VÝMOL.
Kopanicemi jde cesta široká.
V dešti, slunce žáru stejně hluboká
tůň to jest, hned bahna, hned zas prachu plná,
jak by zjevovala stokrát do roka
synu kraje toho ústa zlomyslná,
z čeho zplodila Máť Zem jej, otroka.
„Neskula, hleď, z ocele tě kalené,
nevykřesala tě jiskrou z křemene –
sem, hle, sem jen sáhla, zde nabrala chvatem
drobet prsti, hlíny, ano, prach i s blátem,
vědouc, že jen ze hmoty tak poddajné
slepit dá se tvor, jejž přesnadno lze hnísti,
jehož žití za sousto je prodajné,
jazyk znající jen jediný hles: jísti –,
jehož páteř uvykla být pod knutou
věčně k hrudě zemské v oblouk sehnutou,
jehož hlava vztyčiti se nepokusí,
tupě žalostíc: Už musí tak být, musí. –
Ej, když musí, bude, hlavo zpozdilá:
v prachu, kde jsi celý věk se brodila,
zahyň! V lůně zhyň, kde jsi se zrodila!“
33
Děj se vůle Páně! –
Marně, hlase cizí,
převrátit se snažíš dávný žití chod:
člověk slyší tě, leč ozvěna tvá mizí,
jak mu za patou se octne rmutu brod.
A tak, byť i denně s proklínáním chodil
třeba celý chotár ve zmolách těch zlých,
přec se nenajde, kdo sem by kámen hodil –-
kámen v lůno Matky – totě přec je hřích!
Chůze zlá – co naplat! Tak v tom děd už chodil,
jeho děd i praděd, jejich dědové...
půjdou v jejich šlépějích i vnukové.
Cesta-li se zhorší, čižmář do holení
přidá záhybů, ať výš lnou ku koleni –
však i noha dívčí snese takové!
34