PÁN.

J. B. Polom

PÁN.
Na perroně ryčno. Svítí zlato šňůr, řinčí ostruha, vlá chochol volavčí. Kloně se až k zemi, vede panstvo v před k vozu s aksamitem vlaků výpravčí. Nikým nepovšimnut mužík vsedl též, v koutě na tvrdou se schoulil lavici – přísných tahů člověk –, z hlubin kaftanu vyňal řeménky i roušku modlicí... V bledém svitu luny míjí drahný kraj ztuhlý, vyprahlý – sám povrch měsíční; v dáli dědinky se ostře bělajíbělají, jak když po hřbitově z travin kosti ční. – – Kdes vlak opět staví: kaštel, víska, dvůr. Čtverospřež tu stojí. Kočiš jeden prým. Jeho velký pán – až dosud polobůh – jak by kohos čekal s duchem zkroušeným. Rovnou k čtyřspřeži jde, hle, ten drobný muž. K pánu vsedá. Roste. Týčí postavu... Kaštel panstvo vítá: oba vcházejí – gróf tak teskně schýlen, Žid mu nad hlavu. 61