ŽLUTÝ RMUT.
Dní hrstka v roce – toť mých svátků čas,
kdy v slovenský svůj koutek toužně chvátám
i raduji se, kraj ten vida zas,
kde k místům všem lnu, k polanám i chatám.
Ó, pamět má i jména samot zná tam...
leč menetrend* já zočiv tentokráte,
jsem zachvěl se, jda vstříc již opět ztrátám:
jak Bábel jazyky když náhle zmate –
víc nečetl jsem jméno nižádné mně svaté.
Dál! Dál! Tu všude bydlí bratří kmen,
byť – přes noc – sídla jich se jinak zovou.
Kde vznikl jen ten příval cizích jmen,
jak obce, trati, stezky teď tu slovou? –
Kdys nuznou znělo mluvou sousedovou
slov tolik vypůjčených vůkol všude:
tož dnes již vyrovnal se dlužník s vdovou,
vše stonásob jí hradě, ženě chudé...
Pan dobroděj! Och, Slovač jak mu vděčna bude?
––––––
*Menet-rend, maď. – jízdní řád.
78
Jmen panských příval – v kouty na Tatrách!..Tatrách!...
Ta jména kolib, niv a vod i strání,
jež v brázdě hoch i pastvec při vatrách
kdys měkce vysnili, jsou mrtva z nenadání;
tak na ráz mrtva bez chvil umírání,
jak lotřík od zadu-li tne tě z křoví,
a tak jsou zohavena k nepoznání,
že kmet jen pláčem, jinak neodpoví:
po staru nesmíť on – jmen nových nevysloví!
A kámen, hvozd i luh – vše němá tvář –
své přezdívky, žel, s mukou trpí tiše,
kdy dítě, jak mu velí slabikář,
je cize osloví i cize píše. – – –
Ach zvuky sladké, v prach sraženy v pýše
nebudou nikým vryty ve skal stěny
a nikým v spánek časný pod cypřiše
v cín uložené pevně zatmeleny: – –
těch harmonií skvost je stlumen bez ozvěny!
Ó Evropo! Dob zašlých taj i spor
– sled jazyků tvých pod mohylou tlících –
je značen jmény aspoň řek i hor,
jež mluví snáz než bronz, prach v popelnicích.
I Slovanů rod dávno nežijících,
jenž v krvi své se zalkl, v Labi řece,
ve žluči vítězů, v jich křtitelnicích...
i ten má na hrobech svá jména přece:
vrah onen hřbitov ctil, byť z chrámů vybil žrece.
Leč stepní syn – má po předcích svůj mrav:
kam rozvalí se, zátopa tam zloby,
proud splaví lán i měkkou zeleň trav
i květ i člověka i chrám i hroby. – –
79
Snad vzpomněl Hun té v šeru zašlé doby,
jak největšího pohřbil z vlastních reků,
též jeho plen – lup vzácný, svatyň zdoby –:
že přes hrob ten hnal žlutě-kalnou řeku...
Děs přívalem tím žlutým počal již. – Děs věků!
80