SLOVENSKÁ KOLÉBKA.
V duchu ji vidím,
kolébku tvoji,
duško má slovenská,
bouř když se strojí:
Vichr jí zmítá
od strže k strži,
drobné však holátko
pevně se drží.
Zbytečno plakat,
volati: Mámo!
Vichr je přehluší –
zvykne být samo.
Liják v líc šlehá,
ledy ji mrazí –
vše jak když rozkvetlé
růže v ni sází.
Sníh jen víc zbílil
čisté to čílko,
zápas ten vzpružil jen
jak proutek tílko.
42
Hebký mech zhrubnul,
jehličí píchá,
robátko bolí to,
ale je zticha.
Sotva že v polích
dozněly srpy,
pod sněhem kolébka
tiše hlad trpí.
*
Jinak rád vidím
kolébku tvoji,
duško má slovenská,
pod clonou chvojí:
V roklině tiché
v stinném hor shluku
vánek jí kolíbá
od buku k buku.
Poduška z mechu,
z mlh jsou tvé plenky,
rubáč snad z pavučin
utkán je tenký.
Blankyt máš v oku,
len je tvá kštice,
červánek rumění
od rána líce.
43
Líčka tvá svěží
nestárnou, mládnou,
v jahodách nachových
rtíky ti sládnou.
Pohádka járku
bzučí ti v úšku,
motýl ti dotěrnou
odvívá mušku.
Ptáče ti do snů
tichounko zpívá –
v takové kolébce
sladko se snívá,
sladko se snívá,
duška jen měkne,
srdéčko přetéká
v píseňce pěkné.
Skřivánek ptáček
píseň tvou slyší:
mžikem ji rozjásá
s oblačných výší.
44