlé i mroucí! Nad Tatrou se blýská – je snad chvíle blízka – –? Slyší Hun i Sekel z dálav „Mene tekel“? – Mene tekel zítřní: Tater hymnus jitřní! 82 OBSAH:
Matce7 ***
BALLADY A DOJMY SLOVENSKÉ. Návrat domů11 *
Sám14 Pozdrav neznámé16 Málo místa18 Vzpomínka báby21 Stařenčin odkaz24 Pohřbívání26 Památka nejdražší30 Tata žije31 Výmol33 Pijan35 Slovácká Dalila37 O muzice39 Jablůňko –!40
*
Koutek štěstí41 Slovenská kolébka42 Pastva45 Duch němoty48 Za jazyk50 Doma –!52 Na pranýři53 Z Váhu do Dunaje54 Najednou56 [83] Utonulá57 Kováč Pál60 Pán61 Na písku62 Rána63 Útok nížiny66 Prach68 Sloužit70 Bič73 Upír Čachtický75 Žlutý rmut78 Adolfu Heydukovi81
***
Opravy: Na str. 37., řádek 6. z dola: rozmachem. Na str. 47. doplň konec 14. řádku: – „tak leže v trávě“.
E: pk; 2005 [84]