Z VÁHU DO DUNAJE.

Z VÁHU DO DUNAJE.
Voda Váhu s jilmu pněm si hraje. Není jilm – to tělo jinocha je, berušky co pít sem vodil z háje. Zalkal pes i ovce v kvil se daly: pastýře, ach, pastýře nám vzali! Eh, což stádo – zvykne na jiného! Však co milá počne bez milého – nedá vzít si toho jediného! Volá jej: hoch okem sklenným zírá – jej tam zdola náruč cizí svírá, ňader vlny pod ním rozprostírá. „Ne, jej nesmí, nesmí líbat jiná! Plavci, druha vyrvete jí z klína!“ Ale plavcům zatočil vír pltí: vari! vše, co mužské, Běsná shltí. Stříkla pěna: jak se rozehnala, za ní v dálce dívka mizí, malá. „Bratře, na kůň!“ křičí. – Brat již cválá. 54 Chasa všechna za ním – na sto koní – řeky však z nich žádný nedohoní. „Nuž, ať mrtvého jí vyrvou radši krahujci!“... Leč ni ta havěť ptačí vlnám zběsněným v let nepostačí – – – Kdos jim stačí přec: ta šedá pára – ach, toť Slováčkova máť je stará! Běží, běží celá udýchána, běží, běží všecka ustarána: „Bože, Bože můj, ach, je to rána! Černý Dunaj vztahuje naň rámě – oh, ten zdráva zpět ho nevydá mně. Synu, synáčku, pojď, vrať se k mámě!“ Syn však matce, žel, již nerozumí a vrah Dunaj, uchvátiv jej, šumí: „Můj je Slovák – ty se nehlas k němu ani k živému ni k umrlému: živ-li, jasnou občerství mne krví, mrtev – tělem aspoň břeh mně zmrví.“ 55